5.10.2017
Like 0
Tweet
Save
„Když sem přišli Rusáci, tak jsem utekl. Dvacet let jsem žil v Americe, z toho osm v Kalifornii, ve Venice Beach. Pracoval jsem, ale každý víkend jsem se snažil vypadnout z města. Lákala mě poušť. Volala si mě. Nikde nikdo, ticho, klid. Jednou jsem tam strávil delší dobu, snad několik týdnů. Spal jsem ve spacáku, v korytu vyschlé řeky. A byly to asi nejsilnější zážitky mého života. Byl jsem tam jen já, poušť, ještěrky, Měsíc. Jednou kolem proběhli splašení koně. Odpojil jsem se tam od všeho lidského, co jsem v sobě měl – všechno to ve mně usnulo. Veškerá minulost. Existuje taková písnička, kde se zpívá ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’, ‚jel jsem pouští na bezejmenném koni. Když jsem se vracel, tak jsem si nemohl za boha vzpomenout, kdo jsem, jak se jmenuju. Ale v hlavě se mi objevovaly různé otázky: Co tu dělám? Proč jsem se narodil? Jen abych zase zemřel? Rozpadl se? Lidský život je velice krátký, je to v podstatě pochod z porodnice na máry. A mně to nikdy předtím nedávalo smysl, přišlo mi to hodně smutné – proč se lidé narodí a hned, jak se něco málo naučí, třeba se stanou dobrými chirurgy nebo piloty letadla, tak umírají. Ale tehdy v té poušti si mě něco našlo. Pochopil jsem, že nejsme jen mluvící opice, že za námi stojí něco strašně chytrého, něco, co všechno na světě řídí. Byly to až takové mystické prožitky, těžko se o tom mluví, ale poznal jsem to jako takovou světelnou bytost, jako světelnou kouli, jako oko, které se dívá skrz všechny oči. Protože to je samotný život. Seděl jsem tam na takové skále a viděl: Skála, ještěrka, červený keř, moje nohy. Pochopil jsem, že vše, na co se dívám, je ta samá věc. Jen se vždy tváří jinak. Dnes už se ví, že ani hmotný svět není tak docela hmotný, že vše stojí na kvantové pěně. Že z ní to všechno vyrůstá. I ta skála, i ten člověk. Vyrůstá, zaniká, ale tím se jen mění. Cítil jsem, že jsem toho součástí. A když jsem se nakonec vrátil mezi lidi, tak jsem v sobě měl daleko větší klid.“ / „When Russians came in 1968, I ran away. I lived in America for twenty years, eight of which I spent in Venice Beach, California. I worked but every weekend I tried to get out of the city. I was allured by the desert. It was calling me. No people around, peace and quiet. Once I spent a longer time in there, perhaps several weeks. I slept in a sleeping bag, in a dried-up riverbed. And these were probably the strongest experiences of my life. It was just me, the desert, lizards and the Moon. Once runaway wild horses ran around. Being there, I disconnected myself from all humane inside of me – it all fell asleep. My whole past. There is a song where they sing ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’. As I was coming back, I had trouble to recall who I was, even what my name was. But there were all kinds of questions appearing in my head: What do I do here? Why was I born? Only so that I could die? To fall apart? A life of a man is very short, it’s basically a march from a maternity hospital to bier. It never made any sense to me, I found it very sad – why people die as soon as they learn a little something in life, as soon as they become, for instance, a good surgeons or pilots. But something found me in the desert back then. I understood that us humans are not just talking apes, that there’s something very smart that controls everything in the world. These were mystic experiences so it’s hard to put it in words, but I recognized it as a light being, a light sphere to be precise, as an eye that looks through all eyes. Because it’s the life itself. I was sitting on a rock and I saw: A rock, a lizard, a red bush, my feet. And I understood that everything I was looking at was the same thing. That it only manifests itself in different ways. Now it’s known that even the material world is not so material as we once thought, that everything stands on a quantum foam. That everything grows out of it. The rock and the human being. It grows, vanishes but through that it only change its form. I felt to be a part of it. And when I finally came back to the society, I felt that I had much greater inner peace than ever before.“
