Site Title
22 March, 2017 05:00 March 22, 2017 dispubocarimLeave a comment OBSAH Poradí hvězdy astroložce? Kelsey Robertsová Dokonalý partner Judy Christenberryová Přátelská dohoda Margaret St. Georgeová Kelsey Robertsová PORADÍ HVĚZDY ASTROLOŽCE? PROLOG „Ale jeden z mých zaměstnanců chce, abych počkal, a dal mu tak příležitost sehnat ty peníze.“ Skyler McMasterová využila kratičké hudební vložky a zalistovala v astrologickém průvodci, který si ten den koupila. Posunula se blíž k mikrofonu a řekla: „Musíte se rychle rozhodnout, Jonathane, protože váš Merkur je v Beranovi.“ Pokoušela se nevšímat si posměšného zajiskření v Kylových zelených očích. Kyle seděl na druhé straně skleněné přepážky, která oddělovala vysílací kabinu od jeho mixážního pultu a dalšího technického zařízení ve studiu. Byla moc ráda, že tomu tak je, protože se nijak netajil, co si o jejím novém programu myslí. Ani se tomu nemohla divit. Také ona nebyla zvlášť nadšena tím, jaký obrat její kariéra vzala. „Máte pravdu, Sky. Je to příležitost, kterou si prostě nemůžu dovolit jen tak propást.“ „Hvězdy jsou vám příznivě nakloněny,“ prohlásila Sky. „Myslím, že prodej vám přinese nejen finanční zisk, ale i osobní uspokojení. Býk patří mezi pozemská znamení. Což znamená …“ odmlčela se, aby vyhledala charakteristické vlastnosti osob narozených v tomto znamení, které si předem připravila, „že jste praktický a bez potíží se vyrovnáváte s překážkami.“ „Děkuju, Sky.“ V Jonathanově hlasu bylo znát, jak se mu ulevilo. No vidíš, to nebylo špatné. Třeba ti to nakonec půjde, pomyslela si. „Jsem ráda, že vám hvězdy pomůžou udělat to správné rozhodnutí.“ Kyle na ni nepřestával poulit oči, ale ona si ho nevšímala. „Dejte mi vědět, jako to dopadlo.“ „Dám,“ přislíbil jí. „Tady Sky McMastersová,“ řekla do mikrofonu a sundala si sluchátka z uší. Mírně se ušklíbla a přidala komerční slogan, který od ní vyžadoval zaměstnavatel. „Chcete-li vědět, co na to říkají hvězdy, zavolejte Sky.“ Kyle vložil do přístroje kazetu a zapnul sérii reklam. „Již ani krok bez Sky,“ zažertoval. Zpražila ho pohledem a stiskla tlačítko, které jim umožňovalo spolu hovořit během přestávek. „Můžeme si to vyměnit, jestli chceš. Mohl bys třeba předstírat, že vysíláš z kosmu. Kosmický Kyle, to by bylo něco.“ Rozesmál se. „Na to mě zase Benton tak dobře neplatí.“ Ani mě ne, pomyslela si Skyler. Ale po jednom roce a sedmnácti dnech nezaměstnanosti si nemohla dovolit tuhle práci nepřijmout. Podívala se na kontrolku ve své kabině a zklamaně svěsila ramena. Červená světla neustále blikala, jak se posluchači snažili přetíženými linkami dovolat. „Copak se nikomu nechce spát?“ zabručela na technika ve studiu. „Připrav se,“ varoval ji Kyle, když si nasadil sluchátka. „Druhé kolo Astrologie pro nespavce právě začíná. Nasaď přívětivý tón, protože Kyle se odmlčel a zapnul si svůj mikrofon, Mildred ze Salisbury je na lince jedna.“ „Ahoj, Mildrede,“ vyhrkla Skyler s nadšením, které bylo pro tuto profesi přímo nezbytné. „Co pro vás mohou hvězdy a já udělat?“ „Jaká čest, slečno McMastersová. Poslouchal jsem vás, když jste vysílala politické komentáře ve Washingtonu D.C.“ „Děkuju, Mildrede,“ řekla Skyler. „Celé hvězdné nebe se už nemůže dočkat, až vám dám radu. Kterou oblast života byste chtěl zhodnotit?“ Z telefonu se ozval hurónský smích. „Nechci žádné hloupé horoskopy. Jen bych chtěl vědět, jak jste mohla zaměnit interview s těmi šašky od vlády za nabízení hadího oleje a jiných nesmyslů uprostřed noci?“ PRVNÍ KAPITOLA „Než vám všem popřeju šťastný a veselý nový rok, chtěla bych vám svěřit jedno tajemství. Hledám toho pravého muže,“ řekla Skyler. „A hvězdy praví, že letos by se mi to mělo podařit.“ Kyle, honosící se rašícím strništěm, které, jak upřímně doufal, mělo později dorůst v pořádný vous, předstíral, že si prohlíží prsty. „Tak dobře poslouchejte, pánové, WSHR, Rádio Pobřeží, vyhlašuje soutěž. Popíšu vám, co mi určily hvězdy. Jestli budete vyhovovat popisu, přijďte k nám tuto sobotu do Bayview Mail v Oceán City v Marylandu. Budu od dvanácti do dvou sestavovat astrologické tabulky. Jestli vám hvězdy vyberou stejný osud, WSHR nás vyšle na romantickou plavbu sobotní nocí s večeří.“ Kyle pustil zvukový záznam bouřlivého aplausu, potom promluvil do mikrofonu: „Pánové, nenabízí se vám tady nic menšího než šance podělit se o hvězdy s naší Sky.“ Usmála se na něj se směsicí pokory, úlevy a vděčnosti. Kyle byl skvělý člověk a výborný kamarád, ale měl také trochu svérázný styl humoru. Stávalo se, že když volající začínal být příliš rozvláčný, ozývalo se v jejích sluchátkách Kylovo chrápání. Kyle byl ale jinak profesionál každým coulem a své legrácky prováděl jen ve studiu. Bohužel jeho komediální vsuvky vyvolávaly u Skyler bouřlivou odezvu, která občas pronikla až do éteru. Jedno podobné bezděčné přeřeknutí ji stálo práci uznávané washingtonské zpravodajky. Naštěstí zde v Rádiu Pobřeží se naopak od ní občasný upřímný názor očekával. „Můj ideální muž musí být energický, soběstačný, sebevědomý, ale citlivý. Musí mít rád život a mít smysl pro humor. Tak jestli na vás tenhle popis sedí, vyslechněte si Kylea, který vám sdělí další detaily. Šťastný nový rok.“ Skyler vypnula mikrofon a sejmula si sluchátka. Chtěla se vyhnout otravné přednášce Bentona o nových regulích a pravidlech a jeho podobných výplodech. Skyler hmátla po kabelce ukryté pod židlí a rychle vyrazila ke dveřím. Ale marná snaha. Gil Benton na ni čekal na chodbě. Benton byl jejím produkčním a hlavním akcionářem stanice. A také nejnepříjemnějším člověkem, kterého znala. „Skvělé show, Sky,“ řekl, když jí položil svou masitou ruku na ramena. „Líbilo se mi, jak jsi tu ženskou vyřídila. Bude mít postavení Marsu na konci dubna opravdu takový vliv na její zahrádku?“ „Ano, postavení Marsu, nebo fakt, že duben je ten správný měsíc na sázení mučenek v Marylandu.“ Benton si povzdechl. „Potřebuju si s tebou na okamžik promluvit.“ Jeho ohromná sudovitá hruď se mu důležitě dmula. „Jsem fakt dobrý, Sky. Když jsem to risknul a přijal tě, tušil jsem, že to s tou astrologií zvládneš na jedničku.“ „Na jedničku to ani zdaleka není,“ utrousila opatrně Skyler. „Alespoň rozhodně ne teď. Ale na druhé straně jsem se o ní za ten minulý rok hodně dozvěděla.“ Poté, co ji odvedl do své přecpané kanceláře, nabídl Benton Skyler křeslo. To nevěštilo nic dobrého. Být pozvána do Bentonovy špatně větrané svatyně prosycené vůní kávy obvykle znamenalo z její strany další ústupek. Napůl se posadil a napůl sesul do omšelého křesla. V jeho kanceláři to vypadalo jako v preparátorském oddělení vodního ptactva někde v přírodovědném muzeu. Ze všech stran na člověka zíraly skleněné oči kachen a hus všech tvarů a velikostí. A mezi touto kuriózní sbírkou vodní havěti se nacházelo několik zarámovaných textů: Bentonův vysokoškolský diplom, cena místního klubu Rotariánů, karikatura zdůrazňující Bentonovo husté obočí a článek z USA Today, který se zmiňuje o Skylerině show. „Vybralo si nás sedm nových podniků,“ řekl. Skyler přikývla. „To je skvělé.“ „Větší příjmy znamenají pochopitelně víc peněz pro nás pro všechny. Až dojde k prodloužení tvojí smlouvy, zvýším ti plat o dvacet procent.“ „Díky.“ Počáteční nadšení z Bentonovy tváře rychle vyprchalo. „No tak, Sky. Ježíši, uvědomuješ si vůbec, kolik lidí by s tebou rádo měnilo?“ „Uvědomuju.“ Na krku nad jeho příliš těsným límečkem mu začala naskakovat rudá skvrna. „Ne. Pořád si myslíš, že tvé místo je v Bílém domě.“ Skyler o něho zavadila očima. „Oba dobře víme, že tohle se už nikdy opakovat nebude.“ „Tak začni být konečně vděčná za to, co máš tady. Pokaždé, když uveřejní údaje o poslechovosti, naše čísla jsou slušně vysoká. Přitahujeme velké oblastní sponzory a ty jsi naše hvězda.“ „Kyle a já děláme, co můžeme, aby se naše show líbilo,“ řekla prostě Skyler. „Neměl bych nic proti tomu, kdybys udělala další dobré show jako tenkrát s Kemperem. Tvoje rada, aby prodal svou softwarovou firmu konglomerátu Computer Servers vydělala tomu člověku takovou slušnou miliardu navíc.“ „Oba víme, že to byl podfuk,“ řekla Skyler. Benton se zazubil. „Ale jsme jediní, kteří o tom vědí.“ Rozesmál se. „Teprve tvoje rada Kemperovi udělala z této relace to správné show. To je to, co nás posunulo od okrajového pořadu plného přihlouplých rad pro staré panny až po přitažlivé úspěšné show. Jestli dokážeš vytáhnout ze svého astrologického klobouku dalšího králíka, můžeme klidně získat celostátní sledovanost.“ „To by bylo výborné.“ „Přestaň se chovat, jako kdybych nakopnul tvého psa. Já jsem tě k tomu nepřemlouval, Sky. Věděla jsi přesně, do čeho jdeš, když jsi to podepisovala.“ Jeho často opakovaná litanie, že by vlastně měla být radostí bez sebe, jakou skvělou příležitost dostala, jí začínala lézt silně na nervy. „Promiň, Gile, ale jestli ti připadá, že nejsem tak nadšená, jak by sis představoval, možná je to tím, že se moc dobře necítím, když mě všude prezentuješ jako úžasnou výhru. Přece víš, že jsem tu soutěž o ideálního partnera pro Skyler nechtěla dělat.“ „Zvykneš si na to,“ řekl. „Pochybuju. Budu nesmírně ráda, až to skončí.“ „Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit.“ Žaludek se jí nervózně stáhl, když ji šestý smysl varoval, že to, co se jí chystá říct, nebude příjemné. „Šéf si myslí, že by bylo skvělé představit tě lidem na nových trzích.“ „Cože?“ Gil si uvolnil kravatu, potom obešel stůl a opřel se dlaní o jeho okraj. „Je to nesmírně vzrušující. Uděláme dálkový přenos ze sedmi různých měst.“ „Dálkový přenos? Čeho?“ „Soutěže.“ „Pokud vím, tak soutěž končí tuhle sobotu,“ připomenula mu. „Možná že ty si myslíš, že večeře s naprosto neznámým člověkem, který může být mnohonásobným vrahem, na lodi v chladných vodách Atlantiku je to pravé ořechové, ale ve mně to ty nejlepší představy nevyvolává.“ „Rozhodli jsme se rozšířit soutěž na každý z nových trhů. Bude to naprosto stejné jako tady, jenom budeš muset předstírat, že jsi dosud nenašla toho pravého. Dohodli jsme ti prezentace v různých nákupních centrech a potom půjdeš s těmi šťastlivci, kteří zvítězí, na večeři.“ Skyler si rozpačitě prohrábla prsty vlasy. „To přece nemůžeš myslet vážně. Nebudu riskovat svoji osobní bezpečnost kvůli podílu na trhu.“ „Jaképak riskování,“ naléhal Benton. „Poskytneme ti limuzínu, v restauraci bude plno. Nikdy nebudeš muset být žádným ze soutěžících ani minutu sama.“ Pak se rozzářil. „Pokud nenajdeš někoho, kdo promluví k tvému srdci.“ „Nejradši bych ti zakroutila krkem,“ vyštěkla na něj zuřivě. „Vůbec se mi to nezamlouvá. Nemůžeš říct, že bych nebyla vstřícná a ochotná. Nestěžuj u si ani, když mě občas vyšleš do terénu dělat reportáž, ale tohle je něco úplně jiného.“ „Nemáš žádnou jinou možnost, Sky. Tvoje smlouva jasně říká, že uděláš pro úspěch svého pořadu maximum a budeš se snažit podpořit prosperitu své stanice ze všech sil.“ Vztyčila se, v rukou pevně sevřela řemínek kabelky. „Prosperitu, říkáš. Není to spíš prostituce, k čemu mě tu nutíš?“ „Nechceme na tobě nic víc, než zajít na pár večeří. Sakra, Sky, copak nemáš ráda dobrá jídla? Navštívíš některá zajímavá města: Chicago, New Orleans, Miami. Všude prvotřídní ubytování – bude to bezva. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ „Mám jinou možnost?“ „Ne.“ Pomalu vydechla. „Chci finanční příspěvek.“ „Na co?“ „Na oblečení. Taky budu potřebovat několik dnů navíc v Miami.“ „Proč?“ „Opálit se. A to není všechno.“ „Co ještě?“ „Potřebuju si nechat udělat manikúru, zajít do kosmetického salónu, na masáže a tak. Přece bys nechtěl, abych během té šňůry rendezvous vypadala jako čarodějnice.“ Benton se lišácky uculil. „Všechno je jen otázka dohody, drahé dítě.“ Skyler mu vrátila úsměv. „Ano. Včetně toho, že Kyle z toho musí mít taky nějaké výhody.“ Šéf si odfrkl. „Nosí odrbané džíny, umolousanou košili a holí se jen když je měsíc v úplňku. Tak jaképak výhody by sis v jeho případě představovala?“ „On už na něco přijde, to se neboj,“ prohlásila rázně Skyler. Potom se otočila na podpatku a opustila kancelář. Daleko se nedostala. Na chodbě číhal Kyle. Jak se objevila, okamžitě byl u ní. Podle pobaveného pohledu usuzovala, že Kyle nejspíš poslouchal za dveřmi. „Díky, že sis na mě vzpomněla,“ utrousil. „Kdybys to nechala na Bentonovi, nevypadl by z něho ani pěťák.“ „Ty střídáš ženské častěji než ponožky. Vidíš, měla jsem šéfovi navrhnout, že bys ten pořad měl udělat spíš ty. Nechceš si to se mnou vyměnit?“ zeptala se ho s povzdechem. „Mě baví vybírat si ženské, to je fakt.“ Kyle k ní napřáhl ruku. „Zrovna teď bych si ale radši dal pivo.“ „Koupíš mi ho?“ „Ne,“ ušklíbl se Kyle a vzal ji za ruku. „Ty jsi známá a populární osoba. Hvězdy vždycky platí za nás obyčejné lidi.“ Skyler následovala svého kamaráda do hospůdky s názvem „U Rybářského prutu“ ve štítu, která stála na výpadovce z padesáté dálnice směrem na jih. V této oblasti se nacházely dva typy hospod: pro turisty a pro místní. „U Rybářského prutu“ určitě patřila do té druhé kategorie. Obyčejná budova s barem a jednotlivými boxy byla celá ze dřeva. Visel tu terč na vrhání šipek a v zadní místnosti stály dva kulečníkové stoly. V případě, že místní zvěsti obsahovaly zrnko pravdy, měla se tu ještě někde nacházet třetí místnost, kde se skrývaly zákonem nepovolené hrací automaty. Generace Delmarviánů, tak se totiž říkalo lidem žijícím na pobřeží států Delaware, Maryland a Virginia, se nechtěly své hráčské posedlosti jen tak snadno vzdát. Každý rok podnikaly tažení do Annapolisu, kde lobovaly za právo veřejně provozovat svou vášeň. Kyle a Skyler si proklestili cestu změtí papírových ozdob, které zbyly z oslav Nového roku z předešlého dne. Posadili se za bar a vyměnili si pozdravy ze Sue, majitelkou hospody a příležitostnou tanečnicí. „Poslouchala jsem odpoledne tvůj pořad,“ řekla a položila před ně na barový pult koktejlový ubrousek. „Nechtěla bych být v neděli ve tvé kůži, Skyler.“ „No vidíš, a já jsem ti zrovna chtěla nabídnout, že si to prohodíme,“ navrhla kamarádce. Sue zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Po rozvodu jsem se zařekla, že už žádného chlapa nechci ani vidět.“ „Nebyl to už tvůj čtvrtý rozvod?“ poznamenal Kyle a v očích mu zajiskřilo. „Aspoň nejdu s prvním chlapem, kterýho potkám, hned do postele,“ oponovala Sue. Nalila Kylovi sklenici piva a bílé víno pro Skyler. Když skončila, sáhla pod barový pult a vytáhla malou misku plnou oříšků. „Ty jsem vyšetřila včera.“ „Měla by sis otevřít restauraci,“ řekla Skyler. „Pak tu udržíš lidi až do večeře.“ „Ne, děkuju,“ odfrkla si Sue. „Potřebuju tu přestávku jako sůl, abych se trochu vzpamatovala. Musím se dát dohromady, než přijdou ti hrubiáni po všech bitkách a hádkách s manželkami a vtrhnou mi sem jako uragán. Ještě cítím únavu ze včerejška. Byl to skvělý novoroční večírek, ale dal mi pořádně zabrat.“ „Dobře jsem se bavila.“ Skyler byla pořád ještě dost zmrzlá a nechtělo se jí ani sundávat rukavice. I když v krbu příjemně praskalo, stále zůstávala v kabátě. „Díky tobě a tvým zážitkům ve mně představa manželství nevyvolává zrovna příjemné pocity.“ „Ale prožiješ i hezké chvíle. Jen počkej, až najdeš toho pravého,“ ubezpečila ji Sue. „Všichni ti praví budou stát v neděli vyrovnaní v řadě při konkursu,“ podotkl Kyle. „Přijď se podívat na promenádu. Tam uvidíš svalovce.“ „Možná,“ uchechtla se Sue a přehodila si barovou utěrku přes rameno. „Jestli budu…“ Nechala ústa otevřená, ale hlas se jí vytratil. Tak tohle Skyler u povídavé barmanky ještě nezažila. Ohlédla se přes rameno, aby zjistila, co mohlo Sue vyvést do té míry, že oněměla. Za ní stál dokonalý tmavovlasý exemplář nádherného muže. Rychle se odvrátila. Až ji zaskočilo, jak pohotově se jí rozbušilo srdce. Než si stačila na tuhle otázku odpovědět, ten velkolepý zjev se posadil na stoličku vedle ní. Ucítila slabou vůni kolínské a dušička se jí zatetelila. „Ahoj,“ řekl Sue na uvítanou. „Hennessy pro mě a co si dáš ty, Blayne?“ Jeho společník si objednal dvě deci červeného. Zatímco se Sue potýkala s naléváním koňaku a vína, muž vedle Skyler si sundal kabát. Přitom o ni lehce zavadil ramenem. Nic než letmý dotyk, ale v ní to zalarmovalo všechny smysly. „Musím jít,“ řekl Kyle, když dopil pivo a odstrčil prázdnou sklenku stranou. „Rande?“ zeptala se Sue. „Samozřejmě,“ odpověděl a povstal. „Jdeme k Mořské štice v Salisbury. Mají tam skvělé mořské speciality. Nechtěla bys jít s námi, Skyler?“ „Kdepak, to nejde. Proč nevezmeš tenhle ten objev do nějaké opravdu útulné hospůdky?“ navrhla mu Skyler. „Možná, že bys při druhém rande zaznamenal větší úspěch, kdybys ji vzal někam jinam než do té nejhorší špeluňky na východním pobřeží.“ „Mořská štika je pěkné místo,“ trval na svém. Zavrtěla zamítavě hlavou. „Žádná hospoda, kde si musíš nosit vlastní tác, a jídlo se objednává podle čísel, nemůže být pěkná.“ „Obě mi závidíte,“ posmíval se jim Kyle. „Já jediný vykročím do nového roku na rande. Dobrou noc, milé dámy.“ Kyle položil na stůl bankovky za oba dva plus štědré spropitné a odešel. Vědoma si nádherného muže vedle sebe, nijak zvlášť Skyler netěšila Kylova poněkud nelichotivá poznámka na její osobní život. Posledním douškem vyprázdnila sklenku vína. „Jdu taky domů,“ oznámila Skyler Sue. „Večer zkouším nový recept. Jestli se mi to povede, přinesu ti vzorek zítra, až pojedu do práce.“ „Budu se těšit,“ řekla Sue. „Jeď opatrně.“ Dívala se za Skyler, jak odchází. Potom sebrala prázdnou sklenici a obrátila se ke dvěma mužům. „Dáte si pánové ještě jednou to samé?“ Derek Conner přikývl. „Ano, díky. Nebyla to Skyler McMastersová z rádia?“ Barmanka hrdě rozevřela ústa v úsměvu. „Přesně tak. Osobně. Mohla jsem vás představit. Je moc milá.“ „Opravdu?“ odvětil lehce rozverným tónem. „Na to vemte jed. Jste ve městě poprvé, pánové? Na návštěvě nebo jen projíždíte?“ „Jsme tu tak trochu na výzvědách. Sháníme pozemky pro naši továrnu,“ vysoukal ze sebe Blayne zdráhavé. „Pozemky? Továrna?“ našpicovala Sue uši. „Chcete si tu založit firmu? Určitě by se tady uplatnila.“ „Ta možnost tady je,“ poznamenal Derek a uštědřil společníkovi tvrdý pohled. „Ještě jsme se pevně nerozhodli.“ „Jaký druh podnikání?“ zeptala se Sue. „Ne že by na tom tolik záleželo. Na pobřeží existuje několik škol, ze kterých vyjde slušný počet absolventů obchodního zaměření. Kromě toho tu máme hodně žen a mužů, kteří by rádi pracovali. Spousta lidí byla závislá na rybolovu, ale úlovky jsou teď slabé a moře je chudé.“ „Salisbury má své velké kouzlo,“ prohlásil Derek. „Stejně tak jako lidé, kteří tu žijí.“ „Jeden z mých bývalých manželů vlastní realitní kancelář,“ řekla mu Sue a podala mu navštívenku s adresou. „Byl to bídný manžel, ale je to poctivý obchodník.“ „Díky.“ „Nepůjdeme už?“ zašeptal Blayne svému společníkovi. „Už jsi ji viděl. Vůbec nevypadala jako nějaká ďábelská monstrózní astroložka. Už bychom se mohli vrátit do práce, ne?“ „Jistě,“ řekl Derek. „Myslím, že jsem už přišel na to, jak zničit Skyler McMastersovou.“ DRUHÁ KAPITOLA „To za to nestojí,“ namítl Blayne mrzutě, když si Derek vázal kravatu. „Plýtváme časem a penězi. Snažíš se dokázat něco naprosto zbytečného. Z dlouhodobého hlediska to nemá význam.“ „Pro mě to význam má,“ ujistil ho Derek. „Chci dokázat, že ta ženská je podvodnice.“ „Všichni astrologové jsou podvodníci,“ vyhrkl naštvaně Blayne. „Ale ona je neškodná. Poslouchal jsem včera její show. Nenabízí nic víc než rady, které dá zdravý rozum. Jen do toho trochu zamíchá vliv planet. To je všechno. Ale je v tom docela dobrá. Měl by sis ji nejdřív poslechnout…“ „Slyšel jsem ji,“ odpověděl Derek. „Podnikl jsem takový malý průzkum. Stala se astroložkou až poté, co jí Rádio Pobřeží dalo tu show. Slečna McMastersová v minulosti nikdy žádný zájem o horoskopy neprojevila, o ostatních záludnostech zvěrokruhu ani nemluvě. Vůbec neví, o čem mluví.“ „No tak co, Dereku? Musíme rychle jednat, jestli chceme získat další pozemky u St. Michael na stavbu továrny. Na to, co chceme, nebudeme potřebovat zase tolik peněz. Začátkem jara bychom už mohli začít s výrobou.“ „Všechno bude,“ přislíbil mu Derek. „Jen se musím nejprve postarat o tohle.“ „Proč? Potřebujeme se setkat s tím chlapíkem z realitní kanceláře.“ „To zvládneš sám,“ řekl Derek a vklouzl do kabátu. „Zvládl bych to daleko líp, kdybys šel se mnou. Myslím, že jsme chtěli založit firmu, Dereku, ne si vyřizovat staré účty.“ „To, co potřebuju zjistit, by mi nemělo trvat nijak dlouho, Blayne. Do té doby to tu máš všechno na povel.“ „Ale já nejsem Derek Conner, zázračný chlapec. Jestli chceš vydělat kapitál, musíš přijít s dobrým programem.“ Derek poplácal svého přítele po zádech. „Skončím se Skyler dávno předtím, než to všechno rozjedeme. Dneska to beze mě zvládneš v pohodě, neboj.“ „Na co je tohle?“ zeptal se ho Blayne. Derek vložil baterie do miniaturního kazetového magnetofonu a zastrčil si ho do náprsní kapsy svého saka. „Jestli se má znemožnit, chci to mít zachycené jejími vlastními slovy.“ „Myslím, že tohle není fér.“ „To je mi jedno.“ „Ale mně ne, Dereku. Rok se nestaráš o nic jiného, než jak by ses dostal Skyler McMastersové na kobylku. Jsi tím naprosto posedlý.“ „Ne, Blayne. Je to moje povinnost.“ Dojet na promenádu Bayview trvalo déle, než očekával. Místo bylo zcela zaplněné a nápis nad stanem oznamoval, že Skyler McMastersová je zde a hledá ideálního partnera. Zaparkování vyžadovalo velké úsilí. Věřil, že přesvědčit Skyler, že on je ten pravý vysněný muž, bude daleko snadnější. Věděl o ní všechno. Znal každý detail a byl si jistý, že ví, na kterou strunu zahrát. Měsíce příprav a plánování se mu nakonec vyplatí. Derek byl připravený zaútočit.
O několik okamžiků později už stál na konci dlouhé fronty. Připojil se k řadě mužů, žen a dětí trpělivě čekajících na setkání se známou osobností. Nakonec byl rád, že tím získal trochu času si ji pořádně prohlédnout. Kromě krátkého setkání v baru, Derek neměl totiž možnost ji takhle z blízka pozorovat. Byla menší, než se zdálo na velkých plakátech, které při této příležitosti nechalo rádio vytisknout. Nebylo to pro něj příliš nepříjemné zjištění, ale osobně mu připadala daleko hezčí. Slámově žluté vlasy rámovaly její křehké rysy a padaly jí na ramena. Velké kulaté modré oči dominovaly jejímu úzkému obličeji. Nejvíce ho ale zaujal její úsměv. Skyler měla jeden z těch úsměvů, ze kterých vyzařuje vřelost a upřímnost. Měla na sobě jednoduchý tmavomodrý kostým, a přesto v něm vypadala neuvěřitelně žensky. Kdyby šlo o jinou ženu, připadala by mu nesmírně svůdná. „Pane?“ Derek odvrátil pozornost od Skyler a obrátil se k muži středního věku se sluchátky na krku. „Chcete se přihlásit do soutěže?“ „Ano.“ Jeho odpověď mu okamžitě zajistila pozornost páru před ním. Otočili se k němu a zřejmě došli k názoru, že on je pro jejich domácí hvězdu přesně tím pravým. „Pojďte za mnou. Jmenuju se Gil Benton, producent tohoto pořadu,“ řekl a podal mu ruku. „Derek Conner.“ Producent ho zavedl na místo, které bylo ohraničené fialovými šňůrami. Zvenčí to připomínalo obehnaný koňský výběh na pastvinách. Zahlédl tam asi tucet mužů, kteří čekali, až na ně přijde řada. Uvnitř stál stůl obklopený židlemi, na kterých seděli potenciální uchazeči. Dostal formulář, kam přiložil svou fotografii. Svým podpisem stvrdil, že v případě, že bude vybrán, je ji možno použít. Dále obdržel krátký dotazník, kde musel poznamenat datum, čas, rok a místo svého narození. Pak nastalo dlouhé čekání, kdy mohl jen nečinně přihlížet. Tuhle zkušenost za poslední rok vypracoval k téměř naprosté dokonalosti. Producent bděl nad hladkým průběhem akce, staral se o to, aby diváci i soutěžící dostali příležitost sledovat malou šarlatánku v akci. Asi po hodině se Derek s formulářem v ruce zvedl a došel na vyvýšenou plošinu, kde už na něj čekala Skyler. „Dobrý den,“ uvítala ho vesele. Úsměv jí na okamžik pohasl, když si ho pozorněji prohlédla a zeptala se ho: „Neviděli jsme se už někde?“ Blýskl po ní úsměvem a zaujal místo na židli. „Byl jsem včera U Rybářského prutu.“ Do tváře se jí opět vrátil okouzlující úsměv. „Aha, tak je to. Tak tedy vítejte. Můžete mi dát, prosím, vaše data narození a ostatní údaje?“ Vzala si jeho formulář a začala si dělat poznámky do bloku a snažila se rychle do sebe vstřebat informace. Její hodnocení občas přerušilo zablesknutí fotoaparátu. Skyler zřejmě hodlala vycedit z této události každou kapku publicity. „Máte silnou vůli,“ řekla se skoro plachým úsměvem. „Dokážete naplnit svoje touhy s neuvěřitelnou rozhodností. Vždycky dokončíte, co jste začal.“ Derek navenek zachovával úsměv a klid, ale uvnitř byl všechno možné jen ne to. Pokoušel se v duchu sám sebe přesvědčit, že její soudy nemají pro ni větší cenu než jako májový deštík. Nafouklý balónek, který zase v mžiku splaskne. To přece ještě nic neznamená, když přesně vystihla jeho nejpodstatnější charakterový rys. Jistě šikovný odhad, ale k tomu nepotřebuje nějaké zvláštní schopnosti. „Váš měsíc je v osmém domu, což znamená finanční úspěch spojený s vaším partnerem v manželství.“ „Nejsem ženatý.“ Líbilo se mu, že jeho prosté sdělení vyvolalo zachvění jejích řas. Opět si připomněl, že se nesmí unáhlit a musí postupovat opatrně. Nevěděl o Skyler víc, než že patří mezi ženy, které se jen tak lehce nedají vyvést z míry. Svůj osobní život si střežila až příliš pečlivě, a to znamenalo, že mu dá hodně práce, než si získá její důvěru. Skyler se zoufale pokoušela soustředit, ale naučené symboly zvěrokruhu a tabulky jakoby zakrývala mlha zapomnění, kterou způsobil muž sedící naproti ní. „Jste velmi sebevědomý,“ podařilo se jí vysoukat přes tak stažené hrdlo, že by v tu chvíli nebyla schopna polknout sebemenší sousto. „Máte štědrou povahu a značnou dávku zdravého rozumu.“ „Děkuju.“ Uvolni se! To se snadněji řekne, než udělá, protože když zvedla hlavu a ocitla se v soustředěné palbě jeho jasných oříškově hnědých očí rámovaných hustými černými řasami, byl její klid tentam. Bohaté černé vlasy svým dokonalým střihem hraničily až skoro s konzervatismem. Padnoucí oblek svou sytou tmavě olivově zelenou barvou se nádherně doplňoval s jeho očima a tmavou pletí. K tomu dokonalá kravata a odzbrojující úsměv a Skyler byla jedním uzlíčkem nervů vydaným napospas svému rozbouřenému nitru. „Existuje nějaká oblast vašeho života, kterou byste rád zevrubněji prozkoumal?“ zeptala se. Pohladil si bradu, pak se k ní s lehce zčervenalou tváří naklonil a pošeptal jí: „Chtěl bych vědět, jak jsem mohl být tak hloupý a nechat vás odejít z toho baru, aniž bych z vás vymámil telefonní číslo.“ Skyler zachytila koutkem oka Bentonův lišácký úsměv. Okamžitě zalitovala svého unáhleného rozhodnutí nechat na Bentonovi, aby jí vybral společníka na večeři. Podle způsobu, jakým se Benton usmíval, věděla, že si tohoto muže vybral pro svou prezentaci na veřejnosti. Ale Skyler ho nechtěla – ne za těchto okolností. Derek Conner byl – alespoň na povrchu – příliš dokonalý, než aby to byla pravda. Příliš dokonalý, aby ho odsoudila do role muže, který s ní jednou povečeří a dost. To je tedy pech! Když konečně potkám zajímavého muže, tak je to při něčem, co připomíná dražbu staré židle. „Zdá se mi, že pan Conner splňuje všechna kritéria, která předpověděly hvězdy,“ řekl Benton. Potom učinil ještě podobné prohlášení přes amplión pověšený nad stanem. Po chvíli se obrátil ke Skyler a zašeptal jí: „Taky je fotogenický.“ Skyler cítila, jak jí studem planou tváře. Z davu se ozval potlesk a jásot a barevné žárovky nad jejich hlavami se rozblikaly. „Myslím, že se dnes večer stanete hostem Rádia pobřeží.“ Usmíval se, zřetelně potěšený tím, jak se situace vyvíjí. Benton potřásl muži rukou, a potom ho představil skupině přihlížejících. „Už se na to těším, slečno McMastersová.“ Jeho sytý, hluboký hlas v sobě nesl přirozené smyslné zabarvení. Podívala se na něj. „Teple se oblečte.“ O hodinu později byla v bezpečí svého domova. „Teple se oblečte? Sakra, co jsem to řekla za pitomost?“ Ten chlap se nejspíš po takové stupidní poznámce ani neobjeví! Pověsila si kabát na ramínko a potom položila klíče na misku vedle dveří. Byt naplňoval Skyler pýchou a radostí. Tolik hodin strávila, než si ho uspořádala a vyzdobila tak, až jí dokonale vyhovoval. Obklopovala se oblíbenými věcmi a předměty, kterých si nejvíc cenila. Šla nahoru do podkroví, otevřela skříň a prohlížela si její obsah. Potřebovala něco dokonalého, a aby se v tom zároveň dobře cítila. Vzpomněla si na jeho tvář jakoby vytesanou zručnou rukou sochaře, hypnotizující pohled jeho hnědých očí a podmanivé kouzlo, které z něho vyzařovalo. Skyler trochu poopravila své rozhodnutí. Výběr se značně zúžil. Je to jasné, co si vezme. Ty kratší černé šaty. Díky své bývalé profesi, strávila léta mezi washingtonskou vyšší společností, a tak Skyler vlastnila poměrně bohatý šatník. Zejména černých šatů měla velký výběr. Zvolila si ty nejkonzervativnější, a pak zamířila do koupelny. Když se vykoupala, nastalo další dilema, jak by si měla upravit vlasy. Má si je vyčesat nahoru nebo je nechat přirozeně rozpuštěné? Nakonec se rozhodla pro kombinaci obou způsobů. Skyler si opatrně stočila vlasy do trochu rozcuchaného drdolu a potom si špičkou hřebenu sčesala několik pramenů dolů a nechala je volně vlnit po stranách tváře a krku. Když v sedm přijela limuzína, pocítila uspokojení, že všechno probíhá tak, jak si určila. „Jen si vezmu kabát,“ sdělila řidiči v stejnokroji. „Ano, madam.“ Skyler vytáhla dlouhý kožich z umělé kožešiny ze skříně, přehodila si ho přes ramena, popadla rukavice a vyšla za šoférem do mrazivého lednového vzduchu. Předpisově jí podržel dveře a ona vplula do prohřátého vnitřku velkého automobilu. Interiér limuzíny na ni žádný velký dojem neudělal, ale krásná bílá růže a chlazená láhev jejího oblíbeného vína ano. „Vidím, že se studio praštilo přes kapsu. Ten šéf mi dělá přímo pomyšlení,“ poznamenala k řidičovi. „To není z rozhlasu, madam. To zařídil pan Conner.“ Vytřeštila oči a zaplavilo ji stejné vzrušení jako tenkrát před prvním plesem. Skyler natáhla ruku a dotkla se křehkých okvětních plátků růže. Je to jen květina a trochu vína, nic víc, krotila se v duchu, snažila se v sobě potlačit skoro dívčí nedočkavost a neklid, který se jí usadil v žaludku. Koho se tu snažíš obelhat? ozývalo se jí v hlavě. Je to prostě dokonalé! Dokonalý. Tak by se dal také stručně zhodnotit muž, s nímž právě teď má schůzku. Z bezpečí a anonymity za zrcadlovými okny limuzíny sledovala, jak vychází z domu. Připadala si jak Popelka. Pravděpodobně proto, že Derek Conner typem přesně odpovídal pohádkovému princi. Jeho slušivý kašmírový svrchník mu padl jako ulitý. Nemohla se na něj dosytosti vynadívat, když si k ní důstojně vykračoval. Nebyl to chvástavý krok, ale jistý krok muže, který ví, co chce. Když se dveře otevřely, se závanem mrazivého vzduchu k ní zalétla i vůně drahé kolínské. Jakmile si k ní však Derek přisedl, o mrazivém pocitu nemohla být ani řeč. „Dobrý večer.“ To si piš, že je dobrý! „Dobrý večer. Díky za květinu a víno. Patří mezi mé oblíbené.“ Derek se usmál a na tvářích se mu udělaly dolíčky. „Víno nebo růže?“ „Víno… Chci říct obojí.“ Jeho tichý smích jí připadal jako jemné pohlazení vánku. „Kdybych nevěděl, že jste profesionálka každým coulem, pomyslel bych si, že jste stejně nervózní jako já.“ Je citlivý! Upřímný! Je k pomilování! „Něco takového jsem nikdy nedělala,“ připustila. Jeho úsměv se prohloubil. „Jestli mi chcete říct, že jste ještě nikdy nebyla s mužem na večeři, asi vám neuvěřím.“ Přisunul se k ní blíž, i když se jí na žádném místě ani nepatrnou částí těla nedotýkal. „Na to jste až příliš krásná.“ Já omdlím. Já asi fakt omdlím. „Myslím tím – ne – za těchto okolností, kde jsem se ocitla jako výhra v tombole. Abych pravdu řekla, nevím, jak se mám v takové situaci chovat.“ Lehce k ní naklonil tmavovlasou hlavu. „Nemějte strach, slečno McMastersová, já…“ „Skyler.“ „Skyler.“ Opakoval její jméno jako by ho vychutnával. „Ani já jsem ještě nikdy neudělal něco tak impulzivního. Takže vlastně je to na nás, jaká pravidla si vytvoříme. Víno?“ „Ano, prosím.“ Když odkorkoval láhev a naléval víno do dvou sklenic, bojovala s nutkáním zamávat si dlaní před očima a trochu si ochladit horkou tvář. „Vy snad dokážete číst myšlenky, pane Connere.“ „Derek,“ opravil ji, když jí podával sklenku. Na zlomek vteřiny se jejich prsty setkaly. Dotyk jeho kůže v ní vyvolal celou salvu pocitů. Podle toho, jak jeho pohled znejistěl, domnívala se, že i Derek pocítil něco podobného. „Čtu myšlenky? Jak to?“ „V-víno,“ vydralo se jí ze staženého hrdla. „Tohle patří mezi mé nejoblíbenější.“ Derek se do ní zabodl očima. „Já ho mám docela taky rád.“ „Dobré,“ vysoukala ze sebe, na víc se nezmohla. „To je,“ přitakal. Upil trochu a nepřestával se jí dívat do tváře. „Tak tedy,“ vzdychl si, když se pohodlně usadil na sedadle, „máme víc společného, než se ukázalo v soutěži.“ „Asi ano,“ přikývla. „V to doufám.“ TŘETÍ KAPITOLA „Budu na molu, až se bude parník o půlnoci vracet,“ sdělil jim řidič. Derek našlapoval opatrně asi půl kroku za ní po krátké lodní lávce a dával si pozor, aby o ní nezavadil. Přivítal je vrchní číšník, který je pak odváděl ke stolu na levé straně plovoucí restaurace. Když si razili cestu až k vzadu zastrčenému stolku, nebyl si jistý, co ho vyvádí z míry víc, jestli okukování ostatních lidí nebo svůdná vůně Skylerina parfému. „Děkuji,“ řekl Derek vrchnímu, když se posadili a uložili si kabáty. V duchu musel rozhlasové stanici poděkovat. Nejenom, že mu poskytli dokonalou záminku, jak se k té ženě přiblížit, ale ještě mu navíc vytvořili skvělé prostředí. Skyler vypadala v tlumeném světle svíček ještě krásnější. To ho zlobilo. Měl důležitější věci na práci, než si všímat toho, jak se jí v očích odráží mihotavý plamen svíčky nebo obdivovat její bezvadnou krémově bílou pokožku. I takový zdánlivě prostý úkon, jako je napití se vody ze sklenky, v jejím provedení vypadal náramně smyslně. Naštěstí se brzy dostavil číšník a nabídl mu spásné rozptýlení. „Mohu?“ zeptal se Skyler, když přijal od číšníka jídelní lístek. Poněkud nejistě přikývla. Derek se ani neobtěžoval pohledem na menu. Bylo to zbytečné. „Dáma si dá pro začátek uzeného lososa, srdíčka palmového salátu a grilované mahimahi – maso z delfína.“ Podíval se jí do vytřeštěných očí. „Úžasné,“ řekla tiše. Pro sebe objednal to samé, stejně jako různá vína pro každý chod zvlášť. Když číšník odešel, všiml si, že si ho Skyler měří s obavami v očích. „Nemáš doufám nic proti tomu, co jsem objednal?“ Nervózně pokrčila rameny. „Nejsem si jistá, jestli se mám cítit polichocena nebo mít strach.“ „Strach?“ Zvoral jsem to! Měl bych postupovat pomaleji. „Buďto opravdu dokážeš číst myšlenky, anebo mě už nějakou dobu necháváš sledovat.“ „Nechávám sledovat?“ opakoval se smíchem. „Proč bych to dělal? Vždyť jsem tě poprvé uviděl tenhle týden.“ Chvíli si ho pozorně prohlížela, potom se jí na obličeji opět objevil odzbrojující úsměv. „Omlouvám se. Prostě jsem na někoho takového nebyla připravená.“ „Připravená?“ Tvář jí zalil ruměnec. „Když se rádio rozhodlo pro tuhle reklamní akci, počítala jsem s tím, že se ocitnu na večeři s nějakým místním starým mládencem.“ Spadlo z něj napětí. „Pokud vím, tak jste v tomhle směru žádné zvláštní požadavky nekladli.“ „Myslím, že se Gilovi ani nesnilo, že najde někoho takového jako ty.“ „Mám to brát jako poklonu nebo naopak?“ Počkala s odpovědí, dokud číšník nepřinesl láhev Derekovi, aby ji posoudil. „Samozřejmě jako to první. Jsi velmi fotogenický, což znamená, že Gil tuhle schůzku náležitě využije. Škoda, že nejsi nějaký postarší moula v omšelých šatech a s pivním mozolem.“ „To by ti vyhovovalo?“ Usmála se, naklonila se nad stůl a zašeptala: „Pravděpodobně by pak Gila přešla chuť na pořádání dalších reklamních akcí.“ Dereka to překvapilo a dal si dobře záležet, aby jí to dal najevo. „Takže já jsem jen jeden z mnoha dalších?“ Byl rád, že se mu podařilo přesvědčivě zahrát zklamání. Bylo mu jedno, kdyby měla schůzku každý den s jiným mužem. Jen ho napadlo, že bude muset vyvinout víc úsilí, když teď ví, že má konkurenci. „Mám absolvovat celou šňůru takových setkání. V příštích několika měsících navštívíme sedm měst.“ „Není to nebezpečné?“ „Povídej mi o tom,“ vyhrkla. „Byla jsem zaskočená, kolik zájemců se dneska odpoledne objevilo.“ „Nebuď tak skromná. Zřejmě jsi populární víc, než jsi ochotná si připustit.“ Zajiskřilo jí v očích. „Je to možné. A odkud vlastně jsi?“ „Proč se ptáš? Myslíš si, že nejsem odtud?“ Proč mě tolik znervózňuje, když mi položí osobní otázku? Protože tohle setkání nemělo být osobní. Nemůže být. Nesmím se nechat zmást neprofesionální vřelostí jejího chování. Zdálo se mu, že mu opravdu věnuje plnou pozornost a nic nepředstírá. Musel si neustále připomínat, že to je jen součást velkého podvodu. Přivádělo ho do rozpaků, že mu Skyler McMastersová – alespoň na povrchu – připadala jako slušný člověk. Její úsměv trochu povadl, když mu vysvětlovala: „Limuzína se pro tebe zastavila v Garrisonu. Tam se jen krátkodobě pronajímají nemovitosti, z čehož usuzuju, že jsi v tomhle městě nový.“ Trochu mu spadl kámen ze srdce. Zřejmě jí nejde o žádné sondování, ale prostě se ho jen zvědavě zeptala. To bylo dobré. Znamená to, že ho z ničeho nepodezřívá. „Pocházím ze severního předměstí New Yorku. Jsem tady vlastně kvůli obchodní záležitosti.“ „Jakého druhu?“ zeptala se se zájmem. Když neodpovídal, dodala: „Promiň. Bylo to ode mě trochu nezdvořilé, že jsem se tě na to zeptala.“ Zavrtěl hlavou. „Proč bys byla nezdvořilá. Dělám do počítačů jako mnoho jiných lidí.“ „Tak to mě opravdu zajímá. Taky jeden mám, ale doposud jsem tak akorát dokázala několikrát zmrazit obrazovku.“ „A co ty? Kdy jsi zjistila, že jsi astroložka?“ Sklopila plaše oči a řekla: „To není tak, že by ses jednoho dne probudil a uvědomil si, že jsi astrolog. Chce to nějakou teoretickou přípravu, naučit se číst různé znaky a rozumět vzájemným vlivům planet a znamením zvěrokruhu.“ „Takže ty si myslíš, že hvězdy určují naši budoucnost?“ Pokrčila rameny. Tím pohybem se tkanina jejích šatů napjala a zdůraznila tak půvabné obrysy jejího těla. Ač nerad, musel Derek v duchu připustit, že má velice hezky stavěné tělo. Ale vůbec netoužil po tom, aby ho fyzicky přitahovala. To by jen otupovalo ostří jeho odhodlání, že mu za všechno draze zaplatí. „Myslím, že astrologie je jakýsi druh víry. Ne ve smyslu náboženském, ale něco daleko hmatatelnějšího.“ „Tomu nerozumím.“ „Lidi sledují horoskopy proto, že hledají odpovědi, motivaci nebo útěchu. Astrologické tabulky jsou něčím hmatatelným. Něco, co si lidé můžou podržet v ruce a číst.“ „Ty vytváříš tabulky, které poskytují takové odpovědi?“ Usmála se. „Řekla bych, že aspoň ulehčují jejich hledání.“ Zvedla hlavu, zkoumavě si ho prohlížela, pak se zamračila. „Mám za to, že ty sloupky s horoskopy v novinách přeskakuješ, viď?“ Povzdechl si. „Bohužel ano. Nějak neumím dávat tu správnou váhu věcem, které jdou horko těžko dokázat.“ „Logické uvažování, co?“ poznamenala trochu ironicky, právě když jim začali servírovat první chod. „Astrologie nespočívá tolik na logice, to je fakt. I když z výsledků vyplývajících ze starověkých bádání o hvězdách se obvykle dá vyvodit logický závěr.“ „Jsi si tím jistá?“ „Jisté je jedině to, že musím platit daně. Za ostatní už žádnou záruku nedávám.“ „Já ano,“ řekl s gustem. „Zaručuju ti, že si na tom lososovi pošmákneš. Je skvělý.“ Mile ho překvapila. Většina žen, zvláště pak na první schůzce, se netváří nijak nadšeně, když před ně postaví talíř jídla. To vždycky Dereka náramně pobavilo. Copak si ženy opravdu myslí, že uvěří tomu, že se doma neživí ničím jiným než snítkami petržele? To ale neplatilo na Skyler. Ta se rozhodně neupejpala. Bylo vidět, že si každé sousto náležitě vychutnává. Sledovat ji při jídle byla pastva pro oči. Připadal si až hloupě – nedokázal od ní odtrhnout pohled. Jedla s nelíčenou chutí. Tak tohle jsi chtěl. Opravdu? Pak ignoroval hlas svědomí a věnoval se vlastnímu dokonale připravenému jídlu. Mezitím si stále povídali, převážně na nezávazné téma. Zatím řekla málo toho, co by mohl použít. Když Skyler s chutí dojídala poslední kousek dezertu, nepřestávala se divit, jak celý večer dobře pokračuje. Derek byl džentlmen v tom nejvlastnějším smyslu slova. Dokázal jí pozorně naslouchat, vyhýbal se ožehavým tématům, uměl pochválit. Připadala si jako ve snu. Derek se jí jevil jako dokonalý partner. „Nechtěla by sis zatancovat?“ „Ráda,“ vyhrkla. Při pouhé představě, že ji tenhle muž bude držet v náručí, se jí zrychlil puls. Když s ním vstupovala na taneční parket, vnímala mírné pohupování lodi, které dodávalo palubě stálý rytmus. V duchu se připravovala na moment, kdy se ocitne v jeho těsné blízkosti, a nebylo pochyb, že se na to těšila. On ale měl zřejmě jiné představy. Derek byl skvělý tanečník. Bez jediného zaváhání ji vedl po parketu, držel její ruku ve své ani ne moc volně, ale ani ji příliš netiskl. Pravou rukou nikdy nesklouzl z toho správného místa v pase. Moc mu to slušelo, zálibně si ho prohlížela. Jen jí připadalo, že si od ní udržuje trochu odstup. Co mu brání se ke mně víc přitisknout? kladla si otázku. A pak se ale v duchu pokárala. Prožívám tu nádherné chvíle, a přesto ji dráždí, že se k ní chová příliš korektně? Určitě už uplynulo hodně vody, co si takhle s někým vyšla do společnosti. Když hudba dohrála, odváděl si ji Derek galantně z tanečního parketu. Citlivě vnímala jeho přítomnost za sebou, stejně tak pozorně si uvědomovala každý detail vlastních kroků. Dávala si pozor, aby správně našlapovala a nehrbila se. Paže měla volně spuštěné po boku, připravená zareagovat, kdyby se plavidlo náhle naklonilo.
Třeba udeří velká vlna a vrhne mě do jeho čekající náruče. Nebo možná, že bych měla požádat vrchního, aby mě polil studenou vodou, abych přestala blouznit, pomyslela si, když zaujala své místo. Najednou se za ní zcela nečekaně zjevil Derek, sklonil hlavu, tak že byl skoro ve stejné rovině s její hlavou a položil jednu paži na zadní opěradlo židle. Skyler zcela znehybněla. Jeho hřejivý dech jí omýval krk. Tetelivý pocit očekávání jí prošlehl celým tělem a rozechvěl jí útroby. „Podívej se,“ zazněl jí v uších jeho tichý hlas jako laskavé pohlazení. Ohlédla se směrem, kterým jí ukazoval, a spatřila blížící se obrysy pobřeží. Světla tančila po hladině a odrážela se od tichých, chladných vod. Pohádka se chýlila ke konci. Popelka alias Skyler věděla, že nemá před sebou víc než jen hodinu, a pak kouzlo přestane účinkovat. „Překrásné,“ poznamenala a slyšela se jako by z velké dálky. „Vždycky jsem miloval vodu,“ prohlásil. Každé slovo, které vyřkl, vyvolávalo další hřejivou vlnu na jejím obnaženém krku. „J-já taky.“ „Taky mám rád dobré jídlo. Dneska to bylo skvělé.“ „Naprosto skvělé,“ přitakala. Přiklání se těsněji k jejímu uchu nebo se ona víc přibližuje k jeho tváři? Na další úvahy už Skyler neměla čas, protože loď se začala kolébat a otřásat, jak začala popojíždět k molu. Derekovi nezbývalo nic jiného než se posadit a čekat, dokud parník nezakotví. Derek – džentlmen každým coulem – vyzvedl jejich kabáty a podržel její, aby mohla pohodlně vklouznout do rukávů. Při tom se jí klouby prstů otřel o krk a ona měla stejně smyslný pocit, jako kdyby ji políbil. Na břehu je už vítal řidič s otevřenými dveřmi limuzíny. Skyler zaplula dovnitř a vklouzla na sedadlo. Derek šel hned za ní, ale nejevil zájem se k ní přisunout blíž. Ona si to vyložila jako signál, že už je rád, že to má za sebou. Potom zašmátral pod sedadlem a v jeho ruce se objevila bonboniéra zabalená do zlaté fólie a ovázaná červenou mašlí. Podal jí krabici s úsměvem, který sám o sobě pro ni představoval dárek. „Doufám, že máš ráda lanýže.“ Skoro zalapala po dechu. „Lanýže? Ty přímo zbožňuju. To je jediný druh čokolády, kterou jím. Děkuju.“ Skyler si položila dárek do klína. „Bylo to nádherné.“ Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo. Ale stalo se. Podle Derekových instrukcí dovezl řidič domů nejprve ji. Když spatřila dveře svého domu, pocítila zklamání a nevěděla co dál. Derek ji doprovodil ke vchodu. Mám ho pozvat dál? Ocitli se na prahu. Chci ho pozvat dál. Zasunula klíč do zámku. Nebude si myslet, ze mu nabízíš víc než pozvání na kávu? A není to ostatně pravda? Derek se trochu naklonil a uchopil její ruku v rukavici do své. Zvrátila hlavu a zamžourala na něj přes závoj řas. Pokoušela se sebrat odvahu a pozvat ho dovnitř. „Chtě –“ spustili oba současně. Derek se na ni usmál a řekl: „Chtěl bych ti poděkovat za hezký večer.“ „Zrovna jsem chtěla říct to samé.“ Buď statečná. Prostě ho pozvi dál! Právě když otevřela ústa, pustil Derek její ruku a řekl: „Dobrou noc, Skyler.“ Co? Žádný polibek? Žádné „Můžu jít na chvilku dál?“ Ne, nic takového. Derek vlastně ani nečekal, co řekne. Otočil se na patě a zamířil k čekající limuzíně. Když byla uvnitř, opřela se Skyler o dveře. Přitiskla si bonboniéru k hrudi a cítila, jak jí prudce bije srdce. „Udělala jsem něco špatně? Nebo jsem řekla něco nevhodného?“ Když si svlékla šaty a nahradila je obnošenou flanelovou noční košilí, pokoušela se přijít Derekovi Connerovi na kloub. Rozdělala oheň v krbu, vlezla si do postele s nebesy a udělala to, co by na jejím místě udělala každá normální žena. Pojídala lanýže a přemýšlela o muži, který jí je daroval. ČTVRTÁ KAPITOLA „Podívejme, ty se usmíváš?“ škádlil ji Kyle, když vstoupil do kanceláře hned vedle vysílací kabiny. „Venku je krásný den,“ řekla Skyler. „Je tam deset stupňů, zamračeno a předpovídají severovýchodní vítr.“ Pokrčila rameny. „Maličkost. Jak jsi strávil víkend?“ Než mohl Kyle odpovědět, přiřítil se dovnitř Gil. „Fotky dopadly skvěle,“ hlásil jim. „Ale mohli jste se k sobě při tanci víc přitulit. Člověče, vypadáte s tím Connerem jako Ken a Barbie. Je to až neuvěřitelně dokonalé.“ Skyler si vzala fotografie do ruky. Překvapilo ji, že si vůbec nevšimla, že je celý večer stanice sledovala. Za ní se objevil Kyle a nakukoval jí přes rameno, když si prohlížela snímky. Nebylo jí po chuti, že tentokrát bude muset dát Gilovi za pravdu, ale bylo to tak. Vysoký tmavovlasý Derek působil nápadným kontrastem ve srovnání s její drobnou postavou a blond vlasy. I z černobílých fotografií byla znát vzájemná přitažlivost. Vypadali skoro jako královský pár. „Jenom sis povzdechla,“ poznamenal Kyle. „Nebo na tebe jdou mdloby?“ Šťouchla do něj loktem. „Ani jedno, provokatére. Jen jsem vydechla.“ Gil a Kyle se na sebe podívali, potom se na ni obrátili a svorně prohlásili: „Budou to mdloby.“ Skyler ignorovala jejich hloupé popichování a raději se pustila do přípravy na svůj pořad. Pro každý případ si připravila astrologické tabulky a denní horoskopy z novin. Třicet vteřin před začátkem vysílání vstoupila do kabiny a zaujala místo, které jí uprázdnil sportovní hlasatel Stanley. Smetla jeho čmáranice na papíru do odpadkového koše a nasadila si sluchátka, právě když Kyle přehrával hudební znělku jejího programu. Jestli si myslela, že Kyle a Gil se chovali na téma její schůzky s Derekem jako malé děti, nebylo to nic ve srovnání s prvními sedmi volajícími. Když si konečně udělala krátkou přestávku, soptila hněvem. „Zvědavé hlavinky chtějí vědět,“ spustil na ni Kyle, když zapnul reklamy. „Zrovna tak jako já.“ Zamračila se na něj. „Rozhovor na podobné téma mě stál posledně zaměstnání.“ Kyle vyprskl. „Myslíš nudná Senátorgate?“ „Z toho si nedělej šoufky,“ zasyčela varovně. „Ale vždyť je to švanda,“ pokračoval Kyle. „Nevím, proč jsi tak podrážděná. Neudělala jsi nic jiného, než že jsi sdělila téměř půl milionu posluchačů, že senátor Greely je nudný a ješitný patron.“ Sevřenými zuby ucedila: „Neuvědomila jsem si, že mám mikrofon zapnutý.“ „Senátor řekl, že sis s ním vyrovnávala účty za to, že odmítl tvé návrhy, které jsi mu dala po společné večeři,“ vyloudil ze sebe Kyle dokonalou napodobeninu Greelyho protáhlého jižanského přízvuku. „Děkuju, že jsi mi to připomenul, Kyle. Můžeme se teď zase vrátit k práci? Nebo by sis raději povídal o tom, jak jsem byla na dně, když mi umřela máma?“ Kyle se stáhl, zanechal hovorů na toto téma, tvářil se zkroušeně a do konce programu toho už moc nenamluvil. Téměř čtyři hodiny jí připadaly jako čtyři roky, když uhýbala před dotazy posluchačů zajímajících se, jestli je Derek Conner tím správným mužem pro ni. „Má ještě někdo chuť diskutovat o něčem jiném, než o Dereku Connerovi? Jestli ano, budu dalších deset minut na telefonu.“ Skyler vypnula mikrofon, když se ozvala ohláška dalšího programu a otráveně vydechla, až se jí na čele zvedla ofina. „Co to děláš?“ vyhrkl Gil, když za ní vtrhl do místnosti. „Svou práci,“ odsekla, aniž by zvedla hlavu. „Dej té spoustě posluchačů něco, o čem by mohli přemýšlet,“ navrhl jí. „Podle toho, jak ses culila, když jsi sem přišla, mám dojem, že by se našlo něco hezkého, co bys jim mohla o té večeři říct.“ Skyler se na něj mračila, když odcházel z kabiny. Potom si narazila sluchátka znovu na hlavu. „Vítej zpátky,“ ušklíbl se na ni Kyle. „Ráda bych poděkovala všem, kteří projevili zájem o mou sobotní schůzku, ale…“ „Pan Conner je na lince číslo tři,“ přerušil ji Kyle. „To už je dneska třetí pan Conner,“ řekla do éteru. „A kterýpak pan Conner jste?“ „Ten, co ti dal růži a bonboniéru.“ Skyler srazila láhev vody na podlahu, když se jí v uších rozezněl hluboký hlas. „Ten, který s tebou prožil nádherný večer a doufá, že s ním ještě někdy povečeříš.“ „Dereku!“ vypískla do mikrofonu, potom chaoticky signalizovala Kyleovi, aby pustil reklamu. Jen se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Hm, děkuju Dereku. Třeba bys mi mohl zavolat, až nebudu v práci.“ Zaslechla jeho smích. „Chtěl jsem, ale myslím si, že bych se nezachoval zrovna dvakrát rytířsky, kdybych tě nechal v té palbě otázek ohledně naší večeře samotnou.“ „Díky, Dereku. Vážím si tvého gesta, ale klidně se vrať k tomu, co jsi dělal a pusť to z hlavy.“ „Ještě jsi mi neodpověděla,“ řekl. „Neodpověděla na co?“ „Povečeříš se mnou dnes večer?“ „Myslím si, že teď není vhodný čas na diskusi tohoto druhu.“ „Proč ne? Je zřejmé, že tvoje posluchače zajímá náš vztah, tak proč je neinformovat.“ Potom najednou začaly blikat všechny ostatní telefonní linky současně. „Až spolu nějaký vztah mít opravdu budeme, pak jim dám vědět.“ „Nechtěl jsem na tebe naléhat, Skyler,“ řekl jí omluvně. „Vlastně jsem ti nevolal proto, že bych se nerad vnucoval. Ale když jsem zaslechl dnes odpoledne tvůj hlas, neodolal jsem a už jsem nedokázal déle čekat.“ Skláněla se nad stolem a nevěděla, co má dělat. Zaplavily ji dva naprosto protichůdné pocity. Na jedné straně radostné vzrušení, že konečně zavolal, a na druhé vztek, že to udělal takhle na veřejnosti. „Telefony jsou obsazené,“ vložil se do hovoru Kyle. „Každý chce, abys řekla ano, Skyler.“ „Tak to bych je neměla zklamat,“ prohlásila s ironií v hlase. „Ale dneska večer to není dobrý nápad, Dereku. Ze severovýchodu se k nám valí sněhová bouře. Ráno budeme až po uši zasypaní sněhem.“ „Já to risknu.“ Kyle ji dokonale namíchnul, když do rádia pustil nahrávku jásajícího davu. „Nezavěšuj, Dereku,“ vyzvala Dereka a stiskla tlačítko na telefonu. Potom příjemným a rozhodným tónem řekla: „Tak to je pro dnešek všechno. Ještě zůstaňte vyladěni na naši stanici a počkejte si na nejaktuálnější informaci o počasí a o sjízdnosti si}nic.“ Sejmula si sluchátka a vyrazila z vysílací kabiny navzdory Kýlově zoufalému šermování rukama, aby neodcházela a odpověděla Derekovi do éteru. Stejně tak ignorovala Gila, který na ni vyštěkl, aby zůstala u mikrofonu trochu déle, protože telefony jsou obsazené posluchači, kteří se dožadují její odpovědi. „Nemůžeš přece toho chlapa jen tak odmítnout,“ naléhal na ni Gil. „Myslíš? Tak se dívej.“ „Zvoral jsi to,“ řekl Blayne. „Udělal jsem malou taktickou chybu,“ připustil Derek, aniž by přestal ládovat potraviny do ledničky. „Sněží. V televizi už nejmíň dvě hodiny varují, aby lidi nevyjížděli na silnici. To ti nic neříká?“ „Jo, že moc sleduješ televizi.“ „Moc vtipný, Dereku. Stojí ti za to, že se v honbě za zničením Skyler McMastersové zabiješ sám?“ „Nechystám se sám sebe sprovodit ze světa. V Albany tenhle příval sněhu nezpůsobí takovou paniku. Kromě toho mám auto s pohonem na všechny čtyři.“ „Taky přece jedeme podle nějakého plánu,“ vyhrkl Blayne. „Souhlasil jsem s tím, že pojedu s tebou a zařídíme tu ten obchod, protože jsem si myslel, že jsi rozhodnutý založit naši novou firmu.“ „To taky platí,“ řekl Derek. „Ale to bys nesměl mít plnou hlavu té McMastersové.“ Derek se usmál. „Přestaň do mě rýt, Blayne.“ Přítel si ho otráveně změřil. „Jsem rozhodnutý. Dereku. Chci mít svou vlastní firmu. Chci dokázat, že na to mám a nejsem smolař.“ „Nikdo kromě tebe si nemyslí, že jsi smolař. Blayne.“ „Skutečně? Zeptej se mého otce.“ Derek položil mladšímu muži ruku na rameno. „Až budeš o pár let starší, třeba se tolik nenecháš otcovými názory ovlivňovat.“ „Je mi dvacet pět a selhal jsem ve všem, co jsem kdy dělal.“ „Není hřích selhat, Blayne, ale je zločinem se z chyb nepoučit.“ „To jsou slova přímo do památníčku, moudrý stařešino,“ zasténal. „Ale horší je ta realita. Potřebuju tu trochu peněz, co mi zbyla, rozumně použít. Což vyjde jedině, když ty budeš mým partnerem. Nemůžu prohrát. Ale na firmu zabývající se softwarovým designem si sám netroufnu. Nemám ty zkušenosti a tolik úspěšných let za sebou jako ty. Potřebujeme se navzájem.“ „Prodáváš se příliš levně,“ podotkl Derek, když si zastrčil miniaturní kazetový magnetofon do kapsy. „Jsi šikovný a schopný dost, Blayne. Ty mě opravdu nepotřebuješ.“ „Co to vykládáš, Dereku. Moc tě potřebuju, zvláště ze začátku, ale chci, aby ses firmě věnoval na sto procent. Jak dlouho ještě chceš s ní provozovat tu hru na kočku s myší?“ „Tak dlouho, jak bude potřeba.“ „Potřeba co?“ ozval se Blayne důrazně. „Až získám důkaz, že astrologické schopnosti slečny McMastersová jsou jeden velký humbuk, pošlu to do novin. Až se to stane, bude po všem.“ Blayne zavrtěl hlavou. „Nechtěl bych se ti někdy dostat do spárů,“ zabručel za Derekem, který už vyrazil do ponurého zimního večera. Rozhovor s Blaynem mu na náladě rozhodně nepřidal. Jeho nejistota a nesamostatnost ho už začínala unavovat. V duchu mu ho bylo líto. Připadalo mu, že Blaynovo pohádkové dětství mu bylo spíš na škodu. Jako by ho vůbec nepřipravilo na skutečný svět. Taky si mohl spočítat, že Blaynův návrh je příliš skvělý, než aby byl uskutečnitelný. Kromě toho ho v tu dobu zajímal hlavně proto, že chtěl mladíkovy obrovské touhy založit vlastní firmu využít k tomu, aby se mohl rychleji pomstít Skyler McMastersové. Chvíli mu trvalo, než se dostal k jejímu domu. Pár minut jen tak seděl ve voze a připravil se v duchu na svou roli. „Ahoj,“ vypravil ze sebe, když mu otevřela dveře. Zvedl před sebe malý chladicí box a utrousil: „Přinesl jsem večeři.“ „Co děláš v takovém nečase venku?“ zeptala se ho udiveně. Její zjevné obavy o jeho bezpečí ho zaskočily, ale pak takové myšlenky zaplašil, usmál se na ni a řekl: „Doufal jsem, že ti udělám radost, když ti přinesu takovou gurmánskou pochoutku.“ Po obavách a překvapení se nakonec na její tváři rozhostil plachý výraz štěstí. „Divím se, že jsi za mnou vůbec přišel, když jsem tě odpoledne nechala tak dlouho čekat na telefonu a nakonec jsem ho položila.“ Zdvořile počkal, až ho Skyler pozve dovnitř, pak jí řekl: „To bylo odpoledne. Měl jsem projevit víc taktu a neotravovat tě v práci.“ Po chvilkovém váhání otevřela Skyler doširoka dveře a pokynula mu, aby vstoupil. Odněkud z bytu zaznívaly staré sentimentální šlágry a on usoudil, že přece jenom neměl tak špatný nápad. Skyler byla naprosto zaskočena. „Ukaž, dej mi kabát,“ řekla mu, když si setřel sníh z vlasů. Měla na sobě růžovou teplákovou bundu a k tomu odpovídající legíny. Nohy si hřála v tlustých vlněných ponožkách, které se jí na kotnících srolovaly. Oproti jejímu nablýskanému zjevu z jejich poslední schůzky to byla dramatická změna. Dereka zaskočilo, že mu teď připadala v tom domáckém oděvu ještě přitažlivější a sexy. Možná že to způsobila jen únava. „To jsi mi nemusel nosit večeři.“ „To vlastně ještě není večeře.“ Podívala se na něj a pokoušela se potlačit úsměv. „Ty ses mi sem vloudil s prázdnou chladničkou jako návnadou?“ „Kdepak prázdnou,“ řekl. „Přinesl jsem si sem suroviny, ze kterých teprve jídlo připravím. Doufám, že proti tomu nic nemáš.“ „Záleží na okolnostech,“ usmívala se. „Umíš vůbec něco uvařit?“ „Teď mi řekni, kde máš prkýnko na krájení.“ Vedla ho do luxusně vybavené kuchyně. Rozlehlá, dobře rozvržená s velkým prostorem určeným k přípravě jídla. Zdi se leskly ozdobnými, ručně malovanými mexickými kachlíky. Uprostřed stál veliký stůl a i naproti na lince zbývalo dost místa vedle sporáku s dvěma troubami. „Půjdu ztlumit muziku a ty mi pak povíš, v čem bych ti mohla pomoct.“ „To klidně nech,“ řekl. „Mně se náhodou tyhle písničky líbí.“ „Dobrá, tak co pro tebe můžu udělat?“ Rozhlédl se okolo sebe. „Jsou na druhé straně toho barového pultu stoličky?“ „Jasně. V jídelně.“ „Dobrá. Vyndej z ledničky láhev vína, které je k drůbežímu masu jako stvořené. Potom se posaď a dohlížej na mě, kdybych náhodou nemohl něco najít.“ Skyler otevřela malý chladicí box na víno, který byl hned vedle mrazáku, a vyndala z druhé poličky láhev. „Dokážu udělat daleko víc,“ naléhala na něj. „Jsem docela slušná kuchařka.“ „To všechno ještě budeš mít šanci dokázat, až na tebe přijde řada.“ Sňal víko z chladničky a zahnal ji jím od sebe na druhou stranu pultu. „Co je tohle?“ zeptala se udiveně. Derek zvedl do výšky malý počítač velikosti záznamníku s přichycenou rolí papíru. „V tomhle mám uložené všechny své recepty. Obsahuje seznam ingrediencí stejně jako vlastní recepty s časy na přípravu vlastních jídel. Stačí, abych si naprogramoval, co chci vařit, a automaticky mi to vytiskne recept s časovým harmonogramem.“ „To je mi chytrá věcička. Kde jsi ji sehnal?“ zeptala se ho, když odšpuntovala láhev a nalila víno do dvou sklenic.
„Domácí výroba,“ připustil. Znovu ho zarazilo, jak mu dělá dobře, když na ni udělá dojem. Tohle neměl v plánu. Žádné city ani z jedné, ani z druhé strany. Stejně tak by ho nemělo vyvádět z míry, že je tak neuvěřitelně krásná. Když ho tak mlčky sledovala, připadala mu nesmírně půvabná. „Něco ti chybí?“ zeptala se ho. „Ne, proč?“ „Že ses tak zamračil,“ svěřila se mu. „Určitě nepotřebuješ s něčím pomoct?“ „Opravdu ne. Jen mě nasměruj k nejbližšímu noži – nepostradatelnému to nástroji šéfkuchaře.“ Ukázala mu na zmagnetovanou lištu podél zdi nad porcelánovým dřezem. Byly tam přichycené nože všech možných tvarů a použití, jaké si jen kuchařova mysl vůbec dokáže představit. „Opatrně, jsou ostré.“ Změřil si ji úkosem. Pokrčila rameny. „Chlap, který je takový blázen, že mu stojí za to vyrazit uprostřed sněhové bouře kvůli tomu, aby připravil Cornwallskou slepici na zvláštní způsob, by se měl ostrým předmětům vyhýbat.“ „Moc legrační, slečno McMastersová. Doufám, že výtečné beurre blanc otupí ostří vašeho prostořekého jazýčku.“ „Cože, beurre blanc?“ hlasitě si povzdechla. „Na přípravu máslové omáčky je potřeba víc šikovnosti než na to, aby počítač vyplivl ten správný recept.“ „Skutečně?“ ušklíbl se na ni. Očividně se bavil nad její nedůvěrou v jeho kuchařské schopnosti. „Skutečně,“ odpověděla s náznakem smíchu. Brzy ji ale pochyby přešly, když viděla koncert, který jí předváděly Derekovy ruce. Jako by ho její skepse ještě podnítila k lepšímu výkonu. Němě zírala, jak krájí jednotlivé ingredience jako skutečný profesionál. Občas po ní mrknul koutkem oka a velmi ho potěšilo, jak posměšný výraz na jejích rtech vystřídal nelíčený obdiv nad jeho kulinářskými schopnostmi. To vše se pak odráželo ve chvále, když dojedli. „Přesvědčil jsi mě,“ konstatovala Skyler, když odklízela nádobí z jídelny. „Moc ráda jím. To není zrovna ten nejženštější rys.“ Přisedl si k ní na dobře vypolstrovaný gauč. Musel jí v duchu dát za pravdu. Obdivoval na ní docela jiné ženské rysy. Například ho stále víc fascinovalo, s jakou svůdností a ladností se pohybovala. Derek musel vynaložit veškeré úsilí, aby odtrhl oči z míst, kde vůbec neměl co pohledávat. Chtě nechtě musel připustit, že je velmi přitažlivá. Všímal si jejích nádherných vlasů třpytících se v mihotavých plamenech krbu a něžné křivky jejího hrdla. Důvod, se kterým za ní v tak nehostinném čase přijel, se mu pomalu vytrácel z mysli. „Chceš ještě?“ „Cože?“ vyštěkl. „Kafe?“ zeptala se ho nejistě. „Stalo se něco?“ Člověče, vzpamatuj se, chováš se hloupě! Derek zavrtěl hlavou a s patřičnou okázalostí se podíval na hodinky. Pak se prudce vztyčil a řekl: „Už je pozdě. Měl bych poklidit v kuchyni.“ „Ať tě to ani nenapadne. V mém domě se kuchařům mytí nádobí ze zásady nepovoluje.“ „Tak v tom případě bych měl jít.“ „Jít? Vždyť tam už několik hodin sněží,“ připomenula mu. Derek byl svou reakcí na ni tak zaskočen, že by mu snad bylo i jedno, kdyby musel na svém útěku proskočit hořící obručí. Prostě věděl, že odtud musí okamžitě zmizet. Snažil se vinu svalit na tu jednu sklenici vína. Potom se pokoušel si namluvit, že je prostě unavený. Moc dalších alternativ se mu nedostávalo. Na východní pobřeží Marylandu přijel jen z jediného důvodu, a rozhodně to nebylo kvůli kouzlu ženy, která ho připravila o všechno. PÁTÁ KAPITOLA „Není on homosexuál?“ Skyler vyvalila oči a ještě víc přitiskla ucho k mobilnímu telefonu. „To si nemyslím.“ „Tak co budeš dělat?“ zeptala se jí s neskrývanou zvědavostí Sue. „No co asi, pojedu,“ odpověděla jí. „Ne že bych měla jinou možnost. Nezavolal mi už tři týdny. Nemůžu si dovolit říct Bentonovi, že nepodniknu reklamní akce v ostatních městech jenom proto, že potřebuju být stále na telefonu pro případ, kdyby se mi milostpán náhodou uráčil zavolat.“
„To je nejspíš dobře. Chlap, který je natolik praštěný, že kvůli tomu, aby ti něco uklohnil, se plahočí sněhovou vánicí, a pak si ani nevybere zaslouženou odměnu, to nemůže mít v hlavě úplně v pořádku. A ještě k tomu ti pořád posílá květiny a bonboniéry. Možná že je to jeden z těch chlapů, kteří nejsou zdejší. Alespoň že nejde o ty otrapy, co neustále škemrají na rádiu o tvůj pracovní harmonogram, a pak místo, aby se osobně objevili, pošlou za sebe dárek. Ale řeknu ti, ten Conner je stejně podivný patron.“ „Připouštím, že je trochu zvláštní, ale myslím, že ty květiny a bonboniéry jsou docela romantické. Mám pocit, jako by se mi dvořil.“ „To jo,“ zabručela Sue. „Zřejmě jsi v minulém životě žila na královském dvoře. Kdo ví, co je zač? Už přestávám věřit, že se tady vůbec dá najít nějaký normální chlap. Naštěstí svět zase není tak malý.“ „Kolik myslíš, že je na světě takových jako Derek Conner?“ „Jeden bohatě stačí,“ odpověděla bez obalu Sue. „Hlavně se tím netrap. Já se u tebe vždycky stavím a budu ti vybírat poštu. Jen si pěkně užívej, Skyler. Když nic jiného, tak budeš aspoň v teple.“ „To je ono,“ povzdechla si. „Chceš něco přivézt z té oázy klidu?“ „Ne, díky. Možná že by sis tam mohla pořídit figurku voodoo a potrestat milého pana Connera, že ti nezavolal, ani se osobně nestavil.“ „To není špatný nápad,“ prohlásila Sky a její hlas přerušilo zatroubení auta. „Už musím jít.“ Skyler strávila zbytek dne v různých dopravních prostředcích. Byla už skoro tma, když s Kylem dorazili do hotelu v centru New Orleansu. „Už se těším, jak budu celý týden popíjet kávu se smetanou a užiju si proslulé jižanské pohostinnosti,“ utrousil Kyle, když vstoupili do hotelové haly. „Moc se mi líbí, jak ženské tady na jihu rozkošně špulí pusinky, když mluví. Všimla sis té roztomilé letušky, co nás obsluhovala? Podařilo se mi z ní vymámit adresu.“ „Když už chceš tu chudinku ženskou uhnat, tak ji alespoň správně nazývej. Jakápak letuška, palubní hosteska přece. Tedy, Kyle, napadla tě vůbec někdy nějaká myšlenka, která by nepocházela z oblasti od pasu dolů?“ „No dovol,“ řekl dotčeně. Dotkla se jeho rukávu. „No tak ne, promiň. Přelétli jsme několik časových pásem, a tak jsem z toho asi unavená.“ „Myslím, že v tom má spíš prsty Derek než dlouhý let,“ poznamenal Kyle, když uvedli recepčnímu svá jména, aby mohl najít jejich rezervaci. „Vzpamatuj se, Skyler. Jsme na konci dvacátého století. Zbytečně se netrap a zavolej mu.“ „Sue si myslí, že je homosexuál.“ Odfrkl si. „Zrovna ta. Myslíš, že Sue je ten správný znalec mužů? Tak proč má už za sebou čtyři rozvody?“ Skyler se rozesmála. „Jedna nula pro tebe.“ „Co takhle si večer vyrazit do města?“ Zavrtěla hlavou. „Ty si vyrazíš do města, a pak mi o tom budeš vyprávět. Já se na hodinu naložím do vany a pak půjdu do hajan.“ „S tebou je švanda jak v márnici,“ huboval ji Kyle. „Nebudu od tebe odrazovat nohaté děvenky, až se do tebe zavěsím?“ Kyle si zamnul bradu a pak přikývl. „Jo. Ale já jsem tvůj kamarád. Pro tebe jsem ochoten přinést nějakou tu oběť.“ „Hezky se to poslouchá, ale dneska se na to opravdu necítím.“ Kylův zprvu dotčený výraz se změnil v úsměv. Pak si vzali klíče a zamířili k výtahu. „Nakonec jsem rád. Určitě bys mi pokazila styl.“ „Jaký styl?“ dloubla do něj loktem, když se za nimi zavřely dveře výtahu. Gil se doopravdy snažil. Její apartmá bylo malé, ale útulné. Měla odtud krásný pohled na město. Skyler si vybalila, a potom odešla do koupelny napustit si vanu. Právě když si vytáhla podolek blůzy ze sukně, ozvalo se zaklepání na dveře. Když se podívala kukátkem, zahlédla nádhernou bohatou kytici žlutých růží a karafiátů. Otevřela dveře a doufala, že květiny bude držet Derek. Pocítila zklamání, ale za chvilku ji přešlo. Když sejmula malou obálku z růží, roztrhla ji a nahlas četla: „Myslím na tebe. Derek.“ Vdechla do sebe omamnou vůni květin, potom je naaranžovala do vázy na nočním stolku. „Je to od tebe moc hezké, ale co je mi to platné, když jsem od tebe tisíce mil daleko.“ Přesto to něco znamenalo. Plná nadějí se svlékla a vstoupila do veliké vany. Pohodlně se položila tak, aby jí teplá voda sahala až k bradě. Skyler podřimovala a snila o žlutých růžích a Derekových oříškově hnědých očích. „A co teď?“ zeptal se Blayne. „Zkouším někde sehnat volnou letenku do Dallasu,“ odpověděl Derek a nespouštěl oči z obrazovky počítače. „Ježíši, Dereku, to chceš utratit všechno své jmění kvůli ženské, kterou notabene nesnášíš? Nemyslíš si, že ty kytky stačily? Nebo proč bys ji nemohl potěšit, až bude zpátky ve městě? Byla doma celé poslední dva týdny a ty jsi jí ani nebrnknul.“ „To není to samé.“ „Je mi z toho nanic,“ pokračoval znechuceně Blayne. „Kromě toho bychom měli udělat nějakou finanční nabídku na ten pozemek. Potřebuju tě tady.“ „Nepotřebuješ mě. To je jen tvoje chiméra. Vedeš si dobře i beze mě.“ „Obhájit naše obchodní plány před smečkou bankéřů nebyla žádná selanka. Připadal jsem si jako na grilu.“ Derek poplácal mladíka po zádech. „A zvládl jsi to. Stejně jako zvládneš jednání kvůli pozemku.“ „Řeknu ti, že si oddechnu, až skončíš s tou McMastersovou.“ „Vydrž. Už se to chýlí ke konci,“ přislíbil mu Derek. „Těmi květinami a pak nečekanou návštěvou v Dallasu z ní konečně dostanu tu správnou informaci.“ „Potom pošleš nahrané kazety do novin a bude to v suchu, viď?“ Derek zavřel počítač a lámal si hlavu, proč v sobě necítí větší uspokojení. Plán mu vycházel a byl už jen krůček od splnění svého cíle. Odpověď mu vytanula na mysli skoro okamžitě: Skyler. Ta žena ho pronásledovala ve snech noc co noc. Sledoval ji z bezpečné vzdálenosti v okamžiku, když jí nechal doručit jednu z kytic domů. Nelíčená radost, kterou zahlédl na její tváři, s ním otřásla. Jeho cílem bylo přiblížit se k ní dostatečně blízko a získat si její důvěru, aby jí pak mohl zasadit zničující úder. Teď, aniž by chtěl, se jeho cíl lehce změnil. Stačilo mu být v její blízkosti. Znechuceně si pročísl prsty vlasy. Všechno by bylo daleko jednodušší, kdyby se jednalo o ošklivé stvoření s bradavicí na obličeji. Ale kdepak. Je to překrásná žena s ušlechtilými vlastnostmi, které bych u ní vůbec nečekal. Potřebuju zůstat nad věcí, mít od všeho ten správný odstup. K smíchu. Jak ale můžu zstat nad věcí, když z obou schůzek s ní jsem odcházel se zpocenými dlaněmi? Musím s tím skoncovat dřív, než bude pozdě. „Vrátím se zítra odpoledne.“ „A pak už bude se vším konec, viď?“ „Jasně,“ odpověděl dost nepřesvědčivě Derek. Popadl tašku s oblečením, a než se stačil Blayne nadechnout, byl pryč. V letadle se snažil trochu spát, ale Blaynova otázka mu pořád strašila v hlavě. Změní to něco, když se jí pomstím za to, co mi udělala? V Dallasu ho uvítal studený déšť. Na cestě do hotelu Derek poručil taxikářovi, aby se zastavil v květinářství. Když přijel do hotelu, budil s objemnou taškou a obrovskou kyticí pozornost. Ohlásil se v recepci a vyndal si z náprsní kapsy novinářský průkaz, který si předtím vytvořil na počítači, a připnul si ho na klopu saka. Přistoupil k nejmladšímu z hotelových poslíčků, dal mu štědré spropitné a požádal ho, aby ho zavedl do pokoje slečny McMastersové. Naštěstí mu mladík naletěl na jeho pohádku o tom, že jde udělat interview se známou rozhlasovou moderátorkou a nekladl mu žádné nepříjemné otázky. Derek se jen zastavil ve svém pokoji, hodil za dveře zavazadlo a bez váhání zamířil k výtahu a k čekajícímu zřízenci. Na jedné straně ho blažilo, že mu jeho lest vyšla, ale na druhé straně ho zneklidnilo, jak snadné bylo získat takovou informaci. Skyler není vůbec v bezpečí. To by ho nemělo trápit, al e trápilo ho to. A jak. Skyler se právě vrátila z krátké vycházky v dešti, když se ozvalo zaklepání na dveře. Prohrábla si prsty mokré vlasy a usmála se. Byla si docela jistá, že se jedná o Derekův další dárek z dáli. Rychlé mrknutí do kukátka její domněnku jen potvrdilo. Zahlédla poslíčka, který nesl její zavazadla a kromě toho velkou kytici růží, která mu zakrývala tvář. Otevřela dveře. Poslíček jí najednou zmizel ze zorného pole a místo něho stál před ní Derek. „Vítej v Dallasu.“ Když Skyler zaslechla jeho hlas, skoro mu květiny vytrhla z rukou. Derek postával u dveří se širokým úsměvem ve tváři. „Doufám, že bílé růže stále patří mezi tvé oblíbené,“ prohlásil nonšalantně. „Jsou nádherné, děkuju. Jak jsi mě, proboha, našel?“ „Bylo to bohužel až příliš snadné,“ vyhrkl mrzutě a vytáhl falešný novinářský průkaz. Kývl hlavou k poslíčkovi vracejícímu se k výtahu. „Měla bys toho hocha nahlásit vedení. Tohle by se nikdy nemělo stát, aby mě k tobě takhle dovedl bez pořádného ověření. Co kdybych byl nějaký úchyl nebo masový vrah?“ rozčiloval se Derek s hlavou lehce skloněnou k zemi. „Naštěstí nejsi,“ prohodila chlácholivě Skyler a pohodila kabelku na gauč. „Nemůžu věřit, že jsi tady v Dallasu. Nechápu, jak ses mohl dozvědět, ve kterém hotelu bydlím.“ „To taky nebyla žádná věda,“ ujistil ji. „Domnívám se, že ti hotel nejspíš pronajal pokoj výměnou za odvysílání reklamy u vás v rozhlase. Za poslední dva dny jsem jeho jméno slyšel nejméně desetkrát.“ „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi tady. Říkala jsem si, že tě asi hodně zaměstnávají obchodní záležitosti.“ Na tváři se mu rozlil téměř neznatelný ruměnec. „Podstatné je, že jsi v Dallasu ty a to už stojí za návštěvu.“ „Nevím, co na to říct, Dereku. Děkuju za květiny a za to, že jsi je doručil osobně.“ Zdálo se, že po jejích slovech vděčnosti si připadal ještě víc nesvůj. Stál ve dveřích jako dřevěný a pořád se od nich nedokázal odlepit. Na okamžik o sebe zavadili očima a mimoslovní komunikace, která mezi nimi proběhla, jí zelektrizovala celé tělo. „Promiň, stojím tu jako pařez a ani tě nepozvu dovnitř,“ zadrmolila rozpačitě. „Pojď dál.“ „Jen si dělej dál, z čeho jsem tě vyrušil. Nebudu tě zdržovat. Chtěl jsem tě pozdravit a půjdu.“ „To tě nesmí ani napadnout,“ vyhrkla Skyler. „Chci říct… neodcházej, prosím.“ Usmál se, i když v očích žádná vřelost znát nebyla. „Musíš si myslet, že jsem cvok, když se táhnu až do Texasu jenom proto, abych tě viděl.“ Srdíčko se jí blahem zatetelilo. „Proč? Myslím si, že je to ta nejromantičtější věc, co mě kdy potkala. Jen prosím tě zůstaň, já pro nás objednám večeři. Už jsi jedl?“ „Ne,“ řekl a zavřel za sebou dveře. Skyler si položila kytici na noční stolek, zavolala pokojovou službu a snažila se trochu vzpamatovat. Vždyť Dereka Connera sotva zná. Ale co na tom. Muž, který se jí celé týdny dvoří květinami, a pak se zčistajasna objeví, určitě stojí za ten risk. Derek se posadil na gauč a vypadal stejně nervózně, jako se cítila ona. „Takže ty tu nejsi obchodně?“ zeptala se ho, když zavěsila. „Ne. Přijel jsem za tebou.“ „Ale já budu v neděli doma,“ řekla. „A v úterý v Miami,“ poznamenal s nejistým úsměvem. „Poslouchal jsem tvůj pořad.“ Skyler tiše hvízdla. „Připadalo ti to stejně praštěné jako vždycky?“ „Jenom když jsi mluvila o své schůzce v New Orleansu.“ Bylo to hloupé, ale Skyler pocítila osten viny. „Je to naštěstí jen část mé práce.“ „Já vím. Ale to ještě neznamená, že se mi to musí líbit.“ „Tak to jsme dva,“ přitakala. „To je nápad mého šéfa. Slibuje si od toho, že soutěž o rande se mnou přitáhne další posluchače, čímž bude do rádia volat víc lidí a tím jaksi blesk udeří dvakrát.“ „Blesk? Dobré přirovnání.“ Skyler se vyzula z lodiček a přisedla si k němu na gauč, nohy v nylonových punčochách si složila způsobně pod sebe. „Při první astrologické relaci, kterou jsem v rádiu dělala, jsem jednomu člověku vydělala spoustu peněz.“ „Četla jsi mu z hvězd?“ Zavrtěla hlavou. „Ovšem že ne. Jen jsem ho vyslechla, a pak jsem mu řekla, co si o tom myslím.“ „Měl jsem dojem, že před tím, než dáš radu, to konzultuješ s hvězdami.“ Nervózně se usmála. „Hmm… byl to můj první večer. Abys rozuměl, byla jsem před tím víc než rok bez práce, protože jsem provedla něco opravdu hloupého.“ „Nechce se mi věřit, že bys dokázala udělat něco hloupého.“ Zaplavil ji příjemný pocit, že důvěřuje jejím schopnostem. „Pracovala jsem v největší celoplošné rozhlasové stanici v zemi. Dělala jsem investigativní publicistiku. Tyhle pořady se zabývají tématy, která, myslím si, mají lidem co říct nebo by aspoň měla.“ „Jako například?“ „Sociální reformy, zdravotní péče a takové věci. Mám za to, že ty asi nebudeš pravidelný posluchač veřejného rozhlasu?“ „Uhodla jsi. Většinou si v autě pouštím CD přehrávač.“ Přikývla a mírně se k němu přisunula. V dokonale padnoucí košili a elegantní kravatě mu to náramně slušelo. Za to ona si připadala se svými zplihlými vlasy od prudkého lijáku, ze kterého se právě vrátila, stejně atraktivní jako zmoklá slepice. „No nic, abych se vrátila k tomu průšvihu. Jednou jsem šla na večeři se senátorem. Požádal mě o to kolega z rádia. Pak jsem si při vysílání neuvědomila, že mám zapnutý mikrofon a celému světu jsem vytroubila, že je s ním pěkná nuda.“ Derek se rozesmál. „A byla?“ „Strašná. Ale to víš, byl to senátor a já pouhá nicka z rozhlasu. A když pak on a jeho lidi ztratili na popularitě, rozhlásili po Washingtonu, že jsem se na toho bezbranného chudáčka vrhla a chtěla ho znásilnit. Že jsem to prý řekla do éteru jen proto, abych se mu pomstila, že mě odmítl.“ „Pořád nechápu, proč tě vyhodili z práce.“ Pročísla si prsty zvlhlé vlasy. „Protože nepsané pravidlo praví, že dokud bude rozhlasová stanice zaměstnávat takovou černou ovci jako je Skyler McMastersová, nikdo ze senátorů s nimi neudělá žádné interview.“ Derek byl dlouhou dobu zticha, pak prohlásil: „To není fér.“ „Souhlasím, ale spravedlivého rozhořčení se ještě nikdo nikdy nenajedl. A tím se vlastně oklikou dostáváme ke tvé otázce. Gil Benton mi nabídl práci – jakousi pozdně večerní astrologickou telefonotéku s Kylem jako technikem. Pro Kylea to bylo první zaměstnání a pro mě poslední šance. Netřeba říkat, že když jsem začínala, pletla jsem si horoskop se stetoskopem.“ „A co ten chlapík, který díky tobě zbohatl?“ „On nezbohatl díky mně,“ ohradila se. „Tak promiň, díky interpretaci znamení, ve kterém se narodil.“ „Nic takového,“ vydechla. „Chci říct, že nemám žádnou zásluhu na jeho úspěchu. Byla to moje první relace. Všechno, co jsem mu řekla o zvěrokruhu, jsem rovnou vyčetla z knihy.“ „Ty sis to celé vycucala z palce?“ zeptal se jí nevěřícně. „Gil by mě zabil, kdyby se dozvěděl, že ti to říkám. Ale ano. Přinejmenším zčásti.“ „Jen zčásti? Tomu nerozumím.“ „Chlap, který mi zavolal, byl s rodinou na dovolené. Místo aby se radoval ze slunce a z dovádění ve vlnách, měl žaludek stažený obavami o svůj podnik. Jsi podnikatel, tak musíš vědět, o čem je řeč.“ „O tom bych měl něco vědět, to je fakt,“ komentoval to suše Derek. „Hlas toho chlapa zněl tak smutně, že mi bylo naprosto jasné, že si potřebuje odpočinout jako sůl. Byl na svůj podnik hrdý, ale připadal si vyhaslý, bez nápadů. Tak se rozhodl, že podnik prodá. Zmítal se mezi touhou trávit čas s rodinou a zodpovědností ke svým zaměstnancům.“ „Takže sis trochu vymýšlela, aby měl pak lehčí spaní.“ „Prostě jsem vydedukovala z jeho horoskopu, že by neměl dlouho otálet, ale jednat. Jestli něco, tak jsem ho trochu popostrčila, ale směr si určil on.“ „A co jeho zaměstnanci?“ zeptal se jí Derek. „Co by s nimi mělo být?“ „Mluvila jsi někdy s někým z nich?“ Zamrkala. „Ne. Kromě toho, o čem bych si s nimi měla povídat? Velké konsorcium se s některými z nich rozloučilo. Je mi líto těch lidí, které nové vedení připravilo o zaměstnání, ale můžou si přece sehnat jinou práci.“ „Jsi si tím tak jistá?“ „Jestli se člověk naučí respektovat astrologii, dokáže si i pomocí ní najít práci. Muž, který volal, už nemohl začít budovat novou rodinu. Bylo mu líto, když viděl, jak mu děti rychle odrůstají a on s nimi vlastně vůbec není. Dlouhé hodiny v práci se na jeho manželství těžce podepsaly. Z toho jsem usoudila, že je rodina důležitější než kariéra.“ „Tak proč nemáš vlastní rodinu?“ „Zatím jsem nenašla toho pravého,“ odpověděla. „Moji rodiče měli fantastický vztah. Ta zamilovanost jim vydržela až do smrti. Vím, že to zní otřepaně, ale nedokážu si představit, že bych se spokojila s něčím menším.“ „Na tom přece není nic přehnaného. Sympatická a slušná žena jako ty by si kvalitního partnera jistě zasloužila.“ Derek to řekl tak, že to vyznělo, jako by ho to právě napadlo. Ale tak to nebylo. To se jen prostě odvážil vyjádřit to, co jeho srdce cítilo od prvního okamžiku, kdy se o ni ten první večer v baru otřel ramenem. „Není to ten důvod, proč jsi skočil do letadla a přivezl mi květiny osobně?“ Plamínkům, které se mu rozžehly v očích, se nedalo odolat. Přisunul se k ní blíž, a tvář ji ovanul jeho hřejivý dech. Skyler zaklonila hlavu a zkoumavě si ho prohlížela přes hustý závoj řas. „Myslím, že je načase si některé věci vyjasnit,“ prohlásil ztišeně. Pak se nad ni naklonil, až se jí skoro dotýkal svými rty. Skyler s široce rozevřenýma očima trochu omámené prožívala první nesmělý náznak polibku. Když se tlak jeho rtů zvýšil a s každou přibývající vteřinou nabýval na naléhavosti, zaútočila na ni celá baterie rozporuplných a svářících se pocitů. Derekovy ruce jí pomalu a váhavě klesaly k pasu. Silnými prsty jí vklouzl pod tkaninu saka a zastavil se v místech, kde se jí klenula žebra. Naplnil ji pocit zvědavosti, touhy, ale i nepatrný náznak obav. V místech, kde se jejích úst lehce dotkl jazykem, se rozhořel plamen. V žilách jí začal pulzovat opojný, dosud nepoznaný pocit a z hrdla se jí vydral nedobrovolný vzdech. Derek ji šetrně nadzvedl a ona si uvolnila nohy zkřížené pod sebou. Jak se k ní přiblížil, otřel se o ni stehny a ji zaplavil pocit skoro stejně opojný jako polibek sám. Žár jeho rtů se jí přeléval do celého těla, až se každé nervové zakončení probralo ze spánku a vysílalo do jejího mozku bouřlivé signály. Derek na zlomek vteřiny zvedl hlavu, jen aby ji k sobě ještě těsněji přivinul a přitiskl se k ní o to naléhavěji. Povzbuzená jeho nově probuzenou touhou se Skyler pohybovala dlaní po jeho široce se dmoucím hrudníku. S rozkoší přejížděla po napjatých svalech, až se zastavila na pevných zádech. Mírně se prohnula a zatajila dech v očekávání něčeho neznámého. Byla připravena na všechno, ale zcela určitě ne na zaklepání, které se pronikavé rozeznělo po pokoji. Derek od ní pohotově odskočil. Přerývaně oddechoval a hruď se mu prudce zvedala. „To bude číšník,“ vyhrkla, a v duchu ho proklínala, že jí přerušil ten nejlepší polibek, který kdy zažila. ŠESTÁ KAPITOLA „Co tím chceš říct, že odešel po večeři?“ obořila se na ni Sue. „Měl svůj pokoj.“ „Přece pro chlapa, který si může dovolit přiletět za tebou až do Texasu, aby ti přivezl pár pitomých růží, nemůže být žádný problém nechat pronajatý pokoj v hotelu prázdný a zůstat s tebou. Sakra, co s tím chlapem je?“ „Nic. Mimochodem, jsem zamilovaná.“ „To je jen neukojená touha, nic jiného,“ zchladila ji Sue. „Věř mi, jsem v tomhle oboru expert. Můžu ti ukázat spoustu dokumentů od soudu.“ „V mém případě nejde o sex – nespala jsem s ním. Vím, že je to láska, protože když jsem s ním, cítím její kouzlo.“ „Žádný kouzlo, ale hormony.“ Skyler si povzdechla a strčila lžíci plnou omáčky před nesouhlasně se tvářící Sue. „Buď zticha a ochutnej to. Musí to být dokonalé a já mám jen hodinu na to, abych se dostala na letiště.“ „Nemá to chybu,“ prohlásila zálibně Sue, když ochutnala. „Je to ostuda, kuchtit se s něčím tak lahodným kvůli muži, který ani neví, co ženská nejvíc potřebuje.“ „Dočkáš se, děvenko, neboj se,“ chlácholila ji Skyler. Vypnula sporák a přelila omáčku do jiného hrnce. „Považuju za velmi romantické, když se náš vztah vyvíjí na základě konverzace a květinových darů.“ „Myslím, že tvoje základy mají trhliny,“ zpražila ji Sue. „Proč prostě nepočkáš, až se vrátíš z Miami a nepozveš ho pak na večeři?“ „Protože,“ vysvětlovala jí Skyler už po třetí, „nejlepší cesta k mužovu srdci vede přes žaludek. A jeho gurmánský apetit jen těžko dokáže odolat garnátovému salátu s toasty potíranými speciálním bylinným máslem, grilované kachně s muškátovou omáčkou a na závěr ovocnému dortu s oříškovou polevou jako dezert. Jedno sousto a jeho srdce patří mně!“ prohlásila triumfálně. „Pokud ten chlap nějaký srdce vůbec má. Myslím pokračovala Sue v přednášce, když následovala Skyler nahoru do její ložnice, co to může být za chlapa, když se ani nepokusí se vyspat s ženskou v hotelovém pokoji? To není normální.“ Skyler se šla převléknout do koupelny a nechala dveře trochu pootevřené. „Je to muž, který má ke mně úctu!“ volala za ní. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s mužem, který by v úctě k ženě zašel tak daleko.“ „Přestaň mi tu kázat,“ okřikla ji Skyler, když zápolila se zipem své sukně. „Víš, jak se dostaneš k jeho domu?“ „Jo.“ „Dala jsem k jídlu instrukce na kolik co ohřívat?“ „Ano. Přišla jsi už úplně o rozum? Odpovím za tebe. Ano.“ Skyler vyšla z koupelny, uložila svou kosmetiku do kufru k ostatním věcem a zavřela ho. „Jen mi slib, že mu přivezeš tu večeři a víno.“ „Přivezu, když ty mi slíbíš, že budeš víc přemýšlet o tom, co děláš.“ „Nic jsem neprovedla,“ trvala na svém Skyler a pak na svou přítelkyni mrkla, „zatím.“ „Myslím, že impulzivnost ti moc nesedí, Skyler. Prosím tě nenech se jím oslepit.“ „Oslepit?“ bránila se pohoršené. „On určuje tempo, ne já. Byla bych ho požádala, ať si mě vezme už v Dallasu, kdybych si nebyla jistá, že bych ho tím vyplašila.“ „Vždyť o něm nic nevíš.“ Skyler se odmlčela. „Vím, že je romantický, milý a laskavý. Musím se s ním líp poznat. Až skončím s cestováním, začnu s Derekem pořádně chodit.“ „Jak víš, že to chce?“ Zamračila se. „Proč by se mi jinak dvořil?“ „Dvoří se ti?“ papouškovala ji Sue. „Vstupuje ti do života a zase odchází, jak mu vyhovuje. Připadá mi to divné… Jak víš, že není ženatý?“ „Není.“ Srdce měla najednou až v žaludku. „Chci říct… myslím, že není. Řekl mi to.“ „A chlapi nikdy nelžou?“ odfrkla si Sue. „Možná že bys měl ještě v nahrávání pokračovat,“ prohlásil Blayne a pohladil si plný žaludek. „Ženská, která umí takhle vařit, nemůže být tak špatná.“ To mi tedy říkáš novinu, pomyslel si Derek plný výčitek. To neuvěřitelně lahodné jídlo, které mu Skyler poslala darem, v něm jen utvrdilo to, co už věděl. Zmýlil se v ní. Strašně se v ní zmýlil. Teď jenom musí najít co nejšetrnější způsob, jak jí sdělit, že jí od samého počátku lhal. „Tak co teď?“ zeptal se ho Blayne. „Další květiny, další nesmyslně drahý lanýže v čokoládě?“ „Musím jet do Miami,“ vyhrkl a zvedl se od stolu. „Přestaň s tím, Dereku. Už jsem se skoro dohodl s prodejcem na ceně půdy,“ řekl Blayne. Spojil ukazováček a palec a zvedl mu ruku před obličej. „Nemůžeš aspoň při téhle transakci zůstat se mnou?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Kromě toho, vedeš si znamenitě.“ „Ale všechno musím dělat sám. Na tomhle jsme se přece nedohodli… Hej, kam odcházíš?“ volal Blayne za Derekem, který se otočil a vyšel z kuchyně. „Musím si jít sbalit.“ „Cože?“ Blayne šel za Derekem do jeho ložnice. „Chceš říct, že jedeš do Miami teď? Teď hned?“ „Jakmile zjistím, kdy mi letí letadlo,“ řekl a začal házet svršky a toaletní potřeby do své cestovní tašky. Potom se přesunul do obýváku a vyndal si věci z prádelníku. „Proč ten spěch? Nemáš toho snad už na kazetě dost?“ „Všechno mi řekla,“ odpověděl Derek. „Tak proč jsi ji neodhalil?“ „Už se na tom pracuje,“ odsekl Derek. Zatáhl zip na tašce, hmátl po svých klíčích, mávl mu ledabyle přes rameno a zabouchl za sebou dveře. „Děkuju!“ zvolal Blayne. „Pěkně děkuju!“ zabručel si pod vousy. Potom se rozhlédl po zbytcích jídla na stole a po spoušti, kterou tu Derek při svém spěšném odchodu zanechal. Jak začal uklízet, všiml si nějakých tiskovin na stole. Nesl je pryč a vtom zavadil očima o obálku adresovanou místním novinám. Zvedl ji a snadno rozeznal obrys Derekovy kazety uvnitř. Blayne rychle vyběhl ke dveřím, popadl kabát a vyrazil ven. Když si pospíší, může ještě stihnout hlavní poštu a kazetu poslat, a tím by se mohla celá věc definitivně ukončit. „Vítej v Miami,“ vykřikla radostně a vrhla se mu do náruče. „Doufám, že ti chutnal ovocný dort s oříškovou polevou. Snad nebyl korpus připečený. Byla jsem strašně ráda, když jsi mi zavolal, že přiletíš. Stýskalo se mi po tobě.“ Zálibně si ji prohlížel a v očích měl laskavý výraz. Skyler si v duchu potvrdila, že by byla bez něj ztracená. Bože, já tě miluju! pomyslela si, ale neodvážila se mu to říct. Políbil ji a potom ji jemně posadil do křesla. Když vystoupili z letištní haly a ovanul je horký tropický vzduch, zmocnil se jí báječný pocit, jak je život krásný. „Neočekávala jsem, že mi přiletíš poděkovat osobně,“ řekla, zavěsila se do jeho paže a vedla ho k čekajícímu taxi. „Ale jsem moc ráda, že jsi to udělal.“ „Skyler, já jsem… Ty nevíš, proč jsem tady,“ vypravil ze sebe namáhavě. Rozverně do něj šťouchla loktem, když se taxi odlepilo od chodníku. „Chceš mi snad namluvit, že jsi dvakrát přesedal z letadla do letadla a strávil část noci v Atlantě z jiného důvodu, než že chceš, abych byla moc a moc šťastná?“ Položila mu hlavu na rameno. „Dereku?“ pobídla ho, když jí hned neodpovídal. „Nemusíš mi nic vykládat. Myslím, že to, že ses tu zjevil uprostřed noci, je ten nejromantičtější nápad na světě. Stýskalo se mi po tobě.“ Položil jí paži okolo ramen a přivinul ji k sobě. „Mně se po tobě taky stýskalo. Teď na to není ten správný okamžik, ale musíme si promluvit.“ Povzdechl si, když do sebe vdechl její vůni a vychutnával samotný fakt, že ji má po svém boku. Alespoň zatím mu to stačilo. Věděl, že později za to bude možná muset zaplatit vysokou daň, ale to může počkat. „Zrovna teď mě nenapadá lepší důvod, proč jsem tady.“ „Dobrá. Ale budeme se muset držet z Gilova dohledu. Mám tu vybrat nejvhodnějšího partnera, kterého mi určily hvězdy, a ne tu mít milostné pletky.“ „Kdo tu mluví o milostných pletkách?“ zeptal se jí. „Počkej, až přijedeme do mého apartmá.“ O chvilku později Skyler pohodila klíče od pokoje na skříňku na chodbě a v mžiku urazila malý prostor, který je dělil. Zvedla ruku a lehce přejela špičkou prstu po jeho spodním rtu. Při tom se mu otřela o nohy a ucítila jeho pevná svalnatá stehna. Když se k němu přitiskla, Derek ve tváři ztuhl a zvážněl. Potom ji sevřel rukama v pase. Chvilku měla dojem, že ji od sebe odstrčí. „Tentokrát ne,“ zapřísahala ho. „Už mi, prosím tě, přestaň utíkat.“ „Ale musíme si promluvit, Skyler.“ Zavrtěla hlavou. Jak se doba jejich objetí prodlužovala, stávala se odvážnější. „Popovídat si můžeme později. Jestli chceš, tak třeba až do rána. Už jsem tě dlouho nechala určovat tempo. Nemůžeš aspoň jednou přenechat vůdčí úlohu mně?“ Váhal jen několik vteřin. Pak se k ní sklonil a zprvu, jen jako by ji testoval, ji lehce políbil. Zareagovala víc než pohotově. Ochotně pootevřela rty a vyzvala k dalšímu sladkému zkoumání. Vzdychl si, když ji objal pažemi a přitiskl ji k sobě tak těsně, že cítila každý centimetr jeho pevného těla. Z opojné smyslnosti jeho polibků se jí točila hlava. Bylo to, jako kdyby zčistajasna uhodil blesk a zapálil oheň, který by se brzy rozhořel mimo veškerou kontrolu. Rukama sklouzla z jeho tváře dolů na prsa a v místě, kde mu divoce bilo srdce, nahmatala zlatý medailónek. Přitiskl ji k sobě tak mocně, že na okamžik pocítil strach, aby jí neublížil. Ale ona místo toho zasténala a prohnula se proti němu. Salva rozmanitých pocitů splývala v jeden proud, který jí divoce kmital v žilách jako rozvodněná bystřina vylitá ze svého koryta. Každá buňka se jásavě hlásila k životu. Začala mu rozepínat knoflíky na košili. Poháněna mocnou silou touhy. Skyler rozhrnula tkaninu a přejela dlaněmi po jeho prohřátém těle. Zvedl hlavu a ovanul ji jeho horký dech. Právě chtěla zaprotestovat, když ji zvedl z podlahy a nesl ji do ložnice. Rty mu klouzala po hrdle a okusila slaný povrch jeho pokožky. Vypadala tak křehce, a přesto ho intenzita její vášně strhávala s sebou a tlumila tak jeho odhodlání vysvětlit jí všechno dřív, než se všechno zkomplikuje. Ale teď o tom nedokázal přemýšlet. Kdyby to opravdu chtěl, musel by přestat. Tentokrát ne, rezonovala mu v hlavě její slova. Položil ji na postel a lehl si vedle ní s jednou nohou vklíněnou mezi její. Derek jí sklouzl rukou k pasu a něžně ji políbil na špičku nosu a potom ji laskal na hrdle. Prudce zalapala po dechu, když zamířil níž a sevřel její oblé ňadro. Cítil, jak se mu ochotně třela napjatou bradavkou o dlaň, a i s ním zacloumala touha, jejíž naléhavost ucítil až ve slabinách. Připadalo mu, že s dalšími něžnostmi její chuť rostla a on byl víc než ochoten její přání plnit. Při rozepínání si rozvážně pohrával s každým knoflíčkem a při tom líbal její pleť. Před jeho hladovými zraky vyvstával čím dál velkolepější obraz, který by žádný malíř nedokázal věrně reprodukovat. Nemohl se nasytit dotyku s její hladkou, vláčnou a sametovou pokožkou. Derek zjišťoval, jak je těžké udržet svou žádost na uzdě. Zvedl hlavu a krátce se podíval na její zrůžovělý obličej, než soustředil pozornost níže. Pohyby lehčími než vánek ho hladila na hrudi, zatímco se klenul nad ní a nemohl odtrhnout oči od její černé podprsenky s krajkami. Vnořil prsty dovnitř a stiskl pevnou bradavku. To mu ale nestačilo. Vyklouzl ven a bariéru bránící v dalších hrátkách odstranil. Slabě vzdychla, když vzal do úst hrot bradavky. Sevřela ho rukama na zátylku a tiskla ho k sobě. Pak se proti němu prohnula a naléhavě se k němu tiskla. Pokaždé když jazykem přejel po zjitřelém hrotu bradavky, Skyler zasténala a přitiskla se boky k jeho noze. Derek vyhrnul lem její sukně a dlaní ji pohladil po stehně. Konečky prstů se jen otřel o vyklenutý pahorek a už cítil, jak okamžitě reagovala. Rukama horečně bloudila po jeho ramenou, hnětla a masírovala mu svalnatou šíji. Horko splynulo s tlakem v jeho slabinách, když se mu plaše dotkla přezky pásku. Když zavadila o jeho mužství, které se mocně dmulo v kalhotách, původní předsevzetí o sebekontrole vzalo zcela za své. Teprve teď, když se hráz jeho dlouho zadržované vášně k tomuto obdivuhodnému stvoření provalila, uvědomil si, co pro něj znamená. Derek zvedl hlavu a zasypal ji horkými polibky. Ležel vedle ní na posteli a pohrával si s hedvábným lemem kalhotek. Pomalu a rozvážně ji hladil přes tenkou tkaninu a žasl nad odezvou, kterou to vyvolalo. Skyler se proti němu divoce vzpínala a pohotově odpovídala na jeho stále intenzivnější polibky. Ve vzduchu se vznášel slabý závan jejího parfému. Derek znovu zvedl hlavu a chvíli ji sledoval. Po zčervenalé tváři se jí rozlil ještě tmavší ruměnec. „Přivádíš mě do rozpaků.“ Líbil se mu lehce ochraptělý erotický tón jejího hlasu a usmál se na ni. „Myslím, že nemáš proč cítit rozpaky.“ „Tak proč na mě tak civíš?“ „Já necivím, zlato, ale zírám a to obdivné,“ řekl, než sklonil ústa a zmocnil se její růžové bradavky. Okamžitě zareagovala. Skyler láskyplně proplétala mezi prsty jeho vlasy a on jí na oplátku laskal napjaté hroty ňader. Občas se jí ze rtů vydralo zasténání, které konejšil polibky na ústa. Když už tlak ve slabinách začínal být nesnesitelný, svlékl jí Derek sukni a sobě kalhoty a košili. Přitiskl ji do polštářů a kolenem se jí vklínil mezi nohy. Zůstával rozklenutý nad ní a sledoval její výraz, když se jí dotkl boky. Mezi nimi stále existovala bariéra v podobě spodního prádla a on potřeboval její ujištění, že jejich přání je obapolné. „Chci se s tebou pomilovat, Skyler.“ „Já to chci taky. Moc.“ Jen se krátce pohnul, aby oba zbavil poslední překážky, která je od sebe dělila. Téměř okamžitě poznal, že je stejně připravena jako on. Derek musel vynaložit obrovské úsilí, aby postupoval pomalu. Nutno říct, že ona mu to ani trochu neulehčovala, neustále se pod ním nedočkavě zmítala a otírala se o něj. „Zpomal, Skyler, protože jinak to nebude trvat víc, než několik vteřin.“ Než mohla něco namítnout, zakryl její ústa svými. Měl ostatně tušení, že v tomto okamžiku by byla rozumná konverzace s ní stejně zbytečná. Opatrně do ní vklouzl a vyčkával, jestli se neozve nějaký protest nebo zaváhání. Místo toho se ozval jen radostný vzdech a ovanul ho její horký dech. Jedním pohybem se ocitl hluboko v její vlhké komůrce. Když ho ovinula nohama okolo boků, Derek zasténal a vroucně ji políbil na krku a na ramenou. Pak se znovu vrátil k jejím zvoucím pootevřeným rtům. Rytmus jejich milování nabyl na intenzitě, když jí dlaní vklouzl pod zadeček a ještě víc si ji k sobě přitiskl. Odvrátila od něho tvář. „Něco tak úžasného jsem ještě neprožila,“ vydralo se jí z hrdla. Doširoka otevřené oči s rozšířenými panenkami se jí vášnivě leskly. „Jen se nerozptyluj, lásko, a nech to na mně.“ Jak předvídal, tělo jí za okamžik roztřásla série křečovitých stahů. Vlna za vlnou ji unášela do dosud nepoznaných hájemství rozkoše. Když mu boky bolestivě stiskla prsty, stavidla jeho sebeovládání se provalila a došlo k rychlému vyvrcholení, po kterém se jí bezvládně zhroutil do náruče. Zřejmě v obavách, aby ji svou váhou neumačkal, odkulil se vedle ní. Nechal ji, ať si sama procítí nádherné okamžiky, které v ní ještě doznívaly. Když procitla z omámení, překvapilo ji, že ji už vůbec neuvádí do rozpaků vlastní nahota. Otočila hlavu a usmála se na svého milence. Opětoval její gesto. „Bylo to něco naprosto neuvěřitelného,“ vyznala se mu ztišeným hlasem. Skyler se otočila v jeho náruči a vtiskla mu polibek na hruď. Poslouchala, jak se jeho zrychlený dech vrací do normálu. Zůstali tak dlouhou dobu, dokud slunce nezbarvilo nebe do světle růžových a zlatavých odstínů. „Ani trochu se mi nechce do práce,“ zamumlala, když se podívala na hodiny. Derek ji políbil na čelo. „Kdy musíš odejít?“ „Mám ještě patnáct minut. Pak se musím jít osprchovat a obléknout. Měla bych být někde na promenádě, kde budu v masce velkého aligátora vykládat lidem horoskopy a odpovídat na jejich dotazy. To zas bude něco.“ „Škoda, že nemáme víc času,“ prohlásil sklesle. Když Skyler zaslechla zklamání v jeho hlase, v duchu ji potěšilo, jaké si na ni dělá nároky. „Ale budeme mít čas odpoledne.“ „Musím ti něco důležitého říct.“ Miluje mě! „Já taky,“ řekla, zvedla se na lokti a podívala se mu do očí. „Vím, že je na to trochu krátká doba, ale miluju tě.“ Její vyznání zůstalo bez odpovědi. Derek si ji jen s bolestným výrazem ve tváři mlčky prohlížel. „Skyler…“ spustil. Položila mu prst na ústa. „Nenutím tě, abys mi něco říkal. A omlouvám se. Asi jsem tě tím přivedla do rozpaků, ale musela jsem ti říct, co k tobě cítím.“ „Tak to není,“ vyrazil ze sebe překotně. „Jen chci říct, že my… že ty toho o mně víš tak málo. Udělal jsem pár věcí, na které nejsem zrovna moc hrdý.“ Usmála se. „To já taky.“ „Opravdu bych ti potřeboval něco vysvětlit.“ Povzdechla si. „Vím, že tím, že jsme se pomilovali, se všechno trochu zkomplikovalo.“ „O to nejde.“ „Ať jde o cokoliv, nemůže to být tak strašné, Dereku. Neprovedl jsi nic špatného. Od té doby, co tě znám, se cítím nádherně a mám pocit, že konečně žiju. Tak si to nepokazme nějakým uspěchaným povídáním, ve kterém si určíme pravidla a hranice. Ne teď,“ prohlásila skoro prosebně. „Moc toho o sobě nevíme,“ naléhal na ni dál. „Jestli ti jde o tohle,“ políbila ho na bradu, „s radostí ti povím o mých nadějích a snech, až budu ve sprše.“ Derek si povzdechl, pak ji přitáhl do náruče a láskyplně ji k sobě přivinul. „Jsi výjimečná žena, Skyler.“ Jeho kompliment ji pohladil jako hřejivé paprsky letního slunce. „Jsem taky žena, která musí jít do práce.“ Jeho sevření zesílilo. „Dobrá, ale vzal ji za bradu, otočil ji k sobě tváří a upřel na ni soustředěný pohled, jakmile budeš mít trochu času, musíme si vážně promluvit. Některé věci se nedají dlouho odkládat.“ Neochotně se mu vykroutila z náruče. Pokazila jsem to. Tak rád by dohodl pravidla hry a dal jejich vztahu nějaký rámec. Měla jsem ho nejdřív nechat, aby mi řekl, co má na srdci. To nebylo moudré, Skyler, pokárala se v duchu a vstala z postele. Derek si oblékl trenýrky a šel za ní do koupelny. „Chceš se ke mně přidat?“ zažertovala a zajela mu prsty do tmavých rozcuchaných vlasů. Obdařil ji napůl ospalým a smyslným úsměvem. „Když tam vlezu s tebou, přijdeš pozdě do práce.“ „Možná že by to stálo za to.“ „Buď hodná holka,“ pokáral ji naoko a držel si ji od těla. „Pokud se nepletu, tak jsi mi chtěla vykládat o svých snech a nadějích, vzpomínáš si?“ Skyler pokrčila rameny, vstoupila do proskleného sprchového koutu a pustila na sebe proud horké vody. Pohled na něj přes mlžnou clonu vody, páry a matného skla jí připadal nesmírně erotický. Jako by ani Derek nebyl skutečný, ale výtvor jejího snu a fantazie. Usmála se, když si vzpomněla na jejich vášnivou noc, kdepak fantazie, na to byl Derek až příliš skutečný. „Vždycky jsem si chtěla otevřít restauraci,“ pokoušela se překřičet hluk tekoucí vody. „Opravdu? Tak proč jsi to neudělala?“ „Peníze, bezpečnost. A pak, nemusím ti říkat, jak je těžké udržet fungující soukromý podnik.“ „O jaký typ restaurace bys měla zájem?“ „Malou, útulnou, něco intimního. Kde by se lidi cítili příjemně a měli jistotu, že tam vždycky najdou pohodu. Zní to trochu naivně, co?“ „Vůbec ne. Jestli by se tam připravovaly takové lahůdky, jako jsi poslala mě a Blaynovi, tak by se u tebe netrhly dveře. Zvláště, až by ses naučila dělat slušný dortový korpus.“ „Ha ha, moc legrační,“ prskala, když vklouzla ze sprchy rovnou do osušky, kterou jí podal. V jednom okamžiku, když utkvěl pohledem na její nahé postavě, měla pocit, že se jí podlomí kolena. Jak to dokázal, že pouhým pohledem v ní vyvolal touhu, která jí prolétla tělem jako žhavý meteorit. „Já jsem tě nekritizoval,“ řekl, když jí jemně stíral kapky vody z rozechvělého těla. „To byl jen takový můj postřeh.“ „Dereku?“ „Ano?“ Setkala se s jeho upřeným pohledem. „Jestli se mě budeš ještě takhle dotýkat, budu od tebe chtít víc než jen… postřeh.“ „Promiň,“ řekl a odstoupil od ní a opřel se o zeď proti sprše. „A co ty?“ obrátila se k jejich obrazu v zrcadle. „Máš nějaké sny?“ Ušklíbl se. „Rentgenové, díky tobě.“ „Teď vážně, ano,“ pokárala ho se smíchem. „Kde ses naučil vařit?“ Pokrčil rameny. „Nouze naučila Dalibora housti.“ „Jakže?“ „Mohl jsem si vybrat. Buď se naučím vařit jídla, která mám rád, anebo přijdu na mizinu tím, že budu každý večer jíst v restauraci.“ „Znám ten pocit. Strašně ráda jím. Je to moje nejoblíbenější činnost.“ „Skutečně?“ zapředl, když jí začal ruku pomalu vsunovat pod osušku. „No dobrá,“ opravila se a plácla ho rukou. „Druhá nejoblíbenější. Protože neumíš poslouchat, budeš muset odejít. Opravdu nemůžu přijít na setkání s veřejností pozdě.“ „Rád se na tebe dívám,“ řekl. Smutek v jeho hlase ji hluboce zasáhl. „Slibuju, že tě někdy nechám dívat. Ale teď se musím připravit do práce a ty jsi pro mě příliš rušivý element.“ Usmál se, i když výraz v očích zůstal nadále vážný. „Doufám, že ti to takhle vydrží dlouho.“ „Proč by nemělo?“ zeptala se ho. Doufala, že alespoň trochu zmírní úzkost, kterou z něj vycítila. Sklopil oči a předstíral, že si prohlíží dlaždice na podlaze a pomalu se šinul ke dveřím. „Protože mě opravdu tak dobře neznáš.“ „Po včerejší noci si myslím, že tě znám už docela dobře.“ „Pak kdo tu koho neposlouchá.“ „Máš pravdu. Buď tak hodný a nech mě připravit se. A přestaň se dívat takhle smutně, Dereku. To, co jsem řekla předtím, platí.“ „Myslíš to, že jsi do mě zamilovaná?“ Otočila se a zvedla k němu hlavu. Vztáhla k němu ruku a dotkla se jeho tváře. Čelo se mu zkrabatilo do hlubokých vrásek a v obličeji se mu objevil ustaraný výraz. „Já si to nemyslím, ale já to vím.“ „Já taky,“ zašeptal a vyšel z pokoje. „Sakra,“ mumlala si pro sebe, když si fénovala vlasy. Myslel tím, že ví, že ho ona miluje nebo že ji miluje taky? Trochu ji znepokojovalo, proč na něj najednou padl takový smutek. I když s ním moc chtěla zůstat, nedalo se nic dělat. Musí se obléknout a sejít dolů do haly. Za několik minut vyšla z koupelny a našla Dereka stát u okna. „Promiň, ale musím běžet,“ řekla omluvně. Poskakovala na jedné noze a na druhou si nazouvala lodičku. „Já taky,“ obrátil se k ní. „Dostanu od tebe pusu, než odejdeš?“ Šla k němu se šťastným úsměvem ve tváři. „Jen když mi slíbíš, že nebudeš smutnit, když budu pryč. To je teprve začátek, Dereku. Přestaň se chovat, jako kdyby to byl konec.“ Jeho polibek se nepodobal žádnému předtím. Jejím tělem pronikl tak sladký, líbezný a opojný pocit, že jí srdce nad ním jihlo. I kdyby těmi slovy nemyslel, že ji miluje, stejně to věděla, cítila to. Neochotně opustila pokoj a zamířila do haly. Gil už na ni čekal s káravým výrazem ve tváři a několika výtisky novin v podpaží. „Promiň, že jdu pozdě,“ omlouvala se a narovnala si řemínek kabelky. Stále ztišeným hlasem pokračovala: „Ani nevíš, jak moc se mi dneska na to setkání nechce.“ „Žádný problém,“ řekl Gil úsečně. Strčil jí noviny pod nos a prohlásil: „Máš padáka.“ Ohromená Skyler otevřela jedny noviny a hlava se jí zatočila, když před jejíma očima zazářily palcové titulky: Podvod známé astroložky! SEDMÁ KAPITOLA „Skvěle odvedená práce, pane Connere,“ řekla mu, když se vrátila do svého apartmá. „Chytlavý článek, všechna čest. To byl tvůj nápad, aby vytiskli slovo od slova, jak jsem ti to řekla? No nic, jen se seber a vypadni.“ Přestal si zavazovat kravatu a chytil noviny, které po něm hodila. „Ach, Bože,“ zaúpěl. „Bůh teď zrovna není tvůj problém, ale já. Máš přesně pět vteřin na to, abys odtud vypadnul. Pak volám bezpečnost a nechám tě vyhodit.“ Postoupil k ní o krok blíž. „Ať tě to ani nenapadne,“ varovala ho. „Už ti zbývají jen čtyři vteřiny.“ „Pokoušel jsem se s tebou mluvit, než jsi odešla. Skyler, dovol mi, prosím, abych ti to vysvětlil.“ Když se střetla s jeho očima, bylo vidět, že zápasí se slzami. „Nemůžeš. Pro to, co jsi udělal, neexistuje vysvětlení. Ani omluva nebo ospravedlnění. Měl jsi svůj schovaný kazeťák zapnutý, i když jsme spolu spali?“ „Tak to není,“ naléhal na ni. „Připouštím, že jsem ty kazety natočil. Ale když jsem se s tebou víc seznámil, nikdy jsem neměl v úmyslu je uveřejnit. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takovým způsobem.“ „Popřemýšlím o tom, až budu pobírat podporu v nezaměstnanosti. Máš ještě tři vteřiny.“ Vstoupila do koupelny, zabouchla za sebou dveře a zamkla. Posadila se na podlahu, přitáhla kolena k hrudi a objala je. Zůstala tak ještě dlouho poté, co Derek odešel. Celá uplakaná vycházela z koupelny, právě když vyzváněl telefon. Chvilku váhala, jestli ho má zvednout. Bála se, aby to nebyl někdo z tiskového týmu, který ji tenkrát rozcupoval na kousky potom, co utrousila tu poznámku o senátorovi. Skyler si utřela ulepené oči od slzí a zvedla sluchátko. „Prosím?“ „Věděla jsem, že je to parchant,“ ulevila si Sue. „Je mi to líto, Skyler. Co pro tebe můžu udělat?“ „Nic,“ povzdechla si. „Gil mi dal padáka.“ „To je taky pěknej parchant,“ vyhrkla dohřátě Sue. „Sejdeme se na letišti v Salisbury. Ale buď připravená, Skyler. Reportéři s auty jsou už zaparkovaní u tebe před domem.“ „Paráda. Tak to nepojedu domů.“ „Kam chceš jet? Jak tě tak slyším, teď bys neměla zůstávat sama.“ Skyler se zasmála bez stopy veselí. Ještě nikdy v životě se necítila tak sama. „Ještě na to nejsem připravená,“ řekla. „Potřebuju pár dnů, abych si promyslela, jak vysvětlím všechna ta nařčení z novin.“ „Opravdu tě nahrával?“ Skyler sklouzla očima k novinám, které zanechal Derek na rozestlané posteli. Tiše si četla část článku vytržený z kontextu. Během rozhovoru s panem Connerem slečna McMastersová připustila, že jde o podvod. O svém večerním programu řekla do skrytého magnetofonu toto: „To je Gilův nápad. Slibuje si od toho, že soutěž o rande se mnou přitáhne další posluchače, čímž bude do rádia volat víc lidí a tím se jaksi mylně domnívá, že blesk udeří dvakrát.“ Význam slova blesk vysvětlila následujícím způsobem: „Při první astrologické relaci, kterou jsem v rádiu moderovala, jsem jednomu člověku vydělala spoustu peněz. … Jen jsem ho vyslechla a pak jsem mu řekla, co si o tom myslím.“ Když byla dotázána panem Connerem, jestli její radu nějakým způsobem ovlivnila její znalost astrologie, slečna McMastersová odpověděla: „Byl to můj první večer, abys rozuměl, byla jsem před tím víc než rok bez práce… Netřeba říkat, že když jsem začínala, pletla jsem si horoskop se stetoskopem.“ „Je tam všechno, slovo od slova,“ řekla své přítelkyni. „Poslouchej, já se teď musím sbalit a vypadnout odtud. Potom ti zavolám.“ „Opatruj se,“ řekla starostlivě Sue. „Prosím tě, volej mi, mám o tebe starost.“ „Díky.“ „Co sis ksakru od toho sliboval?“ bouřil se Derek. Zápolil se silným nutkáním zakroutit Blaynovi jeho vyzáblým krkem. „Myslel jsem, že ti tím prokazuju službu,“ koktal, když se vypotácel na nohy. „Ježíši, Dereku, když jsi odtud vyrazil, našel jsem tu obálku na stole. Byla na ní známka i adresa. Měsíce jsi neblouznil o ničem jiném než o tom, jak se pomstíš té McMastersové. Jak jsem mohl předpokládat, že tak náhle změníš názor?“ Derek pohodil tašku s věcmi na gauč. Cítil se naprosto znechucený a zlomený. „Měl ses mě nejdřív zeptat.“ Blayne se najednou rozčílil: „Copak jsi tady někdy! A když tady náhodou jsi, touláš se duchem stejně někde jinde. Mimochodem, uzavřel jsem dohodu o koupi pozemku.“ „Úžasné. Tak si to pěkně užij.“ Posadil se, zavřel oči a mnul si prsty kořen nosu. „Co tím chceš říct?“ vyštěkl Blayne. „Jsme přece partneři.“ „Byli jsme partneři,“ opravil ho Derek. „Přece mě v tom teď nenecháš – potřebuju tě.“ Derek se podíval na Blayna a povzdechl si. „Ne, nepotřebuješ. Celou záležitost jsi zvládl i bez mojí pomoci.“ „Ale ty jsi sestavoval obchodní strategii!“ namítl Blayne. „Na to sis klidně mohl zaplatit kteréhokoliv trochu slušného obchodního konzultanta. Podívej, Blayne, nepřirostlo mi to k srdci. Ber můj nepatrný příspěvek k tomuhle podniku jako dárek. Vezmi ho a jdi si svou cestou.“ „Nemůžu uvěřit, že mě necháš takhle na holičkách!“ „Zvykneš si,“ ucedil Derek. „Mrzí mě, že jsem poslal ty zatracený kazety. Co ještě ode mě chceš?“ „Vedeš si výtečně i sám. Důvěřuj si trochu. Operační systém s programem na design, který jsi navíc vytvořil, je skvělý. Máš potřebný kapitál a správnou dávku podnikavosti, abys uspěl. Ty mě nepotřebuješ, Blayne. Stojíš si sám dost pevně na vlastních nohách.“ „To si opravdu myslíš?“ Derek ho obdařil povzbudivým úsměvem. „Jasně. Kromě toho, budu ti nablízku pro případ, že by se vyskytl nějaký zádrhel.“ „Jestli to takhle chceš,“ souhlasil neochotně Blayne. „Co můžu pro tebe udělat já?“ „Díky za nabídku, ale jedinou věc, kterou chci, mi nikdo dát nemůže.“ „Co to je?“ „Skyler.“ „Mám návrh,“ řekl Blayne. „Chceš ho slyšet?“ „Všechny upřímně míněné rady se přijímají. Ostatně nemám co zkazit. Horší už to ani být nemůže.“ O dva týdny později kráčel Derek za soumraku po pobřeží v Miami. „Tamhle je,“ skoro se mu zlomil hlas, když ukázal na osamělou židli na okraji klidných tyrkysových vod. „Neumíš si představit, jak jsem ti vděčný, že jsi mi nabídl pomocnou ruku.“ Jeho společník se pousmál. „Mám pocit, že ti to dlužím, takhle budeme spolu aspoň vyrovnaní.“ Dereka rozechvěla vlna obav a nesmírné radosti, když ji opět spatřil. Tohle byly dva nejdelší týdny v jeho životě. „Slečna McMastersová?“ Obrátila se. V modrých očích se jí nejdřív objevil výraz překvapení, ale když pak pohlédla směrem k Derekovi, změnil se ve vztek. „Jdi pryč, Dereku. A vezmi s sebou i svého kamarádíčka.“ „Jsem Jonathan Kemper,“ řekl jeho bývalý šéf a podal jí ruku. Skyler zbledla a zrozpačitěla. „Jestli vás sem Derek přivedl kvůli tomu, abych se vám omluvila, věřte mi, že mě mrzí, jestli se cítíte podvedený.“ „Právě naopak,“ prohlásil Jonathan. „Budu vám do smrti vděčný, slečno McMastersová. Vaše rada – i když to byl pouhý odhad – přinesla do mého života v posledním roce hodně radosti. Přišel jsem sem na žádost Dereka, ne kvůli vaší omluvě, ale poděkovat vám. Zároveň bych rád nějak pomohl vám dvěma.“ „Můžete Derekovi držet hlavu pod vodou, dokud se neutopí,“ navrhla s jedovatou nevinností v hlase. Rozesmál se. „Co kdybychom se my dva trochu prošli?“ „Pokud tady tenhle zrádný člověk zůstane.“ Derek je sledoval, jak jdou vedle sebe po pláži a byl si docela jistý, že Blaynův nápad nevyjde. Skyler prostě zasáhla jeho zrada příliš hluboko. Sklíčeně se sesul do jejího křesla a zavřel oči. „Takže vás Derek dotáhl sem, abyste za něho orodoval? Ale to je dost zbytečné.“ „Znám Dereka léta,“ spustil pan Kemper. „Začal u mě pracovat hned, jak přišel z univerzity.“ „To je všechno moc pěkné, pane Kempere, ale nic to nemění na tom, co udělal mně.“ „Říkejte mi Jonathane, prosím.“ „Dobrá, ať je po vašem Jonathane. Musíte pochopit, že Derekovy nahrávky mi navždy uzavřely dveře do rádia. Moje malé přeřeknutí v předešlém zaměstnání mě stálo vyhazov a jen s velkými obtížemi jsem sehnala zaměstnání. Teď když jsem kvůli němu získala nálepku podvodnice a šarlatánky, moje kariéra tím definitivně skončila.“ „Derek ty kazety neposlal.“ Jak kráčela na okraji příboje, voda jí stříkala na nohy. „Četla jsem ten článek. Ale on ty pásky natočil. Nezáleží na tom, kdo je poslal do redakce. Derekova vina tím není menší.“ „Derek vás miluje a řekl mi, že vy ho milujete taky.“ „Milovala,“ připustila. „Minulý čas.“ „To je škoda,“ řekl Jonathan. „Je to jeden z nejslušnějších lidí, které jsem měl tu čest poznat.“ „Mám tomu rozumět tak, že vás nikdy nebodl do zad?“ „Právě naopak. Udělal jsem to já jemu.“ „Vy?“ Jonathan přikývl a posunul si sluneční brýle na nose. „Derek je jeden z nejlepších expertů na počítačové systémy v branži.“ „Viděla jsem tu jeho věcičku na recepty. Možná že je tvořivý, ale to nic nemění na tom, že je to parchant.“ „Stejně jako vy věděl, že jsem vyhaslý. Přišel za mnou s nabídkou, že odkoupí moji firmu.“ „Dobrá, je to parchant s obchodním duchem.“ Jonathan se uchechtl. „Teď už víc chápu, proč je Derek do vás takový blázen. Jste nejenom krásná, ale máte jiskru, přímo sršíte energií. Jste si oba dva v mnohém podobní.“ „Ne z mého pohledu.“ „Trvalo by moc dlouho, než by Derek dokázal opatřit tolik kapitálu, aby mě mohl vykoupit. Nebyl jsem bohužel ochotný čekat. Derek byl jeden ze zaměstnanců, který byl poté, co jsem firmu odprodal Computer Servers, propuštěn. Zůstal stejně jako vy bez zaměstnání, ale byl rozhodnutý začít od začátku s vlastní firmou.“ „Tak co ho zastavilo?“ „Vy.“ „Tak to pardon, odmítám nést vinu za to, že je nezaměstnaný. Jestli je tak geniální jak říkáte, neměl by být problém s jeho schopnostmi si najít nové zaměstnání.“ „Taky si ho našel. Začal dělat poradenství, a potom se dal dohromady s Blaynem Winstonem.“ „To je jeho přítel, který poslal ty nahrávky?“ „Ano. Ale v tu dobu neměl Blayne ani tušení, jakou proměnu prodělalo Derekovo srdce.“ „Hodný chlapec ten Blayne.“ „Jsem tu proto, že Blayne naléhal na Dereka, aby mě požádal o pomoc. Mimochodem, jen díky tomu, že Derek radil Blaynovi, podařilo se mu založit vlastní firmu a věřím, že za čas bude úspěšná.“ Skyler to nedalo, aby nepokračovala dál v dotazech. „A proč tedy Derek s ním ve firmě není? Pokud si pamatuju, říkal jste, že je rozhodnutý založit si vlastní firmu.“ „Vás chce víc. Myslím, že byste se na to měla podívat trochu z nadhledu a zkusit se nad Derekovým přáním zamyslet.“ „Chtít a mít jsou dvě různé věci.“ „Myslíte?“ namítl Jonathan. „Jednou jste mi dala radu, která změnila můj život. Můžu udělat to samé pro vás?“ Pokrčila rameny. „Poslouchám.“
„Upřednostňoval jsem kariéru před manželstvím, rodinou a ostatně před sebou samým mnoho let. Zmeškal jsem důležité věci. Věřte, že vím, o čem mluvím, úspěšná kariéra je chabá náhražka za úspěšné manželství.“ „Kdo tady něco mluvil o manželství?“ „Derek, a tím končím svou přednášku. Abych parafrázoval to, co jste řekla Derekovi, jen jsem vás trochu popostrčil, ale směr si musíte určit sama.“ EPILOG „Asi jsem tě přeslechl,“ vyhrkl Derek, aniž by zvedl oči od monitoru počítače. „Měl jsem dojem, že říkáš, že je tu Skyler.“ „Taky že jo,“ odpověděl Blayne. „A to znamená, že bych se měl nejspíš vypařit.“ Derek mladšího muže skoro porazil, jakým tempem se řítil po chodbě. Když ji spatřil, opálenou a v obličeji svěží jako čerstvě utržená broskev, stát na prahu svého obýváku, až se mu zatajil dech. Prohlížela si ho s nerozluštitelným výrazem. „Ahoj, Dereku.“ „Skyler,“ vydralo se mu přiškrceně z hrdla staženého silným citovým pohnutím. „Právě jsem byl na odchodu,“ zadrmolil Blayne. Popadl kabát, proklouzl okolo Skyler jako had a zmizel ze dveří. „Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se jí Derek. „Možná,“ odbyla ho stručně Skyler. Derek si rozpačitě třel tvář a zůstával ticho tak dlouho, jak to jen dokázal vydržet. Možná že přišla, aby se mnou definitivně skoncovala. „Přišla jsi mě sem zastřelit?“ „Přišla jsem tě požádat, jestli by sis pro mě nenašel chvilku a nevysvětlil mi, jak ten tvůj Computer na recepty funguje.“ „Cože?“ Sundala si sako, pohodila ho na nejbližší židli, a potom se pohodlně usadila na gauči. „Ta věcička, kterou jsi navrhl, pomocí níž si najdeš příslušný recept a k tomu odpovídající množství ingrediencí.“ Zaplavil ho zmatek. „Rozešli jsme se za velmi nepříjemných okolností. Měsíc jsem tě neviděl a ty sem pak jen tak vpadneš, aby ses zeptala na můj počítač?“ „Minulý týden jsem o spoustě věcí přemýšlela a napadlo mě, že život je vlastně jeden velký kolotoč změn a náhod.“ „Dobrá, a co tím chce básník říci?“ přisvědčil zklamaně. „Například to, že díky Jonathanovi Kemperovi vím, že jsi s ním mluvil o možnosti vyvinout počítačovou mašinku, která by ulehčila práci ve veřejném stravování, restauracích a zařízeních podobného druhu.“ Pokrčil rameny. „Jenom jsem na něm chtěl, aby se zamyslel nad možností vstoupit na nové trhy. Nejevil ale zájem.“ „Já ano. Mimochodem, vzpomínáš si, když jsem ti četla z tvého horoskopu na promenádě v Bayview?“ „Ano. Ale musím ti říct, Skyler, že se v tom tvým povídání začínám ztrácet.“ Zhluboka se nadechla. „Dobrá začnu od začátku.“ „To bys byla moc hodná.“ „Vím, že máš vysokou obchodní školu a promoval jsi také z kybernetiky. A umíš vařit skoro stejně dobře jako já.“ Usmál se. „A nepřipálím dortový korpus.“ „To budeš muset dokázat.“ „Kdy?“ „Hned jak uděláme dohodu.“ „Dohodu v čem? No tak, Skyler… přestaň mluvit tak záhadně. Zrovna teď nemám tu správnou dávku trpělivosti.“ Obdařila ho tak svůdným úsměvem, až mu srdce v hrudi zazpívalo jako skřivánek. „To je mi líto, protože nejdřív mě musíš vyslechnout, než uzavřeme dlouhodobou dohodu.“ „Dobrá. Dlouhodobou?“ „Jsem ochotná přehlédnout fakt, že díky tobě jsem dostala padáka.“ „Promiň,“ prohlásil vážně. „Teď už znám okolnosti, které k tomu vedly. Jak jsem už naznačila, dost jsem o tobě přemýšlela.“ „Proč?“ „Protože je to pro mě důležité.“ „Proč?“ „Protože navzdory smutným zkušenostem, mi na tobě záleží.“ Derek přiskočil ke gauči a pokoušel se ji obejmout. Skyler před sebe napřáhla ruce a zapřela mu je o hruď. „Ještě ne,“ okřikla ho energicky. „Kdy?“ „Až skončím.“ „Jak dlouho to bude trvat?“ „Hodně dlouho, pokud si nesedneš a nenecháš ruce v klidu.“ Derek se neochotně posadil vedle ní na gauč a snažil se soustředit na to, co říká, místo, aby se kochal její krásou. Připadala mu jako ten nejnádhernější vánoční dárek, jaký kdy obdržel. Jeden omamně svůdný balíček toho nejrozkošnějšího a nejsvůdnějšího ženství. „Hvězdy předpověděly, že tvůj finanční úspěch se dostaví až ve spojení s tvým manželským partnerem. Ale já jsem zapomněla,“ lehce zaklonila hlavu, „že ty nevěříš na horoskopy.“ Malinko se k ní přisunul. „Mluvíš v hádankách, Skyler. Přestaň s tím, prosím, protože pak si dělám naděje a upřímně ti říkám, že nevím, jestli bych od tebe unesl další odmítnutí.“ „Chci, abychom si otevřeli restauraci, a myslím si, že kdybychom adaptovali ten tvůj geniální počítač, mohlo by nám to mnoho věcí usnadnit.“ „Ty sis sem přišla popovídat o restauraci?“ Vrhla na něj varovný pohled. „Ne o ledajaké restauraci. O naší restauraci.“ „Kdo tady řekl něco o tom, že si chci otevřít restauraci?“ „Já. Teprve když mě ta nejhorší bolest přešla a uvědomila jsem si, že Jonathan má pravdu, tak-“ „V čem?“ „Měl stejný pohled na věc jako já,“ vysoukala ze sebe nesměle a tváře jí slabě zrůžověly. „Něco, co budeš muset udělat tak jako tak, pokud chceš, aby to mezi námi klapalo.“ „Klapalo obchodně nebo partnersky?“ „Obojí,“ řekla. „Je to perfektní. Otevřeme si restauraci, nejprve malou. A za několik let si můžeme pořídit větší nebo můžeme udělat cokoliv jiného, záleží na nás.“ „Za několik let? V čem je háček?“ „Musíš věřit.“ „Čemu?“ zeptal se jí nechápavě. Natáhla se a vzala ho za ruku. Skoro neznatelně jako lehounký vánek mu vdechla polibek do dlaně. „Hvězdám.“ „A když budu?“ „Potom budeme kráčet po cestě, která je nám určena.“ „A to je která?“ „Už jsem ti to řekla dvakrát,“ vydechla otráveně. „Tvůj úspěch je svázán s tvým partnerem v manželství a tím partnerem jsem já. V tomhle roce bych měla nalézt osobní štěstí. A já potřebuju partnera, který by byl energický, soběstačný, sebevědomý, ale citlivý. Musí mít rád život a mít smysl pro humor. Což znamená, že ty potřebuješ mě a já potřebuju tebe.“ Derek ji popadl a vtáhl ji k sobě do klína. Vzal její tvář do dlaní a řekl: „Víc s tebou souhlasit už nemůžu. Ale že ti to trvalo.“ Daleko později, když spolu leželi v posteli schouleni v náruči, prohlásil Derek: „Miluju tě.“ „Já tě taky miluju.“ „A ode dneška budu denně sledovat svůj horoskop.“ „Proč?“ „Abych věděl, kdy nám hvězdy říkají, že je vhodná doba počít dítě.“ „Nejdřív bych se ráda vdala.“ „To se zařídí hned, jen co vylezeme z postele.“ „A to bude kdy?“ zeptala se ho, když ji políbil na rty. „Až za hodně, hodně dlouho.“ Judy Christenberryová DOKONALÝ PARTNER PROLOG „Ty budeš mít dítě?“ zeptala se Debra a hlas se jí údivem zvedl do výšky. „Ne! Alespoň zatím ne. Chtěla jsem říct, že…“ Allison Carterová se pokoušela nějak si utřídit myšlenky. „Myslela jsem, že …“ „No proto!“ znovu se ozvala Debra s očima stále navrch hlavy. Allison reakci své přítelkyně rozuměla. Ty roky, co spolu pracovaly, se jejich konverzace ubírala různým směrem: od pracovních témat až po osobní, ale nikdy Allison ani nenaznačila, že by toužila po dítěti. „V mém věku mi připadá naprosto normální, že žena chce dítě.“ „Ale tebe vždycky nejvíc zajímala kariéra. A kromě toho, vždyť tě právě povýšili na viceprezidentku.“ „Ty bys vyměnila Jacka a malou Emily za post viceprezidentky?“ zeptala se jí Allison. Mínila tím Debřina manžela a její pětiměsíční dcerku. „Ne. Jasně že ne. Ale – ale v tvém případě je to dost velká změna názoru.“ Allison povstala a začala rázovat po místnosti. Jako by to vůbec nebyla ona. „Myslím, že jsem udělala chybu.“ Debra opět vydechla. Jako by samotné přiznání Allison bylo stejně podivné jako její touha mít dítě. „Ale ty sis vždycky byla sebou tak jistá. To jsem obdivovala.“ „Považovala jsem to za samozřejmé. V mém případě sehrál podstatnou roli matčin negativní příklad. Vlastní rozhodnutí jí připadalo snadné.“ Její matka byla už šestkrát vdaná a na dobrodružnou stezku za hledáním sedmého manžela se vydala poměrně nedávno. Allison vždycky věřila, že pro ni bude lepší, soustředí-li se raději na kariéru. „Ale co se s tebou stalo, že jsi udělala takový radikální obrat o sto osmdesát stupňů?“ Allison si povzdechla a obrátila se ke své přítelkyni. „Jsem úspěšná. Mám dobrý plat. Jsem nezávislá, žiju na plné obrátky.“ Potom svěsila ramena. „A pořád toho není dost.“ „Čeho se ti nedostává? Cítíš se osamělá?“ Když Allison neochotně přikývla, pokračovala: „Ta schůzka naslepo ti nevyšla? Chtěla jsem se tě zeptat, ale pak jsem nějak ztratila odvahu.“ Allison zavrtěla hlavou. „Nemělo to cenu. Je stejný jako já. Neumí mluvit o ničem jiném než o své kariéře.“ „Taková nejsi. Kdybys taková byla, nebyly bychom kamarádky.“ „Dík, Deb. Ale hodně se mu blížím. Potřebuju se svým osobním životem udělat nějakou radikální změnu. Chce to nebát se a trochu experimentovat. Potřebuju zase najít svoje mládí.“ Při pohledu na zasněnou tvář své přítelkyně Debra zpozorněla. „Máš někoho na mysli?“ Allison sklouzla pohledem zpátky na Debru, přestože měla tváře zalité ruměncem. „Jak to myslíš?“ „Měla jsi někoho konkrétního na mysli, ne? Někoho v minulosti a je ti líto, že jsi ho ztratila?“ „Ty snad musíš umět číst myšlenky. Byl takový. Požádal mě o ruku, ale já o tom ani neuvažovala. Měla jsem příliš mnoho plánů. Bylo mi osmnáct a myslela jsem si, že mám budoucnost před sebou dokonale narýsovanou.“ „A on chtěl, aby ses jí vzdala?“ „Bylo by velice obtížné dosáhnout svých cílů ve Wyomingu.“ „Wyoming? Jémine! Jack Wyoming miluje.“ Allison se ušklíbla. I když jí bylo líto, že tohoto muže ztratila, nedovedla si sama sebe ve Wyomingu dost dobře představit. Někde na nějakém ranči. „Je už příliš pozdě?“ Allison vytřeštila oči na Debru. „Příliš pozdě na co?“ „Ten muž! No příliš pozdě, víš, co myslím, dát se ještě dohromady.“ „Myslím, že ano,“ ucedila pomalu Allison. „Už je to přece jenom deset let.“ „Tak co chceš dělat?“ „Nevím,“ odpověděla nešťastně Allison a odhalila tím, jak hluboké je její zklamání. „Mám nápad!“ zvolala Debra. „Myslíš to vážně?“ zeptala se jí nevěřícně Allison s rukou na telefonním sluchátku. Chvilku váhala, jestli ho má zvednout a provést ten osudový krok tak směšným způsobem. „O co jde? Než jsem se potkala s Jackem, nechala jsem si číst osud z dlaně a ta ženská mi předpověděla, že se stane mým manželem. Od té doby nejsem k takovým věcem zase tak skeptická. Rozhlasové show té dámy je opravdu velmi populární. Slyšela jsem o tom samou chválu a ty její předpovědi mají dost velké procento úspěšnosti.“ Rádio vyhrávalo: „Jestli chceš vědět, co na to říkají hvězdy, zavolej Sky.“ Allison se ušklíbla, a pak vytočila číslo. Nejdřív si promluvila s producentem, a pak čekala, dokud se jí neozval klidný hlas: „Dobrý večer, Allison. Co pro vás hvězdy a já můžeme udělat?“ „Potřebuju poradit ve výběru životního partnera.“ O pět minut později Allison zavěsila a v hlavě měla větší zmatek než předtím. Za to Debra neměla o radě, kterou její přítelkyně obdržela, žádné pochybnosti. „Je to jasné. Skvělé!“ volala. „Jedeš do Wyomingu!“ PRVNÍ KAPITOLA „To je směšné!“ mumlala si pro sebe Allison, když vyhlédla z okna své malé dodávky. Na zemi ležela tlustá vrstva sněhu a i uvnitř auta bylo znát, že venku vane prudký vítr. Jenom příležitostně se na pozadí drsné krajiny objevila nějaká chata. Wyoming. Nechala se Debrou přemluvit, aby udělala to, co jí poradila astroložka. Vydala se na cestu, aby našla toho pravého. Přijela do Jackson Hole ve Wyomingu, kde na ni čekal nefalšovaný kovboj, který si říkal Billy. Ten pak naložil ji a dalších pět lidí a odvezl je na ranč, který spravoval Richard McCall jinak zvaný Mac. Nebyl to vlastně v pravém slova smyslu ranč, ale spíš ranč kombinovaný s hotelem, na kterém si lidé z města mohli na vlastní kůži vyzkoušet, co takový život kovboje a rančera obnáší. Neměla odvahu, aby se Billyho na cokoliv ptala. Předpokládala, že Mac je ženatý a má kupu dětí. Plánoval si, že bude mít dvacet dětí. To asi byla nadsázka, ale netajil se tím, že si přeje mít velikou rodinu. Potřeboval ženu, která by pracovala po jeho boku a pomáhala mu s rančem. Domníval se, že když se spolu celé jaro přátelili a trávili spolu na koleji vášnivé noci, že bude ochotná se vzdát svých snů a cílů. Mýlil se. A jí bylo osmnáct a myslela si, že všechno půjde podle jejího plánu. Předpokládala, že až ona skončí na univerzitě, tak s ní Mac odjede do New Yorku. Byl nesmírně bystrý a inteligentní. Přece se nezahodí v nějakém zapadákově. Byl v posledním ročníku – dva týdny před promocí – když dostal zprávu, že otec utrpěl těžký infarkt, kterému záhy podlehl. Letěl domů a vrátil se, jen aby dokončil studium, a aby si, jak se domníval, odvezl Allison s sebou domů. Navrhla mu, ať prodá ranč a odstěhuje se i s matkou na východ. Koneckonců vždyť se ani o svém domově a rodině ty čtyři měsíce, co spolu chodili, nějak nezmiňoval. Zíral na ni, jako by navrhovala, aby někoho zabil. Potom se otočil a odešel. „Odtud už to není daleko,“ ozval se melodickým hlasem kovboj a vrátil tak Allison zpátky do reality. Zhluboka se nadechla a doufala, že zklidní rozbouřený tep. Deset let. A přesto si stále pamatovala, jaký to byl pocit, když se jí Mac dotýkal. Jak můžou mít tak hluboko zasuté vzpomínky pořád tak mocný vliv? „Chcete všichni lyžovat nebo máte zájem i o jízdu na koni?“ zeptal se Billy a podíval se do zpětného zrcátka. Několik hostů vyjádřilo svá přání, ale ne Allison. Kdyby se tak dal ten důvod, proč podnikla tuhle směšnou cestu, jednoduše vysvětlit, pomyslela si. A čím víc se blížila k McCallovu ranči, tím větší se jí zmocňovala panika. „Už je tu Billy,“ zvolala radostně Myrna McCallová a zamířila k hlavním dveřím. Mac se ušklíbl. Stále dobrá nálada jeho matky ho nepřestávala udivovat. Po otcově smrti se matka s velkou vervou vrhla do práce na turistickém ranči a její zkušenosti s pěstováním dobytka byly pro něj nedocenitelné. Úspěšně spolu pokračovali v tradici McCallova ranče, dokonce se jim podařilo něco i vylepšit a zvýšit zisky. Vlastní práci na ranči a péči o zvířata miloval, ale to samé se nedalo říct o vítání nových turistů nebo jiných povinnostech při jejich ubytování a podobně. S povzdechem vylil zbytek kávy do dřezu a šel za ní. Už aby to měl za sebou. Ani se na nové návštěvníky nepodíval a s radostí přenechal úvodní ceremoniál na matce. Billy vyndával zavazadla z dodávky, a tak se k němu přidal. „Plně vytížený?“ zeptal se ho roztržitě a převzal od Billyho těžkou tašku. „Jen šest. Budu muset jet ještě jednou pro várku, která přiletí později.“ Billy natáhl krk a podíval se za roh auta, pak mu pošeptal: „Je mezi nimi jedna, na kterou je opravdu radost pohledět.“ „Nezájem.“ Kromě vedení ranče se Mac musel neustále potýkat s matčinými a Biilyho snahami sehnat mu partnerku. Myrna toužila po vnucích. Billy, který pracoval na ranči dvacet šest let a po Abyho smrti vlastně Macovi nahrazoval otce, na něj pořád naléhal, aby se oženil. Billy nespokojeně zabručel. Je to škoda. Mac se před pěti lety oženil, když už nemohl poslouchat jejich neustálé popichování, ale nevyšlo to. Slabé slovo, byl to přímo fatální omyl. Shelly se domnívala, že ho přesvědčí, aby se přestěhoval do Jacksonu. Líbil se jí pohodlný život ve městě, návštěvy restaurací, módních salonů a obchodů. A živit se prací rukou ji nijak nelákalo. Samozřejmě že dokud nebyli svoji, se o tom ani slovem nezmínila. To aspoň Allie byla – zarazil se. Zařekl se, že už na ni nikdy ani nepomyslí. Naložil si čtyři kufry, dva v podpaží a dva uchopil za rukověť a obrátil se směrem k hlavní budově ranče. Uvnitř čekali na zavazadla hosté. Myrna je tam doprovodila, aby je uchránila od drsného Wyomingského povětří. „Vítejte na McCallově ranči,“ nešetřila Myrna úsměvem. „Kdybyste mi laskavě každý nadiktoval svoje jméno, já bych…“ Mac postavil kufry na podlahu a honem spěchal ven. Později se stejně bude muset s lidmi setkat, ale teď hlavně chtěl co možná nejvíc ušetřit Billyho. Už zdaleka není nejmladší a ubývá mu sil. „Já to vezmu, Billy,“ volal na něj už zdálky, když se blížil k dodávce. „Viděl jsi ji?“ „Koho?“ „No přece tu hezkou holku. Má hnědé vlasy skoro stejně tmavé jako Myrna, křivky na správném místě a oči modré jako letní nebe nad prérií.“ „Zdá se, že máš o ni větší zájem než já.“ Podíval se na Billyho a v očích mu zajiskřilo. „Neměla by máma začít žárlit?“ Billy zčervenal jako červená řepa a Mac zalitoval, že ho nenechal na pokoji. „Nebuď blázen!“ zamumlal Billy. Mac podezříval Billyho, že si na matku myslí, ale muž nikdy nic takového ani nenaznačil. „Pořád mi říkáš, abych se znovu oženil. A co ty?“ „Já jsem starý chlap, hochu! Pro mě je už příliš pozdě. Ale nechci, aby bylo příliš pozdě pro tebe.“ „Sakra, vždyť mi je teprve třicet dva. A co se týče tebe, mám dojem, že na stařecké řečičky máš ještě taky dost času. Vem si svoji vlastní radu k srdci.“ Vzal si další zavazadla a opět zamířil k domu. Billy ho následoval a nesl skoro stejně tolik bagáže jako Mac. Ten člověk byl tak tvrdohlavý. Na Macově tváři se mihl úsměv. Podle jeho matky má prý tento rys společný s Billem. Otočil se, aby za Billym zavřel dveře a nešel tak dovnitř studený vzduch, a pak se otočil čelem k hostům. A úsměv mu v tu ránu zmizel z tváře. „Ahoj, Macu.“ Allison sice nečekala, že ji okamžitě přijme s otevřenou náručí, nicméně na podmračený výraz připravená nebyla. On byl samozřejmě vůči ní v nevýhodě, protože ona ho už dlouho sledovala. Kromě toho se na tento moment několik týdnů připravovala. Teď ale měla pocit, že ty týdny jí byly k ničemu. „Vy znáte mého syna?“ zeptala se jí s tázavým úsměvem stále atraktivní hostitelka a jeho matka v jedné osobě. „Byli jsme spolu na univerzitě,“ řekla Allison a neochotně odtrhla pohled od Maca. Vypadal úžasně. Připadalo jí, že má teď vypracovanější postavu, ramena o něco širší a celkově působil mohutnějším dojmem. „Skutečně? To je skvělé. Macu, proč nepomůžeš Allison s kufry nahoru? Bude v Modrém pokoji,“ pobídla ho Myrna a na tváři se jí objevil povzbudivý úsměv. Ale úsměv na jejího syna vůbec nezabral. Pořád dál se mračil na Allison. „Které jsou tvoje?“ zeptal se jí vzdorovitě. Ukázala na své dva kufry. Udělala jsem chybu, že jsem sem vůbec jela, usoudila sklíčeně. Žaludek se jí bolestně svíral nad Macovým chováním. Pouhým kývnutím hlavy jí naznačil směr a mlčky stoupal nahoru po schodech. Pokrčila rameny a vydala se za ním. O co mu jde? Není tu zadarmo, tenhle výlet si normálně zaplatila. Tak by se k ní měl přinejmenším chovat zdvořile. Špičkou boty strčil do druhých dveří napravo a hned za vchodem položil kufry na zem. Potom se k ní otočil zády a začal sestupovat dolů. „Macu!“ zvolala, nedokázala pochopit jeho chování. „Ano?“ „Myslela jsem – chtěla jsem ti říct ahoj.“ „Ahoj.“ Potom zmizel. Zaplavilo ji zklamání. Dobrá, je to přece jenom už deset let a nerozešli se právě v nejlepším. Ale to snad ještě neznamená, že by k ní měl být hrubý. Nebo ano? Možná, že toho od něj moc očekává. To jen bláhová víra ve slova astroložky způsobila, že si myslela, že se stačí před Macem objevit a on před ní padne na kolena. Ústa jí zkřivil smutný úsměv. Už je snad dost velká, aby věděla, že nic není tak jednoduché… ani když je to psáno ve hvězdách. A co na tom záleží? Vždyť ve skutečnosti si od této dovolené nic neslibuje. Nebo ano? Mac si to pořád nedokázal srovnat v hlavě. Allison Carterová zde jako řadový host? To znamená, že tu bude týden. Ne že by to pro něj tolik znamenalo. Pokud si ovšem ona nedělá naděje, že jejich vztah začne tam, kde skončil před deseti lety. To přece nikdo nemůže očekávat. Uplynulo příliš mnoho času. Tak proč se tím vůbec znepokojuje? Protože ji miloval a ona mu tu lásku vmetla zpátky do tváře. Tolik jejich vztahu věřil a tak svou Allii miloval, že naprosto ignoroval skutečný svět okolo sebe. To jaro bylo jako sen, všemi smysly do sebe sál Allii. Když se mu najednou po otcově smrti převrátil svět naruby, pořád věřil, že má ještě ji. Takže potom, když se s ním odmítla vrátit na západ, byla to pro něj druhá, neméně zdrcující rána, která ho skoro srazila na kolena. A tohle jí nikdy nedokázal odpustit. Snil o ní, toužil po ní, ale celých deset let jí dával vinu za všechny ty nekonečné noci, kdy mu srdce rvala představa, jak ji objímá v náručí. Dokonce ovlivnila jeho zmařené manželství, protože se pokoušel ji nahradit někým, kdo se jí podobal. Teď se tu objeví a usmívá se na něj, jako kdyby se rozloučili před několika dny. Co od něj očekává? S námahou zaplašil vtíravé myšlenky a sáhl po dalších zavazadlech. „Čí jsou tyhle?“ zeptal se a přidal k tomu i úsměv. „Ty patří nám,“ odpověděl muž. „Ještě tyhle dva modré kufry, ty patří manželce.“ „Macu, ubytoval jsi už Allison v pokoji?“ zeptala se ho matka, která se otočila, když zaslechla jeho hlas. „Ano, madam,“ odpověděl stroze a dál se pokoušel přibrat ještě další dva kufry. Ale vyhnul se matčinu i Billyho pohledu. „Jsi dneska nějak rychlý,“ škádlila ho matka, ale zdržela se dalších poznámek. Mac si s úlevou oddechl, když znovu vystoupal do schodů. Možná že matka zapomene, že Allison zná. Možná že už mu přestane klást další otázky. A možná že přijde tento týden obleva a někteří hosté ve Wyomingu ani do Nového roku nevydrží. Ano, správně, to by šlo. DRUHÁ KAPITOLA Potom co se každý ubytoval, pozvala Myrna všechny na kávu a malé občerstvení ve společenské místnosti. Allison se převlékla do dlouhé džínové sukně a flanelové košile. Nechtěla se podbízet a hrát si tady na děvče ze Západu, ale také doufala, že na ní není okamžitě poznat, že je z New Yorku. Nechtěla před Macem okázale předvádět, že je děvče z „velkého města“. I když Vlastně nevěděla, proč ji to znepokojuje. Už jí přece dal jasně najevo, že o ni nemá zájem. Ať si je z New Yorku nebo odněkud jinud. A jako na dotvrzení svých úvah zjistila, že Mac není mezi lidmi ve společenské místnosti. „Vy jste Allison, viďte?“ zeptala se jí Myrna s úsměvem, když k ní došla, poté co opustila skupinku hostů, se kterými mluvila. „Doufám, že vám nevadí, že jsme tady takoví neformální?“ „Vůbec ne.“ „Tak vy jste Macova kamarádka. To je od vás hezké, že jste ho navštívila. Překvapila jste ho.“ Allison z jejího sdělení vycítila zvědavost. Myrna se o ní chtěla něco dozvědět. „Asi jsem měla zavolat, než jsem si sem naplánovala dovolenou. Mám pocit, že Mac ze mě není zrovna dvakrát nadšený.“ „Proč?“ zeptala se jí Myrna zamračeně. „Choval se k vám hrubě?“ Allison zavrtěla hlavou, krátce se usmála a pokusila se změnit téma. „Ne. Slibovala jste kávu. Musím přiznat, že bych si strašně ráda dala šálek.“ „Ó, samozřejmě,“ zareagovala její hostitelka a vedla ji k lesknoucí se stříbrné konvici postavené na malém stolku. Vedle ležely tácy s malými sendviči a jiným občerstvením. Když Myrna nalévala Allison kávu, řekla jí: „To bylo možná tím, že Mac spěchal. Snaží se nenechávat těžkou práci na Billym.“ Allison se jí chystala dát za pravdu, ačkoliv nabídnutému vysvětlení nevěřila, když v tom vstoupil Mac do místnosti. Vykročil směrem ke kávové konvici, ale potom, co se setkal s pohledem Allison, změnil náhle směr. Myrna si chvíli pozorně prohlížela svého syna, a potom si zamyšleně změřila Allison. „Nebo možná, že máte pravdu,“ utrousila s úsměvem. „Co jste říkala?“ Neočekávala od své hostitelky takovou upřímnost. Ale Macovo chování bylo dosti jednoznačné a nenechávalo volný prostor k jinému výkladu. Těžko mohla od něj očekávat jinou reakci poté, co jí předvedl očividný nezájem, když jí nesl nahoru kufry. „Možná že můj syn opravdu nemá z vašeho příjezdu radost. Máte ponětí proč?“ Allison zvedla bradu a zamračila se přes celou místnost na Maca. Neměla chuť mluvit o jejich minulosti. „Asi to bylo tím naším nešťastným rozchodem, ale to už je deset let. Nevím, proč by z toho musel být naštvaný ještě teď.“ „Hmm,“ bylo to jediné, na co se Myrna zmohla. Dál si upřeně prohlížela Maca. Udělal chybu. I když se snažil dvě ženy, které si ho tak upřeně prohlížely, ignorovat, stále cítil jejich pohledy i potom, co se vmísil mezi ostatní hosty. Chtěl se vyhnout Allii, ale místo toho prozradil matce své city. Občas si dopřál nevinný flirt s ženami, které zde trávily dovolenou. Zdálo se mu, že některé to od něj očekávaly. Ale lehce si zaflirtovat s Allii? Byla to sice svůdná představa, ale kdepak. Nebyl ochoten při tom opět ztratit své srdce. Ale tentokrát od něj matka bude požadovat vysvětlení. Ta představa ho ale ani trochu netěšila. Právě se bavil s dvojicí starších manželů, když vycítil, že se k němu blíží. „Přinesla jsem ti trochu kafe, Macu,“ řekla Myrna a podala mu šálek. „Díky,“ řekl a přijal od ní kávu. „Steve, Betty, nechcete si něco zakousnout? Ochutnejte naše sendviče? Myslím, že se docela povedly. Třeba tyhle jsou skvělé,“ řekla Myrna s nelíčenou pozorností, kterou byla mezi návštěvníky proslulá. Než si Mac uvědomil, co se děje, už se ocitl sám s Allison. „Proč se na mě zlobíš?“ Uhýbal před ní pohledem a předstíral, že ho nic nezajímá tolik jako interiér společenské místnosti. Ostatně se mu Allison ve snech zjevovala víc než často a dobře věděl, jak vypadá. „Zlobím? Nevím, o čem to mluvíš.“ „Nevypadáš moc šťastně, když mě vidíš,“ řekla. Tentokrát se k ní Mac obrátil čelem, i mírný úsměv vyloudil. „Můžeš mi říct jediný důvod, proč bych měl být z tebe u vytržení? Měl jsem dojem, že Západ se ti z duše protiví a že sem nikdy nepojedeš… z jakéhokoliv důvodu.“ Ťal do živého. Tváře jí zrůžověly. „To už je dávno.“ „Skutečně? Tak co tě sem přivádí, že jsi sem vážila tak dlouhou cestu? Z New Yorku, je to tak?“ Allison přikývla a Mac si všiml, jak při jeho otázce ztuhla. Co naplat, přiznal si v duchu, pořád s jeho srdcem dokáže dělat divy. „Dovolená.“ „Najednou se v tobě probudila touha stát se kovbojem?“ Ani se nesnažil ukrýt své pohrdání nad směšností její odpovědi. Když spolu žili v Princetownu, nikdy neprojevila nejmenší zájem o místo, odkud pocházel. I když tyhle úvahy nebyly zcela fér, protože to nádherné jaro jí o Wyomingu vůbec nevykládal. Měl v hlavě úplně jiné věci. „Ne. Spíš jsem toužila po tom, aby mě někdo urazil. Právě proto jsem vyhledala tebe.“ Potom se k němu otočila zády a odešla z místnosti. Jenom jedna věta, kterou řekla, mu uvízla v paměti. Ona ho vyhledala? Allison pomalu scházela se schodů na večeři. Neměla nejmenší chuť se znovu pouštět s Mačem do sporu, ale chtěla ho opět vidět. Hltala ho očima. Všímala si, co se změnilo a co zůstalo stejné mezi Macem, kterého znávala a Macem dnešním. Byl stále inteligentní, přitažlivý a sexy. Když ho viděla, její srdce pořád toužilo po tom, co už nemohlo mít. Ještě v něčem se nezměnil. Pořád chtěl být pánem situace a nehodlal nikdy ustoupit. Stejně tak ona. To byl jeden z problémů, na který naráželi, když spolu chodili. Poprvé když se spolu na něčem neshodli, je to oba velice překvapilo. Ale pak se naučili dělat kompromisy. Teď se jí zdálo, že Mac nemá zájem ani o kompromisy, ani o nic jiného, co se týkalo jí. Udělala chybu, když poslechla tu bláznivou astroložku a vydala se kvůli ní na tak dlouhou cestu. Opravdu čekala, že se stačí jen vrátit a všechno bude tak nádherné jako tenkrát? Touhle dovolenou si jedině dokázala, jak se před těmi deseti lety zachovala neuvěřitelně hloupě. Myslela si, že ještě najde někoho, kdo by ji miloval tak jako Mac. Někoho, s kým by byl každý den stejně opojný a vzrušující jako běh naboso po jarní orosené louce nebo jízda kánoí v prudké bystřině v jásavém třpytu slunečních paprsků. Někoho, kdo by ji miloval tak naplno celým srdcem. Zmýlila se. Muž, který je sem dovezl z letiště, na ni čekal u paty schodiště. „Dobrý večer, Allison. Vyhovuje vám pokoj?“ „Ano, děkuju, je útulný. Vy jste Billy, viďte?“ Přikývl se širokým úsměvem. „Ano, madam. Já tady pracuju už dvacet šest let. Přišel jsem sem, když bylo Macovi šest let.“ „To je dlouhá doba na jedno místo. Nikdy jste nepomýšlel na odchod?“ Vypadalo to, že ho její otázka překvapila. „Ne. Nádherná země, lidi jsou tu skvělí – nejlepší na světě. Proč bych odcházel?“ Žádná odpověď ji nenapadla, ale byla si jistá, že Mac by jí odpověděl úplně stejně. „Kde se podává večeře?“ „První dveře vlevo. Dnes máme hovězí žebírka.“ Allison zamířila bez dalšího komentáře do jídelny. Její myšlenky se točily okolo Maca, ne okolo jídelníčku. Ve svém pátrání zatím moc nepokročila. Pořád čekala, kdy se před ní objeví žena jako vystřižená z nějakého filmu o americkém venkově a za ní šest dětiček. Ne že by jí na tom tolik záleželo, jestli si Mac vybral nějakou jinou, ujišťovala se v duchu, ale bolestně sevřené srdce ji usvědčovalo z opaku. Už jí přece dost jasně naznačil, že o ni nemá zájem. Kdyby dala na zdravý rozum, muselo jí nutně dojít, že po deseti letech jen těžko mohlo zůstat vše při starém. Ale zřejmě musela mít v ten moment, kdy ji astroložka přesvědčila, že by tu mohla znovu nalézt ztracenou lásku, nějakou slabší chvilku. Ten společně strávený čas byl tak neuvěřitelný, jako by se odehrával na jiném světě. A představa znovu prožít ty pocity byla tak svůdná, že se jí nedalo odolat. Ale ten čas je jednou provždy ztracený. To poznání jí rvalo srdce. Vstoupila do otevřených dveří, které jí Billy ukázal, a nalezla větší skupinu lidí, než se kterou přijela. Byly tam jak manželské dvojice, tak svobodní a dokonce i několik dětí. Většina svobodných byly ženy. „Ahoj, já jsem Marjorie Cohanová z Chicaga,“ pozdravila ji starší žena, která stála poblíž a podala jí ruku. Allison jí řekla své jméno a potřásla si s ní rukou. „Jsi tu sama? Hledáš kovboje?“ Allison udiveně vytřeštila oči nad její poznámkou. Přímost té ženy ji zaskočila. „Kovboj? Proč ne. Kovboj a New York, to nejde moc dohromady.“ „To jsi asi neviděla našeho hostitele. Tomu to bude slušet všude.“ Marjorie se uchichtla a skoro se zálibně olízla. „Bohužel je na mě přece jenom trochu mladý. Nevadí, zkusím to s Billym.“ Allison přikývla, ale v hlavě si promítala barevné vzpomínky na Maca v Princetownu. Allison tenkrát sotva napadlo, že je z kovbojského těsta. Pohyboval se na koleji tak jistě, jako by tam patřil odjakživa. „Nechceš si dát drink? U baru další kovboj, který je v úloze barmana. Není tak roztomilý jako Mac, ale za hřích by určitě stál.“ Marjoriina slova probudila Allison ze snění. „Ne, ne, děkuju,“ řekla a pro jistotu přelétla pohledem místnost. Když se přesvědčila, že se nejedná o Maca, ztratila o muže zájem. „Nepřišla jsem sem hledat kovboje,“ prohlásila spíš pro sebe. Opět si připomenula, že když Maca znala, nebyl žádným kovbojem. Potom ale do místnosti vstoupil Mac – opravdový kovboj. Macovi se dlouho dařilo vyhýbat matce. Teprve když před večeří vstoupil do kuchyně, věděl, že tam už setkání neujde. Musela tam být, protože dohlížela na přípravu jídla. Ale spočítal si, že díky kuchyňskému personálu tam bude od jejích přednášek uchráněn. Chyba. „Macu – jsem ráda, že jsi přišel dolů o trochu dřív. Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekla Myrna rozhodně. Zamířila do veliké spižírny a očekávala, že ji bude následovat. Zaváhal, ale nechtěl si matku rozhněvat. Když vstoupil dovnitř, zavřela za ním dveře. „Co máš proti Allison?“ „Co bych měl. Na to se musíš zeptat jí.“ „To si nemyslím, chytráčku. Hned, jak jsi s ní odpoledne promluvil, zalezla do svého pokoje a od té doby se neobjevila. Byl jsi k ní hrubý?“ Položil si dlaň na hruď a tvářil se jako ztělesněná nevinnost. „Já? Mami, vždyť víš, že se vždycky chovám k hostům slušně.“ „Řekla, že jsi na ni naštvaný. Proč bys měl být naštvaný, když se tu objeví tvoje dávná kamarádka?“ „Kdo ti řekl, že jde o dávnou kamarádku?“ zeptal se jí důrazně. „Řekla mi, že jste spolu studovali na univerzitě.“ „Studoval jsem na univerzitě se spoustou lidí. Kromě toho nejsem naštvaný. Jen jsem v tu chvíli neměl čas na řečnění.“ „Ach tak,“ řekla zvolna Myrna a pozorně si ho prohlížela. „Takže teď večer k ní budeš přátelský a promluvíš si s ní o starých časech?“ Už ho zatlačila do kouta. „Jo, jasně.“ „Dobře. Připravila jsem stůl pro dva. Neboj se, já to lidem vysvětlím, že jste staří přátelé.“ Sladce se usmála, otočila se na podpatku a odplula ze spíže. Civěl před sebe, jako by právě před ním vybuchla bomba. Stál tam mezi pytli mouky a plechovkami fazolí a měl chuť matku uškrtit. Když vešel do kuchyně, matka už mířila do jídelny. Vydal se za ní. Nebude to prodlužovat. Už aby měl dnešní večer za sebou. Čím dřív začne, tím dříve skončí. Až se s Allison smíří – Ta myšlenka mu brala dech. Naposledy když se s ní smiřoval, milovali se spolu celou noc. Ráno se pak dozvěděl o otcově infarktu a o tom, že ho nepřežil, a život se ve vteřině změnil. Zavrtěl hlavou, pak vstoupil do druhé místnosti. O těch dobách před deseti lety raději nebude přemýšlet. Pohledem se okamžitě zastavil u Allii. Byla stejně krásná jako dřív, i když křehká jemnost v jejím obličeji, která ho vždycky rozněžňovala, zmizela. Koutkem oka zaregistroval matčino diskrétní mávnutí. Kývla ke stolu v rohu prostřenému pro dva. Odevzdaně sklonil hlavu a přešel do míst, kde stála Allie s dalším hostem. „Dobrý večer, dámy.“ „Macu! Právě jsme o vás mluvily. Jste ten nejhezčí kovboj, jakého jsem kdy viděla,“ vylétlo obdivně z úst Marjorie. Mac se pokusil vyloudit úsměv. Supí pohled té dámy byl jedním z důvodů, proč tuhle část své práce neměl rád. „Souhlasí s vámi i Allison?“ „Ovšem, jak jinak“ odpověděla Allison, ale v jejích slovech nebyla ani stopa hřejivosti. Prohlížel si ji s ironickým úsměvem. Dobře si byl vědom, že její slova se nedají považovat za kompliment. „Máti se domnívá, že bychom měli využít příležitosti a popovídat si o starých časech,“ prohlásil s vyzývavostí v hlase. „Připravila stůl jen pro nás tamhle v rohu.“ „Ó, máš ty holka ale štěstí!“ zvolala Marjorie. „Jestli plánujete víc takových večerů pro dva, hlásím se, Macu,“ zatrylkovala a zamrkala na něj falešnými řasami. „Děkuju, Marjorie, vzpomenu na vás.“ Potom nabídl rámě Allison a náhle se mu zatajil dech. I když si to odmítal připustit, chtěl znovu pocítit jaké to je, dotknout se jí. Kdyby jen proto, aby se ujistil, že už mu ta žena nic neříká. Už jednou ho hodila přes palubu. Druhou šanci jí neposkytne. Trochu zaváhala, jako kdyby dotknout se ho bylo něco neslušného, potom vklouzla rukou do ohybu jeho paže. Celé tělo mu od konečků prstů až po kořínky vlasů rozechvělo mrazení. Bezděčně sevřel ruce v pěst a zrychlil krok. Jako experiment by to stačilo, pomyslel si, nebo nastanou velké potíže. Spustil ruku dolů a vytáhl od stolu židli pro ni. Židli, která stála zády k ostatním hostům a jeho matce, si ponechal pro sebe. Netoužil po tom, aby matka sledovala, jak se při rozhovoru s Allison Carterovou tváří. „To je od tvé maminky hezké,“ řekla Allison. Potom dodala: „I když dost dobře nechápu, jak se jí to podařilo. K tomu jsi těžko mohl dát souhlas. Čím tě asi přitlačila ke zdi?“ Posadil se na židli naproti ní. „Proč myslíš, že to probíhalo právě takhle?“ „Protože jsi svou nechuť nad mojí přítomností už nemohl dát jasněji najevo.“ „Překvapila jsi mě.“ Ztuhla. „Tak to tedy pardon. Nevěděla jsem, že je potřeba si vyžádat tvé povolení předem, když chci navštívit ranč pro městské paďoury přesto, že jsem řádně platící host.“ „Musíš připustit, že jsi nikdy neprojevovala zájem o cokoliv na západ od New Yorku. Aspoň, pokud mi paměť slouží,“ připomenul jí už podruhé. „Ani ty ne!“ vyštěkla. Měla pravdu. Jen zřídka hovořil o svém domově nebo o svých plánech, protože nějak podvědomě tušil, že jejich vztah stejně nemá budoucnost. Allie měla hlavu plnou plánů, jak dobýt New York a na nic jiného nemyslela. Mac zvedl kávovou konvici a oběma nalil do šálku horký nápoj. „Pohrával jsem si s myšlenkou, že strávím pár let v New Yorku,“ přiznal nakonec, „Hlavně kvůli tobě. Ale když to potom už nebylo možné, ty jsi ze své pozice neustoupila ani o píď.“ V jejích modrých očích planula taková zášť, že mu to připomnělo vlastní reakci, když ji poprvé spatřil dnes odpoledne. „Neměla jsem tušení, že bys něco takového chtěl. Nikdy jsi moc nemluvil o tom, že se sem hodláš vrátit.“ Po téhle slovní přestřelce jako by navzájem vyplýtvali munici. Ale byl to jen zdánlivý klid. Po chvíli jí položil otázku, která ho trápila celé odpoledne. „Proč jsi vlastně tady, Allison? Hlavně mi, prosím tě, neříkej takové směšnosti, jako že jsi přijela na dovolenou.“ Objevila se číšnice Janie, místní děvče, a přinesla jim salát. Mac se na ni usmál a poděkoval jí. Když odešla, zadíval se upřeně na Allison a čekal, co odpoví. Zvedla bradu a zaškaredila se na něj. „Chtěla jsem vidět, jak se ti vede. Seznámit se s tvojí ženou a se všemi tvými ratolestmi, po kterých jsi tak toužil. Chtěla jsem se přesvědčit, jaký je život za hradbami New Yorku.“ Usmál se, ale věděl, že už v jeho úsměvu není ta vřelost jako před deseti lety. Kdepak, už nikdy by nechtěl být tak zranitelný jako tenkrát. „Dobrá, tak tedy vítej ve Wyomingu. Oproti New Yorku je to jistě obrovská změna. Ale musím přiznat, že jsem nečekal, že pouhých deset let bude stačit k tomu, aby se ti Velké jablko zprotivilo.“ „Nic takového se nestalo!“ zvolala a zvedla odbojně bradu a předvedla mu tvrdohlavost, kterou tak dobře znal. Jen na chvilku se kochal nadějí, že přišla proto, že jí konečně došlo, že udělala chybu. Ten náhlý příval ničivé touhy spojený s chvilkovou nadějí ho zneklidnil. „Potom se tedy obávám, že tu zbytečně marníš čas.“ A já taky. TŘETÍ KAPITOLA Allison se snažila zaplašit obavy, které ji naplnily. Zdá se, že Mac mezi nimi opět narýsoval čáru: buďto je s ním nebo proti němu. Buď New York miluje, nebo ho nenávidí. Nic mezi tím. Buď s Macem stráví noc milováním, schoulená v jeho náruči, nebo zůstane sama a opuštěná ve své posteli. Mac se na ni nedíval a soustředěně pojídal svůj salát. Potom, jako by se rozpomněl na svou úlohu hostitele, zeptal se jí: „A jak jde život tam u vás ve městě mrakodrapů a rychlých vozů. Vyšlo ti všechno tak, jak sis naplánovala, nebo jsi zjistila, že svět na tvou touhu po jeho dobývání kašle?“ Allison přikrčila ramena. „Nemůžu si stěžovat. Všechno vyšlo tak, jak jsem si předsevzala, děkuju. Jsem viceprezidentkou počítačové firmy Merriweld-Gamble.“ „Gratuluju.“ „Děkuju.“ Upila trochu vody, aby svlažila náhle vyschlé hrdlo. Hlas jí zůstal navenek stejný, ale uvnitř se chvěla. Jako milenci leželi vedle sebe, sdíleli spolu ty nejtajnější myšlenky. Alespoň si to myslela. Teď spolu mluvili jako cizinci. Zatoužila po vlídném slově. „Tvoje maminka je moc milá.“ „Jo. Co tvoje máma?“ „Zase hledá manžela. Sedmého v pořadí.“ Zamračil se. Vzpomněl si, jak hodně na své matce lpěla. „Nešlo tenkrát o čtvrtého manžela když… když jsme spolu naposledy mluvili?“ „Ano. Zdá se, že ke stáru je mění čím dál tím rychleji.“ „Trávíš s ní hodně času?“ „Ne.“ Povzdechl si. „Promiň. Přál bych si, aby už konečně – promiň.“ Pokrčila rameny. „Přežiju to.“ Na rtech se mu objevil soucitný úsměv a připomenul jí tak ty časy, kdy ji k sobě tiskl v náručí. Stáhlo se jí hrdlo. Na okamžik zavřela oči, než dokázala znovu promluvit. „Měl jsem větší štěstí na rodiče. Měli neuvěřitelně harmonické manželství. Když táta umřel, dost mě to tehdy rozhodilo. Ale nechtěl jsem ti ublížit.“ Zhluboka se nadechla a snažila se zklidnit rozbouřené city. Pak se jí podařilo ze sebe věcně vypravit: „Bylo to tvé svobodné rozhodnutí.“ Jeho hnědým očím se nedalo uniknout. Tak dlouho ji hypnotizoval pohledem, až se na něj musela podívat. Zatajila dech. Tolik toužila, aby jí řekl, že se mu po ní stýskalo, že ji stále chce, že je tentokrát ochoten jí dát jinou odpověď. „Jo. Měl jsem snad jinou možnost. Ale já to tady miluju. Je to můj domov. Neumím si představit, že bych žil někde jinde. A ty ses přece taky svobodně rozhodla. Nemusela jsi jet do New Yorku.“ Opravdu tu marní čas. Druhý den ráno po snídani už venku čekal Billy na ty, kteří se rozhodli, že stráví den jízdou na koni. Měl je doprovodit do kryté jízdárny nedaleko od domu. Allison až zalapala po dechu, když vykročila do jiskřivého zimního rána. Sníh pokrýval zem a jiskřil na slunci, až oči přecházely. Vlnící se kopce zdobily kmeny temně zelených jehličnanů orámované vysokými štíty Skalnatých hor, které se vypínaly v dálce. Musela připustit, že to je úchvatné divadlo. „Vidíte, říkal jsem vám, že je tu nádherně,“ prohlásil okouzleně Billy a přidal se k ní. „Máte pravdu,“ přitakala s úsměvem. Bylo snadné souhlasit s člověkem, který dokázal rozdávat tak sympatické úsměvy. „I když taková pěkná pláž někde na Floridě taky není k zahození,“ dodala, aby ho trochu pozlobila. „Ehm! Písek a ty malý potvůrky, jak běhají na stranu. To se přece nedá s horama srovnat.“ Rozesmála se nad tím, jak popisuje něco, co pro některé lidi představuje dokonalý ráj. „Myslím, že každý, kdo sem přijede, si musí hory zamilovat.“ Billy na ni upřel pohled. „Většina lidí. Ale ne Macova žena.“ Allison klopýtla a skoro klesla na kolena. Macova žena? Říkala si sice, že Mac musí být ženatý, ale od té doby, co přijela, nenarazila na jedinou stopu, která by naznačovala přítomnost další ženy. Začala se kochat nadějí, že Mac – Zavrtěla hlavou. „Nevěděla jsem, že je ženatý.“ Cítila, jak se jí zmocňuje nevolnost. „Taky není. Před pár lety se rozvedli, protože jí to tu nevyhovovalo, chtěla žít ve městě.“ Billyho otevřená odpověď ukončila konverzaci a on ji pak předešel a pokračoval sám. Allison zaraženě zírala Billymu na záda. Tahle informace s ní pořádně zacloumala. V hlavě jí vířila roztodivná směs pocitů a nenechávala ji v klidu. Včera večer se Mac jakýmkoliv osobním otázkám vyhýbal. Vstoupila do rozlehlé budovy a viděla, jak Billy hovoří s Macem. Když se setkala s Macovým pohledem, hned jí bylo jasné, že mu Billy svěřuje, na co se ho zeptala. Zvedla sveřepě bradu. Nepídila se po žádných intimních informacích z jeho života. Na nic osobního se Billyho neptala. On sám se jí svěřil. Jestli chce Mac udržet svůj soukromý život v tajnosti, aspoň ho ujistila, že se nemá čeho bát. Všimla si, že se Mac zvolna vydal jejím směrem, zatímco Billy hovořil s ostatními hosty. Dokončoval to, co Mac začal – zjišťoval, jak kdo umí jezdit na koni. Chtě nechtě musela přiznat, že Macovi to dnes opravdu moc sluší. Modré džíny, jezdecké holínky, kovbojský klobouk a kostkovaná košile ještě zdůrazňovaly jeho dobře stavěnou postavu. Hranatá brada a ostře řezaná tvář nenechávaly nikoho na pochybách, že před ním stojí sebevědomý a odvážný muž a z jeho hnědých očí vyzařovalo tolik ducha a odhodlání, že by jim dokázalo odolat jen srdce málokteré ženy. „Dobrýtro, Allie.“ Srdce jí poskočilo. Včera večer jí oslovoval Allison. „Dobré jitro,“ odpověděla co nejchladněji. „Slyšel jsem, že ses o mě zajímala.“ „Nic takového! Povídali jsme si s Billynm a on se zmínil o tvém rozvodu. Nevím, proč jsi mi o tom nic neřekl. Očekávala jsem, že budeš ženatý. Máš strach, že tu hledám manžela?“ „A nehledáš?“ oplatil jí otázku otázkou. Z hlasu mu zaznívalo, že ho to nezajímá víc, než kdyby se bavili o tom, jaké bude dnes počasí. „Ne! Prostě jsem chtěla jen vědět, jestli jsi šťastný.“ „Jsem.“ „Tak proč tajíš, že jsi rozvedený?“ „Nepočítal jsem, že by tě to mohlo zajímat. To s tebou naprosto nemá co dělat. Kromě toho nemíchám osobní život se svou prací. Člověk se pak snáz pohybuje ve společnosti všech těch neukojených paniček.“ Bylo jí jasné, že ji mezi ně počítá také. Jeho reakce na ni působila jako ledová sprcha. Ve snaze nějak mu uniknout, řekla: „O svých jezdeckých zkušenostech bych si raději promluvila s Billym.“ „Klidně se mi svěř.“ „To je v pořádku. Billy…“ „Pak kdo se tu bojí.“ „Já ne!“ vyjela na něj. „Ještě nikdy jsem na koni neseděla.“ „Nikdy? Ani v Centrálním parku jsi to nezkusila?“ „Ne.“ Uvědomila si, že ji tlačí tam, kam chce on. Raději by o tom mluvila s Billym. „Tak to by chtělo zvláštní lekci.“ „Jak to myslíš?“ „Jsi tu jediný skutečný začátečník. Počkej tady.“ Nervózně přelétla očima po ostatních lidech ze skupiny. Billy s několika kovboji asistoval při hledání toho správného koně a pomáhal jim s nasedáním. Přišourala se k němu blíž. „Billy? Já jsem nikdy před tím na koni nejela.“ Podíval se na ni a přimhouřil oči. „Měl jsem dojem, že si tě vzal na starost šéf.“ To nemohla popřít, tak na jeho nevyřčenou otázku neodpověděla. „Nechci žádnou zvláštní péči.“ „Hmm, dobrá, myslel jsem si…“ Klapot koňských kopyt se rozezněl na udusané hlíně arény a všichni se obrátili tím směrem. Přijížděl k nim Mac na překrásném černém koni. „Šéfe, postaráš se o Allison?“ zakřičel na něj Billy. „Jo,“ odpověděl Mac. Allison si vysloužila další pátravý pohled od Billyho. Ten pak shromáždil svou skupinu jezdců a zamířil k otevřeným dveřím na konci arény. „A na kterém koni pojedu?“ zeptala se Allison nešťastně a plná obav. Nesnášela pocit, kdy neví, do čeho jde. Už se jí hodně dlouho nestalo, že někde vystupovala v roli nováčka. „Na tomhle,“ řekl Mac a elegantně se svezl dolů. Nemohla než obdivovat jeho zručnost. Pak se jí jeho odpověď rozležela v hlavě. „Ale… copak ty na něm nepojedeš?“ „Podělíme se o něj oba, tak si na něj líp zvykneš a dostaneš do těla potřebný cit pro jízdu.“ „Ne! Tedy, chci říct, na hřbetě není dost místa.“ „Ale je. Pojď, Allie. Takhle je to bezpečnější.“ Představa, jak se jejich těla k sobě tisknou a třou se o sebe při sebemenším pohybu koně, v ní velký pocit bezpečí nevyvolávala. „Vždyť já vlastně dneska ani nemusím jet. Můžeme to nechat…“ „Ale to víš, že dneska pojedeš. Proto jsi sem přece přijela, ne?“ Opět cítila v jeho hlase výzvu. Zvedla bradu, napřímila ramena a postoupila dopředu. „Dobře.“ „Tak se mi to líbí. Teď jsi moje holka.“ „Ne, nejsem,“ bránila se vehementně. Zazubil se na ni chlapeckým úsměvem, čímž jí připadal ještě přitažlivější. „V přeneseném slova smyslu, pochopitelně. Na příštích pár hodin.“ Zamračila se na velkého koně, který před ní trochu ucukl. „Neměla by být první jízda kratší?“ „Uvidíme. Tak pojď. Ukážu ti, jak nahoru.“ Těžce polkla. Potom sebrala odvahu a postavila se po Macově boku. I když na koni nikdy neseděla, daleko víc se bála blízkosti Maca než koně. Dobře si uvědomovala, kde je její Achillova pata. „Chyť se levou rukou sedlové hrušky, levou nohu dej do třmenu a pravou nohu přehoupni přes Diamondův hřbet.“ Vypadalo to jednoduše, ale když se o to pokusila, přepadla zpátky přímo na Macovu širokou hruď. „Ale, ale! Jsi v pořádku?“ „Jo, ale třmen je vysoko,“ řekla udýchaně. „Zkus to znovu. Já ti trochu pomůžu.“ Neměla představu, co tím myslel, ale když byla v půli pohybu, ucítila jeho velké ruce na svých bocích a pak se najednou ocitla nad hřbetem koně. S malým výkřikem přistála v sedle. Velký kůň se trochu polekal a poskočil do stran a tím zneklidnil Allison ještě víc. „Tak co, líbí se ti to?“ zeptal se jí Mac s úsměvem. Allison se držela oběma rukama sedlové hrušky a přikývla. „Dobrá. Vyndej si nohu ze třmenu.“ Udělala, jak řekl a on vklouzl nohou do třmenu a přehoupl pravou nohu přes koně. Zároveň ji vzal okolo pasu a přitáhl ji k sobě. Najednou se mu prakticky ocitla na klíně. „Macu, tohle není dobrý nápad,“ řekla naléhavě. „Přestaň se bát. Za chvilku si na ten pohled seshora zvykneš.“ Nebyla to výška, co ji trápilo. Náhlá blízkost jejich těl v ní vyvolala celou záplavu vzpomínek… a mocnou touhu si je zopakovat. Mac seděl na hřbetu Diamonda v slušivém kabátě z ovčí kůže a k němu se tiskla Allison. Pak se rozhlédl kolem sebe a zamířil ke stejným dveřím, kterými vyjel i Billy s ostatními jezdci. „Kde jsou všichni? Nikoho nevidím,“ vypravila ze sebe Allison zadýchaně. „Nemusíme jet s nimi. Ukážu ti ranč a okolí. Ze hřbetu koně má člověk ten správný nadhled.“ Allison si vůbec nebyla jistá, jestli se dokáže soustředit na úchvatnou scenerii kolem sebe, když ji Mac držel v náručí. Myslet si, že Allison dokáže klidně držet v náručí a ani to s ním nehne, bylo od Maca přinejmenším hodně naivní. Chyba lávky. Krev mu divoce pulzovala celým tělem, ale bohužel i na těch nevhodných místech. Její poddajné tělo a vůně, která z ní vycházela, mu pronikala chřípím a celého ho halila do jakéhosi slastného opojení. Vybavovaly se mu vzpomínky na společně prožitý čas. „Macu,“ zaševelila mu tiše do ucha a on se k ní trochu naklonil, aby jí rozuměl. „Ranč je opravdu velkolepý.“ „A to jsem ti ještě neukázal ty nejkrásnější partie. Nad támhletím kopcem,“ ukázal k obzoru, „je malé jezero. V zimě tam bruslíme a v létě chytáme ryby.“ Pak zmlkli a dál pokračovali v naprostém tichu. Mac se marně pokoušel soustředit na krásy krajiny místo na Alliiny vnady. Když dojeli na vrchol, potěšilo ho, jak Allison nadšeně vydechla. „Ach, je překrásné. Zaplaveš si v něm někdy?“ „Ano, ale voda je pořádně studená. Je napájené podzemními prameny, samozřejmě, že zdejší zimy jsou dost silné na to, aby zamrzlo. Většinu lidí to odradí i v nejparnějším počasí.“ „Muselo to být úžasné vyrůstat v takovém prostředí.“ „Jo.“ Zaslechl z jejího hlasu touhu. Vyprávěla mu, jaké to bylo stěhovat se s matkou pořád z města do města vždycky, když vstoupila do nového manželství, které nakonec stejně ztroskotalo. Možná, že to bylo jedním z důvodů, proč se o svém dětství raději nezmiňoval. Protože jeho mládí ve srovnání s jejím bylo skoro idylické. Popohnal koně dolů z kopce, aby se dostali blíž k ledem pokrytému jezeru. Okolo břehu se nacházelo několik laviček a také ohniště, vedle něhož stála narovnaná hromada klád. „Dnes večer sem zajedeme na valníku podestlaném senem a zabruslíme si.“ „Kdy jste začali na ranči nabízet ubytování?“
„To už je dlouho. Začali jsme, když mi bylo asi patnáct, ale tohle je první rok, kdy máme hosty v zimě. Rozhodli jsme se s mámou, že našim nejlepším letním zaměstnancům nabídneme práci na celý rok. Oni jsou šťastní, že mají práci, a my zase že nám zůstanou. Na podzim organizujeme lovecké expedice. V zimě nabízíme zimní sporty plus jízda na koni a na jaře a v létě probíhají normální práce jako na běžném ranči.“ „Musíte být pořád v jednom kole.“ „Taky že jsme,“ přitakal, „ale dá se to vydržet. Máme dobré spolupracovníky.“ Navedl Diamonda na stezku, která vedla kolem jezera a nahoru kopcem do pásma lesů. „Macu.“ Opět ten mámivý tichý hlas. Sklonil se k ní ještě blíž a sváděl obrovský boj, aby ji zezadu nepolíbil na rozkošné ouško. „Proč jsi mi nic neřekl o ranči?“ Zmatený její blízkostí, nepochopil, na co se ho ptá. „Vždyť jsme právě o něm mluvili.“ „Ne, já myslím ve škole. Proč jsi mi tenkrát nic nevyprávěl o tvém životě doma?“ Přitulil se k ní blíž, jako by se tím chtěl uchránit před mrazem. „Především jsem byl do tebe tak zahleděný, že kromě milování s tebou jsem na nic jiného nepomyslel.“ Zachvěla se. „Je ti zima?“ „Ne. Jen jsem si vzpomněla na časy, kdy jsme byli spolu.“ „Já taky.“ Povzdechl si a snažil se zaplašit vzpomínky, které v něm probouzely staré rány. „Nechápala jsem, co se s tebou děje. Když ses vrátil, byl to někdo úplně jiný. Vím, zemřel ti otec, ale stejně…“ „Máš pravdu,“ přerušil ji. „Začínám si to uvědomovat až teď. Nic jsem s tebou předem neprodiskutoval. Když jsem ti řekl, že se vracím domů, vůbec jsi na to nebyla připravená.“ Pocítil takový osten viny, až ho to zaskočilo. Tolik let jí kladl jejich rozchod za vinu. Teď měl pocit, že přinejmenším část viny spočívá i na něm. Zneklidněný kam až ho jeho úvahy přivedly, pokrčil rozpačitě rameny. „Asi to tak bylo nejlepší. Koneckonců, připadáš mi docela šťastná. Dosáhla jsi svého cíle. Věděl jsem, že to dokážeš.“ Když nic neříkala, dodal: „Řekni mi něco o své práci.“ Práce – to bylo to poslední, o čem teď chtěla mluvit. Začala chápat některé souvislosti, které jí Mac zatajil, když spolu chodili. Když tak o tom přemýšlela, uvědomila si, že v jejich vztahu většinou mluvila ona. Mac si spíš hleděl milování. Pokaždé, když se jí dotkl, všechno, co chtěla z jeho života vědět, se jí ihned vypařilo z hlavy. Když ji začal líbat, nedokázala souvisle myslet. Stejně jako teď nedokázala pořádně uvažovat, když ji k sobě tiskl na hřbetě koně. „Allie?“ pobídl ji. „Ó… dobře, nějak mi to dává zabrat.“ Začala mu tedy líčit, co její náročná práce obnáší. Nezmínila se mu však o tom, jakou cenu platí za svou úspěšnost. Osamělost a stálý vtíravý pocit, že o něco důležitého přichází, ji doprovázely prakticky denně. A co teprve vzpomínky na něj. Jak si povídali, stoupali stále výš a výš do lesů, projížděli mezi kmeny osik a jehličnanů. Zhluboka se nadechla svěžího, panensky čistého vzduchu a udivilo ji, jak nebetyčný rozdíl je mezi ovzduším New Yorku a zdejším. Náhle ji Mac přerušil. „Mám problém.“ „Cože? Řekla jsem něco nevhodného?“ Pohybovala se v nezmapovaném území jak skutečně, tak přeneseně. Měla teď jen jedinou jistotu, že by chtěla, aby jejich společně strávený čas nikdy neskončil. „Ne, je to moje chyba. Myslel jsem si naivně, že když tě budu takhle držet, že to se mnou nic neudělá. Chyba. Bude to velký přečin, když tě políbím?“ „Přečin?“ zeptala se tiše, ani nedýchala. „Máš někoho v New Yorku?“ Teď už nemůže couvnout. Ne když jeho přání tak hluboce souzní s jejím. „Najde se jich dost, ale žádný není důležitý.“ Pevně ji objal a přiblížil k ní rty. Když se jejich rty setkaly, skoro se rozvzlykala úlevou. Kouzlo dávných polibků se znovu rozhořelo a ona měla na chvilku pocit, že vše je jako dřív. Prudký náraz spojený s pronikavým zaržáním koně přerušil jejich vášnivý polibek. Potom najednou padala dolů, jejich rty i těla se odloučila a ona skončila ve sněhové závěji. ČTVRTÁ KAPITOLA Mac se těžce zvedal z hlubokého sněhu. „Allie, nestalo se ti nic?“ „Co to bylo?“ zeptala se ho omámené. „Diamond klopýtl. Pod sněhem musela být ukrytá větev, a tak si jí nevšiml. Jestli jsi v pořádku, budu se na něj muset podívat. Nebouchla ses do hlavy nebo nemáš něco zlomeného?“ „Myslím, že ne.“ Zvedl ji ze sněhu, a jakmile zjistil, že si nijak neublížila, spěchal k Diamondovi. Kůň klidně stál se svěšenou hlavou. Netrvalo dlouho a Mac zjistil, že se Diamond zranil a nebude je moct zavézt zpátky na ranč. „Je v pořádku?“ ozvala se Allie za Macovými zády. „Ne, vyvrtnul si kotník. Měl jsem dávat pozor.“ Hladil Diamonda kajícně po krku. Klidně se ho zeptala: „Co teď?“ „Budeme se muset, bohužel, vrátit domů po svých. Diamonda povedeme. Promiň, Allie. Nechal bych tě na něm jet, kdyby to bylo možné, ale moc bychom mu tím ublížili. Špatně by se mu to hojilo.“ „Pak není co řešit, nepojedu.“ „Bude nám to trvat tři hodiny. Nestihneme se vrátit včas na oběd,“ řekl varovně. Zvedla bradu a rozhodně se na něj usmála. „To vypadá na skvělý dietní program. Tak půjdeme, ne?“ Zavrtěl udiveně hlavou. „Jsem rád, že to bereš tak sportovně.“ „Chodím ve městě pořád pěšky. Nedělá mi to žádné potíže.“ „Díky, Allie. Než vyrazíme na cestu, musím mu tu nohu ovázat.“ „Ovázat? Do čeho?“ „Asi do mé košile. Nic jiného po ruce nemám.“ Setřásl ze sebe kabát a podal jí ho, potom si začal rozepínat košili. Když se svlékal, podíval se na Allie a přistihl ji, jak mu zírá na hruď a rozpačitě si hryže ret. V tom okamžiku ho zaplavila nesnesitelná touha pokračovat v polibku, který zavinil jejich pád. Místo toho se k ní otočil zády a dokončil svlékání. Připadal si trochu jako na pánském striptýzu. „Honem si to zase vezmi na sebe,“ pobídla ho a podržela mu kabát, aby se mohl obléknout. „Díky.“ Zapnul si kabát, a potom obrátil pozornost k Diamondovi. „Můžu ti nějak pomoct?“ „Můžeš mu držet otěže. Mohl by být trochu vyplašený, jestli ho to bude bolet.“ Když zabalil Diamondovi kotník, podíval se znovu na Allii. Po dobu celé nehody se chovala pozoruhodně klidně. „Jsi připravená?“ „Samozřejmě.“ Nabídl jí ruku v rukavici a ona ji ochotně přijala. Pak od ní převzal otěže a vedl ji i Diamonda po stezce zpátky k domovu. Vzpomněl si na otázku, kterou jí dal těsně před tím, než ji políbil. „Jak to, že žiješ v New Yorku sama?“ „Žije jich tam se mnou několik miliónů.“ „Allie, víš přece, na co se ptám. Byla jsi někdy vdaná?“ „Ne, nebyl na to čas. Pořád jsem měla nějaký program, vzpomínáš? I jako studentka na škole jsem celý život měla nalajnovaný.“ Nedívala se na něj, hlavu měla skloněnou. Dívala se na cestu, po které šli. Možná, že to bylo kvůli jejich nehodě. „Ano, to je pravda. Ale pro mě sis čas udělala.“ „To ano, potom mi ale připadalo daleko jednodušší se milostným vztahům vyhnout. Lépe jsem se tak mohla soustředit na kariéru. Kromě toho, v rodině jsme zrovna neměli velké štěstí na muže.“ „Ty jsi vůbec s nikým nechodila?“ zeptal se jí udiveně. Nechtělo se mu věřit, že poté co se s ním rozešla, žila jako jeptiška. Když ji držel v náruči, byla to vášnivá a náročná žena. „Ne, tak jsem to nemyslela. Prostě… když jsem byla na univerzitě, tak kromě tebe jsem o nikoho zájem neměla. Ale jak jsem se přestěhovala do New Yorku a začala pracovat, občas jsem s někým chodila. Ale zrovna teď nikoho nemám.“ Dostali se k obzvláště záludné partii stezky, Pustil jí ruku a plně se věnoval Diamondovi. Dával bedlivý pozor, aby si kůň co nejméně namáhal zraněnou nohu. Když pak šli znovu bok po boku, řekla mu: „Je mi líto, že ses nedočkal velké rodiny, jak jsi o tom snil. Myslím, že nemůže být dokonalejší místo na výchovu dětí než tohle.“ „Jo, to máš pravdu. A co ty? Ty nechceš mít děti?“ Allison si vzpomněla na rozhovor s Debrou, po kterém následoval telefon se Skyler McMastersovou. „Ano, chci mít děti,“ řekla rozechvěle a přidala do kroku, ale brzy musela opět zpomalit, protože se jí nedostávalo dechu. „Nějak se mi v té vysoké nadmořské výšce hůř dýchá,“ dodala částečně pravdivě. Ale hlavně ji rozrušila představa, že by pod srdcem nosila jeho dítě a měla obavy, aby to na ní Mac nepoznal. „Nesnaž se jít příliš rychlým tempem. Asi budeme mít hlad, ale na ranč bychom se měli dostat dávno před setměním,“ ujistil ji. „Počkej, vždyť já vlastně mám v sedlové brašně pár tyčinek müsli. Vždycky si jich sám pár beru právě pro takový případ.“ Zastavil Diamonda a začal hledat v sedlové brašně. Allison se postavila před koně a třela mu sametovou srst na nozdrách. „Tak co, Diamonde, už je to lepší? Je mi líto, že ses zranil,“ šeptala koni a ten si ji moudře prohlížel velikýma vážnýma očima. Jediným pozitivem toho, že se vracela na ranč po svých, bylo, že si připadala takhle bezpečnější než v Macově náruči. „Tady je máme,“ řekl Mac a vítězoslavně vytáhl dvě müsli tyčinky. „Když nic jiného, alespoň se trochu zasytíme.“ Vzala si od něho jednu a poděkovala mu. „Ty tu svou teď nebudeš jíst?“ „Nemám takový hlad. Myslím, že ještě chvilku počkám.“ „Dobrá. Když to dokážete vy, srdnatá dámo, tak já si taky počkám.“ Zasunul si tyčinku do kapsy kabátu. „Teď jsi to řekl jako v nějakém filmu s Johnem Waynem.“ „Taky že jo. Hosté mají tyhle věcičky rádi.“ „Takže ty tu funguješ nejen jako kovboj, ale i jako herec.“ Pokrčil rameny. „Někdy. Opravdovým bavičem je u nás Billy. Dnes večer si přinese k táboráku u jezera kytaru a bude zpívat. Někdy se k němu přidají i hosté a jindy jenom poslouchají. Ale je opravdu dobrý.“ „Je to milý člověk.“ „Souhlasím.“ Potom se chvilku odhodlával, než spustil: „Myslíš si – Ne, to je hloupost.“ Srdce se jí splašeně rozběhlo. „Co?“ „Myslím si, že Billy je zamilovaný do mámy. Chtěl jsem jen vědět, jestli sis něčeho nevšimla, ale na to jsi tu ještě příliš krátce.“ Když se jí zase uklidnil tep, přemýšlela o jeho slovech. „Asi ano, všimla jsem si, že po ní často pokukuje.“ „Vida. Když táta umřel, Billy se o nás staral tak dlouho, dokud jsme se z toho šoku trochu nevzpamatovali. Nevím, co bychom si bez něho počali.“ Chvíli šli vedle sebe mlčky, potom se jí zeptal: „Ale jestli k mamince něco cítí, proč jí to ještě nedal najevo?“ „Mnohdy se lidi bojí rozčeřit stojaté vody. Máte tady už zaběhlý řád a on se tu cítí šťastný. Co kdyby jí jeho vyznání vůbec nebylo po chuti, třeba by ji to vyděsilo. Kdo ví, jestli by pak zůstalo vše při starém. Třeba by musel odejít, a v jeho věku někde začínat znovu, nevím.“ Nějak tak se cítila, když od ní Mac odešel. Jenže ona jeho rozhodnutí nemohla nijak ovlivnit. Zdálo se, že o její odpovědi přemýšlí. „Asi máš pravdu. Bylo by to trapné, kdyby Billy požádal mámu, aby si ho vzala a ona řekla ne.“ „Nevadilo by ti, kdyby si ho tvoje maminka vzala?“ Podal jí ruku, aby jí pomohl překročit spadlý kmen. Potom jí už ruku nepustil. „Ne. Máma a táta měli nádherné manželství, ale otec by určitě nechtěl, aby zůstala sama. Vždyť je jí teprve padesát šest.“ „Třeba to Billy riskne.“ Allison na to nic neřekla. Zjišťovala, že zase není v tak dobré formě, jak si nejdřív myslela. Pomalu začala za sebou tahat nohy. Slabost způsobená vysokou nadmořskou výškou a fakt, že poslední dva týdny skoro nespala, jak moc se těšila na setkání s Macem, se na ní začaly projevovat. Také nervy měla poslední dobou pocuchané. Po další půlhodině ho požádala, jestli by se nemohli zastavit a odpočinout si. „Samozřejmě. Kdybys mi něco řekla, už dávno sis mohla oddechnout,“ huboval jí Mac. Uhnuli kousek od stezky, až našli další padlý strom. Očistil ho rukavicí a pokynul Allison, ať se posadí. „Měla by sis teď sníst tu tyčinku, abys do sebe dostala trochu energie.“ Napadlo ji, že by věděla o lepším způsobu jak získat energii. Tak se do ní vkrádala únava, že měla chuť se stočit do klubíčka a usnout sladkým spánkem. Mac si asi všiml, jak je unavená. Jakmile dojedla tyčinku, opřel se o strom a vzal ji kolem ramen. „Polož si hlavu na moje rameno a čtvrt hodinky si odpočiň. Potom zase budeme pokračovat dál. Když budeme mít štěstí, dostaneme se k jezeru, až bude některý z chlapů připravovat dříví na večer.“ Když ji takhle pěkně pobídl, už se Allison neupejpala a poslechla ho. Za okamžik se jí zavřela víčka a ona odplula do říše snů. Mac si zálibně prohlížel její klidnou tvář, když ji přemohl spánek. Stále byla krásná, ale byla teď vyzrálejší, než když jí bylo osmnáct. Teď z ní byla sebejistá a soběstačná žena. A přitažlivější víc než kdy předtím. Ten polibek, po kterém oba skončili ve sněhu, byl tak vášnivý, že by se nedivil, kdyby okolo nich roztál sníh. Jeho touha ji políbit pramenila částečně za zvědavosti zjistit, jestli v něm stále dokáže rozdmýchat ten oheň jako kdysi. Teď už znal odpověď. Ale co s tím udělá? Když bude ona chtít, můžou si spolu do konce týdne užívat. Ale to je tak asi všechno. Krátkým milostným románkem by ale ztratila víc, než když jí bylo osmnáct. Nechtěl mít místo ženy mučednici. Ale bolestně toužil po Allii. Víc než kdy předtím. Povzdechl si a přitiskl ji víc k sobě. Proto se tenkrát manželství se Sherry nepovedlo. I když se Allii podobala vzhledem, nebyla to ona. V situacích, kdy se Allie projevovala jako silná a rozhodná bytost, Sherry zklamala. V těžké chvíli se Allie dovedla se životem poprat, zatímco Sherry zoufale hledala někoho, kdo by to udělal za ni. Tam, kde se Allie smála, Sherry naříkala. Když se mu začal chlad vkrádat do těla, jemně probudil Allii. „Zlato? Musíme se pohnout nebo tu skončíme jako Scott na jižním pólu.“ „Co? Jasně. Musela jsem usnout.“ „To máš pravdu,“ souhlasil a usmál se na ni. Postavil se a pomohl jí vstát. „Až uvidíme před sebou jezero, pak už to není moc daleko. Když budeme mít štěstí, zbytek cesty se už povezeme.“ S povzdechem se mátožné dala do pohybu. Nechala se od něj objímat okolo ramen a nekomentovala to. I když byla unavená, jen tak snadno by to nevzdala. O půl hodiny později prošli poslední skupinou stromů a Macovy naděje se splnily. U jezera pracovala skupinka lidí. Mac zakřičel a zamával. Až si jeho muži všimnou, že nesedí na hřbetě Diamonda, dojde jim, že tu není něco v pořádku. Za okamžik se jeden z kovbojů rozběhl k pick-upu zaparkovanému poblíž a vyrazil jejich směrem. „Vydrž, Allie. Pomoc je už na cestě.“ „Uviděli nás?“ zeptala se s povzdechem. „Jo. Cítíš se dobře? Můžeš ještě hýbat prsty u nohou?“ „Ano, ale přiznám se, že mi je pořádná zima a jsem už utahaná.“ Viděl jí únavu v očích, ale ani jednou si nepostěžovala. „Brzy budeš sedět v autě, a pak budeš v mžiku doma.“ Potkali se s autem téměř u paty kopce. Billy otevřel dveře a vystoupil. „Jste v pořádku?“ „Nejsme zranění, ale máme za sebou dlouhý pochod. Allie toho má akorát tak dost. Zavezl bys ji Billy, prosím tě, domů? Řekni mámě, ať jí dá něco k jídlu, a potom ji nechte zdřímnout.“ „Jasně. Tak tudy dámo.“ „Ty nejedeš s námi?“ zeptala se Allie a obrátila pohled k Macovi. „Musím zůstat s Diamondem. Uvidíme se později, slibuju.“ Lehce ji políbil na rty, a pak ji jemně popostrčil k Billymu. Ignoroval jeho překvapený pohled. „Dávej na ni pozor.“ Billy přikývnul a odváděl ji pryč. Mac se díval za odjíždějícím autem, a pak se vydal k jezeru. Když tam dorazil, přidal se k mužům, kteří stáli před plápolajícími plameny ohně. Uvědomoval si, že neměl líbat Allie před Billym, ale nedokázal jí odolat. Stejně jako jí nedokázal odolat před deseti lety. Žádná žena na něj nemá takový vliv jako ona, ale proč, to nevěděl. Jen mu bylo jasné, že se mezi nimi nic nezměnilo. I když má před sebou jen týden s Allie, děkoval za něj bohu. Byl by blázen, kdyby takový dar nechal jen tak ležet ladem. Že ona se vrátí do New Yorku a zase zůstane sám, mu bylo jasné. Ale jeden týden bude v ráji a objímat tu, kterou mu poslalo samo nebe. PÁTÁ KAPITOLA Allison se probudila a cítila se tak svěží a odpočatá jako už dlouho ne. Zešeřelý pokoj působil tak starosvětsky a mírumilovně, že si ihned uvědomila, že není v New Yorku. Pomalu se jí v hlavě začaly vybavovat poslední zážitky: jízda s Macem na Diamondovi, příjemný pocit být schoulená v jeho náruči, jejich vzájemně se dotýkající těla. Potom pád a dlouhá cesta k jezeru. Opožděný rozhovor, který se měl odehrát před deseti lety. Už by měla vstát a připravit se na bruslení. Při tom by si mohla užít spoustu legrace. Radost ze života – tenhle pocit už dlouho neznala. Po chvilce sladkého protahování, příjemných představ a rozvzpomínání si Allison uvědomila, že v pokoji se nějak rozjasňuje. Polekaně mrkla na hodiny vedle postele. Na nich svítil údaj 7:08 a.m. Ohromeně zírala na ciferník, dokud se na něm nezměnil údaj na 7:09. Hodiny šly. Potom si zkontrolovala čas se svými náramkovými hodinkami. Bylo sedm ráno. Nemohla uvěřit svým očím, spala plných patnáct hodin. Zamířila do sprchy, aby ze sebe smyla poslední ospalky a pořádně se probrala. Kdyby jí ten výlet nebyl vůbec k ničemu, tak alespoň to, že dohnala spánkový deficit, určitě stálo za to. O pár minut později seběhla dolů, aby si obstarala něco k jídlu a narazila na chodbě na Myrnu. „Tak jak se cítíš?“ oslovila ji důvěrně Macova matka. „Jako hrozný povaleč. Mrzí mě, že jsem přišla o bruslení a táborák u jezera, ale spala jsem jako zabitá.“ Myrna se rozesmála. „Na bruslení bude ještě spoustu příležitostí. Jsem moc ráda, že ses nezranila. Nemáš hlad?“ „Mám hlad jako vlk. Kdy se podává snídaně?“ „Asi za půl hodiny, ale někteří z personálu právě snídají. Budou rádi, když se k nim přidáš, pokud ti nevadí, že budeš jíst v kuchyni.“ „Naopak.“ Šla s Myrnou do kuchyně. Muž s čepicí šéfkuchaře volal přes celou místnost: „Myrno, snídaně je na stole.“ „Výborně, děkuju. Mám pro tebe nového zákazníka, Avery. Co by sis dala, Allie?“ „Vajíčka a toast.“ „Naservíruj jí snídani v americkém stylu,“ ozval se Billy. Allison se otočila, aby se se starším mužem pozdravila. „Děkuju, Billy. Jak se vede takhle po ránu?“ „Určitě ne tak dobře jako tobě. Ten spánek ti prospěl. Z očí ti přímo srší energie.“ Zazubil se na ni a plácl dlaní na volnou židli po své levici. Teprve, když Myrna zaujala místo po jeho pravé straně, posadila se Allison tak, jak jí naznačil. „Opatrně, Billy, nebo začnu žárlit.“ Úsměv Myrny však prozrazoval, že ho jen škádlí. „Ach, miláčku, musíš přece vědět, že tebe bych za žádnou nevyměnil.“ Allison si vzpomněla, jak s Mačem hovořili o jeho matce a Billym a koutkem oka je pozorovala. Podle láskyplného pohledu, který si spolu vyměnili, se Allison domnívala, že jsou milenci. Náhle se objevil Mac a její klid byl tentam. „Á, Šípková Růženka se probudila,“ uculoval se Mac. Zabral prázdnou židli hned vedle ní nalevo. „Dobré jitro. Je mi líto, že jsem spala tak dlouho.“ „Mně ne. Myslím, že sis potřebovala pořádně odpočinout jako sůl.“ „Ale chtěla jsem si taky zabruslit a slyšet Billyho zpívat.“ „Zopakujeme to zase zítra večer,“ ujistil ji Mac. „Co máme na programu dneska?“ zeptala se, zaskočená tím, jak nedočkavě čeká, co jí odpoví. „Dneska vyzkoušíme jiný druh koně,“ řekl, než se napil kávy. „Znamená to, že budu mít svého koně?“ zeptala se. Myrna se při pití pomerančového džusu zakuckala. „Na čem jsi jela včera?“ Allison se okolo sebe opatrně rozhlédla a všimla si, že všichni netrpělivě očekávají, co řekne. „Hmm, jeli jsme s Mačem na jednom koni, abych si vůbec zvykla na sedlo. Nikdy předtím jsem na koni neseděla.“ „Ach tak,“ řekla Myrna a protáhla poslední slovo. „Chápu.“ Allison zatoužila zjistit, co vlastně žena chápe, ale ruměnec na Macově tváři ji zarazil. Odkašlal si. „Dneska vyjedeme se sněžnými skútry do terénu, abychom popohnali stádo. Kdokoliv bude chtít, může jet s námi.“ Allison se zamračila. „Sněžným skútrem jsem taky nikdy nejela, tak asi nemůžu.“ Billy se rozesmál. „Tentokrát každý rekreant pojede za kovbojem. Už raději nebudeme riskovat, abychom nepřišli o celé stádo.“ „V tom případě se hlásím.“ „Opravdu si myslíš, že se ti to bude líbit?“ zeptal se jí Mac a upřeně si ji prohlížel. „Proč ne? Včera se mi to líbilo. Jak řekl Billy, je tu překrásně. Měla bych toho co nejvíc využít.“ Pouhá myšlenka na návrat domů vrhala stín na její dobrou náladu. „Tak jo. Jen si užívej. Cesta do New Yorku je dlouhá.“ „Bydlíš v New Yorku odjakživa?“ zeptala se jí Myrna. „Ne. Bydlela jsem v Chicagu, Kansas City, Washingtonu D.C. a Los Angeles. Potom jsem studovala s Mačem v Princetownu. Po promoci jsem se odstěhovala do New Yorku,“ vysvětlovala jim Allison. „Proboha, dítě, ty ses stěhovala po celých Státech. To muselo být pro tebe dost tvrdé.“ Nelíčený soucit v pohledu Myrny ji skoro dojal k slzám, ale naštěstí si na plačtivé projevy nikdy moc nepotrpěla. „Ano, moje dětství se od Macova hodně lišilo.“ „Nic se neděje,“ řekl Billy optimisticky. „Nikdy není pozdě prozřít a podívat se na svět jinýma očima.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Člověk se vždycky může sebrat, nechat za zády velká páchnoucí města a žít dobrý život v bohem požehnané zemi,“ vysvětlil jí se širokým úsměvem. Allison se nemohla ubránit úsměvu. „Neumím si dost dobře představit, jak bych si tady v té divočině našla práci.“ „Jakou práci děláš?“ zeptala se jí Myrna a trvale přešla do důvěrného tykání. Mac za ni zaskočil dřív, než se Allison zmohla na odpověď. „Je viceprezidentkou počítačové firmy, která patří do velkého mezinárodního konsorcia.“ Řekl to tak věcným, formálním tónem, až ji to přimělo podívat se mu do tváře. „Počítače? No vidíš, to bychom tě tady mohli potřebovat,“ zvolala Myrna. „Mami, řekl jsem ti přece, že jen co si to trochu osahám, zvyknu si na to,“ bránil se Mac. Mračil se do talíře a odmítal se podívat na Allison. „Ale Mac býval na počítače skvělý,“ ozvala se Allison a přejela pohledem nejprve po Myrně a pak Macovi. „To neznamená, že neví, jak na to, ale má pořád moc práce. Jde o mě. Ještě jsem k tomu nenašla ten správný přístup. To víš, už na to nemám to správné nadšení a taky věk,“ pokrčila rameny. „Asi budeme muset někoho najmout, aby nám pomohl se chytit a – jé Allie, vždyť bychom na to vlastně mohli přijmout tebe!“ Mac se drsně rozesmál. „My si ji nemůžeme dovolit, mami.“ „A tak,“ zatvářila se Myrna rozpačitě. „Vlastně,“ spustila nesměle Allison, zvedla bradu a podívala se na Maca a jeho matku, „jestli máte pár hodin času, Myrno, ráda vás naučím základy, abyste si mohla některou práci dělat sama. Záleží na tom, na co všechno chcete počítač používat.“ „Naučím matku všechno, co potřebuje vědět,“ vyštěkl Mac a všichni u stolu ztichli. Allison od sebe odstrčila napůl snědený talíř. Najednou ji přešla veškerá chuť k jídlu. „Díky za snídani, Myrno a Billy. V kolik hodin bude sraz na to shánění stáda sněžným skútrem?“ „Ale vždyť jsi ještě nedojedla snídani,“ namítla Myrna. Billy se krátce podíval na Maca a odpověděl: „Okolo deváté u arény.“ „Děkuju, budu tam. A Myrno, najedla jsem se dosyta, nemějte strach.“ Nebojte se, protože do záležitostí rodiny McCallových se už nikdy plést nebudu! Mac ji zase jednou dal jasně najevo, že se do jeho světa vůbec nehodí. Jakmile se za Allison zavřely dveře, Macovi se viditelně ulevilo. Zato jeho matce se jeho chování silně nelíbilo, ihned se do něj pustila. „Macu! Jak se můžeš chovat tak hrubě?“ „Jo, hochu, má pravdu, co to do tebe vjelo?“ okřikl ho přísně Billy a zamračil se na něj. Dokonce Avery, který obvykle o rekreantech neřekl nikdy nic dobrého, poznamenal: „Připadalo mi, že je to milá dáma.“ „Taky že jo, je to milá dáma!“ zahřměl Mac a zvedl se od stolu. „Ale dáma z New Yorku, která vydělává daleko víc, než my všichni dohromady. Je naprosto směšné nabízet jí tady práci!“ Aniž by čekal na jejich další stížnosti, zmizel z kuchyně. Copak každému přeskočilo? Myslí si snad všichni, že touží po tom, aby ho Allie litovala? To si matka neuvědomuje, že žena s takovou inteligencí a postavením jako Allie by nad něčím tak primitivním, jako je ládovat informace do jejich počítačů, ohrnula nos? Ano, chtěl s ní strávit týden, ale neměl zájem o to, aby měl neustále před očima hluboké rozdíly mezi nimi. Chtěl ji prostě jen milovat tak jako dřív. Už byl na půli cesty ke stodole, když zaslechl, že ho někdo sleduje. Otočil se a spatřil Billyho. „Co chceš?“ „Tvoje máma má o tebe strach. Takhle ses nikdy nechoval. Má obavy, jestli nejsi nemocný. Co se s tebou děje?“ Mac si dal ruce v bok, už už se chtěl se na Billyho obořit. Potom dlouze vydechl a svěsil ramena. „Ale. Jsem naprostý idiot.“ „O čem to mluvíš, chlapče?“ „Před deseti lety, jsem, ehm, jsem se zamiloval do Allie.“ Billy se zamračil. „Bylo to ten samy rok, kdy zemřel tvůj táta a ty jsi skončil školu?“ „Jo.“ „Tak co se stalo?“ Mac se zhluboka nadechl. „Domníval jsem se, asi jsem nebyl při smyslech. Očekával jsem, že nechá studií, odjede se mnou k nám a… vezmeme se.“ „Ona řekla ne?“ zeptal se Billy a jeho překvapený výraz tišil Macovu bolest. „Navrhla mi, abych prodal ranč a přivezl s sebou matku zpátky na východ.“ Billy se zatvářil zděšeně. „Ne!“ „Bohužel.“ „Nevysvětlil jsi jí nic? Co ranč, rodinné tradice… a tak dále.“ Mac pomalu pokračoval v cestě do stodoly, podrážděný, že se nechal unést emocemi a nedržel jazyk za zuby. „Ne.“ Billy ho dohnal a poměrně drsně ho popadl ho za ruku. „Co myslíš tím ne?“ „Nechal jsem ji.“ Podíval se Billymu do očí, a pak uhnul pohledem stranou. „Bylo toho na mě moc,“ pokračoval tlumeným hlasem. „Právě jsem přišel o tátu. Měl jsem před sebou v životě velké změny. Potřeboval jsem mít Allie po svém boku, ale nedokázal jsem o ni bojovat. Neměl jsem tu sílu.“ „A teď?“ Mac došel k zábradlí výběhu a opřel se o něj. „Je příliš pozdě. Ta dáma je nesmírně ambiciózní a dosáhla postavení, o které celá léta usilovala. Myslíš, že se toho kvůli mně vzdá, když to neudělala před deseti lety? Když tenkrát to všechno byl zatím jen sen?“ „Nevím, kdybych byl na tvém místě, rozhodně bych se jí na to alespoň zeptal.“ Billymu se to všechno jeví tak jednoduché, zlobil se Mac. Ty roky, kdy bolestně toužil po Allii. Nejen po jejím těle, ale duši, smíchu a její lásce. „Asi tak jako ty ses zeptal mámy!“ Billy ztuhl. Nakonec ze sebe bezbarvě vypravil: „Zeptal jsem se jí. Řekla ne.“ Potom od něj odešel. Mac mu zíral na záda a jeho mozek nebyl schopen tu informaci vstřebat. Nakonec zavrtěl hlavou a obrátil se ke stodole. Sakra, takhle jak se chová, si všechny znepřátelí dřív, než slunce zapadne. Allison napřímila ramena, otevřela zadní dveře a spěchala za ostatními hosty, kteří se dnes ráno rozhodli, že se svezou na sněžném skútru. Nejdřív se zařekla, že zůstane v pokoji, aby se nemusela vidět s Mačem, ale pak usoudila, že je to příliš zbabělé. Jednou si zaplatila týden pobytu na ranči, a tak si to také náležitě vychutná. I kdyby ji to mělo zničit. Když dohnala ostatní, zářivě se na ně usmála a přidala se k několika svobodným ženám. Došla do míst, kde už stála vyrovnaná řada sněžných skútrů, vedle nich Billy a skupinka ostatních kovbojů. Allie spadl kámen ze srdce, když jí došlo, že tam Mac není. Ta iluze trvala jen krátce, protože pak se za ní ozvalo: „Ty pojedeš v tom posledním, Allie.“ Překvapeně se otočila a dívala se mu do očí. „Proč?“ „Protože ten jsem ti přidělil.“ Dáma vedle ní – Marjorie – se zeptala: „A který je můj, Macu?“ Allison přimhouřila oči, když viděla, jak překvapeně zamrkal. Pak pohotově spustil: „Myslím, že jedete v čísle tři, Marjorie. Pro každý případ se ještě zeptejte Billyho.“ Když se Marjorie ne zrovna dvakrát nadšeně odporoučela, Allison na něj spustila: „Proč se já nemusím hlásit u Billyho?“ Dal si ruce v bok a probodával ji očima: „Protože ty jedeš se mnou.“ Ztuhla. „Raději bych jela s někým jiným.“ „To je škoda.“ Zarazila se, pak vyhrkla: „A-ale to není kvůli…“ Vzal ji jemně za bradu. „Zlato, nechtěl jsem tě u té snídaně urazit. Byl jsem v rozpacích z té máminy nabídky. Podívej se, máme před sebou jen pár dnů. Chci, abys objímala mě a ne jiného kovboje.“ Nad mnohým, co jí řekl, by se dalo přemýšlet, ale její pozornost nejvíc zaujala poslední část. „Proč bych měla objímat tebe?“ „Abys nevypadla za jízdy, to je přece jasné.“ Vzal ji za ruku a vedl ji k poslednímu skútru, zatímco Billy rozděloval ostatní rekreanty. Když přišli ke skupince lidí, připadalo jí, že se Billy divně tváří. „Není Billymu něco?“ „Ne. Nebyla jsi dneska ráno jediná, koho jsem stihnul urazit.“ O důvod k zamyšlení víc. „Vzala sis rukavice?“ zeptal se jí Mac, když se obkročmo posadil na stroj. Přikývla. „Mám si je obléct?“ zeptala se. „Připadá mi, že je tu docela teplo.“ Slunce jasně svítilo a v zákrytu stodoly nebyl skoro cítit žádný závan větru. „To víš, že si je vezmi a taky helmu, a pojď si už nasednout.“ Navlékla si rukavice a přehoupla nohu přes sedadlo. Potom zjistila, že mezi jejich těly není o nic víc prostoru, než na Diamondovi. Když si představila, že bude k Macovi několik hodin těsně přitisklá, skoro si nahlas povzdechla. Mac na ni usykl přes rameno: „Přitul se a pořádně mě obejmi rukama okolo pasu. Budeš se muset pevně držet.“ Allison nedokázala tak snadno zapomenout na nepříjemné okamžiky ráno při snídani a domnívala se, že přehání. Ledabyle se chytila jeho kabátu. „Připraveni?“ zavolal Mac na ostatní, když nastartoval svůj skútr. Potom vyrazil na sněhu jako blesk. Allison málem zůstala na zemi, ale pak se ho vší silou chytila oběma rukama. K čertu s úvahami o jeho blízkosti. Racionální touha po přežití zvítězila. Přitiskla se k němu a zavřela oči. Docela se jí ulevilo, když o patnáct minut později zastavil. V obavě, že zanechala trvalý otisk své tváře na jeho zádech, zvedla hlavu a otevřela oči. „Skončili jsme?“ zeptala se. Přála si, aby její hlas zněl silněji, ale nemohla popadnout dech. „Skončili? Právě jsme začali. Tamhle je stádo, které musíme odehnat dál. Musíš se mě teď opravdu pevně držet. Budeme provádět spoustu prudkých obratů.“ Allison zalapala po dechu. Prudké obraty? „Možná že bych měla slézt a dívat se.“ „Slézt? Tobě se to nelíbí?“ Otočil se k ní dozadu. Copak by mu mohla říct pravdu? I kdyby na něj byla rozzlobená sebevíc, nechtěla by ho zklamat. „Ale ano,“ prohlásila. Doufala, že si nevšimne, jak se jí za úsměvem skrývají stisknuté zuby. „Líbí se mi to.“ „To jsem rád.“ Obrátil pozornost k ostatním skútrům, které právě zastavily vedle nich. „Jsou všichni v pořádku? Takže začínáme shánět dobytek, tak se pevně držte. Na půli cesty zpátky se zastavíme a uděláme si piknik.“ Allison skoro hlasitě zasténala. Skvělé. Jídlo v žaludku, to jí scházelo. Pokud budou ještě nějakou dobu jezdit skútrem, nebyla si tak jistá, jestli tam ještě nějaké zůstane. Co by tomu řekl Mac, kdyby ho pozvracela? Uprostřed bujarého halekání kovbojů si Mac vůbec nebyl vědom toho, jak pochmurné myšlenky se jí honí hlavou. Vyrazil po sněžných pláních a Allison se ho držela jako klíště. Neměla ponětí, jak dlouho s ní takhle popojížděl sem a tam a popoháněl dobytek zpátky k ranči. Někdy se našla klidnější chvíle, to když Mac zpomalil za nějakým zvlášť líným kusem dobytka. Během těch okamžiků zvedla hlavu a nadechla se čistého mrazivého vzduchu a kochala se pohledem na jiskřící sníh. Tu nádheru ještě umocňovaly jehličnaté stromy a majestátní kmeny holých osik. Potom znovu protočil motor a ona se k němu automaticky přitiskla, tentokrát už bez dalších zbytečných úvah, jestli je to vhodné nebo ne. Pustili se do stíhání jedné tvrdohlavé krávy, která se rozhodla vyrazit opačným směrem. Když konečně zastavili, Allison zvedla hlavu a rozhlédla se. Domnívala se, že nastal čas pikniku, jak všem ráno přislíbil. Ale stádo hnalo dál a ostatní kovbojové na skútrech nepolevovali ve svém snažení. „Proč jsme zastavili?“ Vypnul motor a podíval se na ni přes rameno. „Potřebujeme si promluvit.“ ŠESTÁ KAPITOLA Dokud se ho držela zuby nehty a modlila se v duchu, aby tuhle šílenou jízdu přežila, neměla na přemítání o tom, co se vlastně ráno odehrálo, čas. „Teď‘?“ „Kde jinde si spolu můžeme popovídat, aniž by nás někdo rušil? Když půjdu do tvého pokoje, budou z toho řeči.“ Řeči, o kterých si přála, aby byly pravdivé. Tahle myšlenka jí bezděčně vytanula na mysli a ona na ni zareagovala po svém. Okamžitě se pustila jeho pasu a slezla ze skútru. „Chápu,“ odtušila břitce, pokoušela se, aby to vyznělo věcně. „O čem si potřebuješ promluvit?“ Postavila se před něj s rukama zkříženýma na prsou a vyzývavě si ho měřila. „V prvé řadě bych se ti chtěl omluvit, že jsem byl na tebe u snídaně hrubý.“ „Prosím tě…“ „Ne, já ti to musím vysvětlit. Máma nemá ponětí, jaký druh práce děláš. Neuvědomila si, jak je nevhodné…“ „Já jsem žádné trapné pocity ze strany tvé maminky necítila.“ Mluvila klidným vyrovnaným tónem, snažila se nedát na sobě znát žádné emoce. Sklonil hlavu. Potom se napřímil a narovnal si kovbojský klobouk, který vyměnil za bezpečnostní helmu. „Dobrá.“ „Nechtěla jsem se vměšovat do vašich rodinných záležitostí. Už se to nestane.“ „Allie…“ „Ještě něco? Musím přiznat, že začínám mít docela hlad.“ „Ano, ještě mi jde o něco jiného,“ prohlásil rozhodně. „O co?“ „Nevím, co mám dělat. Ptala ses na Billyho. Ehm, obvinil jsem ho – ano, zeptal jsem se ho, proč se ještě mámě nepřiznal, že ji miluje.“ Náhlá změna tématu ji zaskočila, ale pak si vzpomněla na svůj dojem z Myrny a Billyho u snídaně. „Co na to řekl?“ „Řekl mi, že se jí ptal a ona mu odpověděla ne.“ „Chceš říct, že ji požádal o ruku?“ zeptala se Allison. „A ona ho odmítla?“ „Jo, alespoň tak jsem tomu rozuměl. Myslíš, že bych měl o tom s mámou promluvit?“ „Jsi si jistý, že jsi mu dobře porozuměl?“ „Nenapadá mě nic jiného. Proč?“ „No, připadá mi, že jsou si hodně blízcí. Dnes ráno jsem měla dojem,“ ihned zmlkla. „Co?“ „Nic. Určitě jsem se zmýlila.“ „Těžko se o tom dozvím víc, když mi budeš jen naznačovat.“ Hlas mu začínal znít podrážděně, stejně jako u snídaně. Teď zalitovala, že si nedala pozor na jazyk. „Hmm, podle toho, jak se na sebe dívali, měla jsem dojem, že jsou milenci. Ale asi jsem se zmýlila.“ Mac se nehýbal, ale Allison si všimla, jak sevřel ruce v pěst, až mu zbělely klouby. „Macu, já…“ „Spí s ní a nejsou spolu oddáni,“ řekl nakonec a znělo to pohoršené. „Řekl, že ji požádal o ruku.“ „To nemůže být pravda. Ona by nikdy – nedokázala by…“ Už toho měla dost. „Není to tak trochu jako jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet?“ „Jak to myslíš?“ „Vážně to nevíš, Macu? Nevím sice nic o tvém milostném životě v posledních deseti letech, ale se mnou jsi jistě spal bez…“ zarazila se. Tak tohle neměla. „No, díky za vysvětlení. Tohle je přece něco jiného.“ Bez varování Mac nastartoval motor. „Pojedeme.“ Allison sotva stihla naskočit a už uháněli po sněhu za mizejícím stádem. Opět se ho držela jako o život a bála se, že tentokrát má v úmyslu ji nechat za sebou schválně. Macovi se točila hlava. Allie se musí mýlit. Ne že by matkou opovrhoval, ale raději na to nechtěl ani pomyslet. Nikdy ho nenapadlo, že by mezi matkou a Billym existovalo něco jiného než přátelství a… Měl pocit, že se z toho zblázní. Když dohonili ostatní, byli už na místě, kde měl být piknik. Jeden z kovbojů vyjel z ranče dřív a připravil oheň. Okolo se šířila exotická vůně chilli a lahodné kávy. Mac zaparkoval skútr. Allison slezla ze sedla a čekala, až se Mac zvedne. Ten si pořád lámal hlavu, co by měl dělat. „Macu? Ty nebudeš obědvat?“ zeptala se ho Allison a vyrušila ho z úvah. „Asi jo,“ odpověděl bez valného nadšení. Pomalu se zvedl od stroje. Pak kráčel ke skupince lidí shromážděných okolo ohně. Spěšné kroky za ním mu napověděly, že se blíží Allison, ale nečekal, že ho popadne za ruku a skoro s ním smýkne. „Co je?“ zeptal se překvapeně. „Neřekneš o tom teď Billymu, viď?“ obrátila se na něj s doširoka otevřenýma očima. „Jen chci vědět, jak je to doopravdy,“ zamumlal, neschopen se soustředit na něco jiného. „Ale, Macu, nemůžeš jen…“ „Tak jdete nebo ne?“ zavolal na ně Billy a šel jim vstříc. Stále vypadal trochu nesvůj, ne uvolněný jako obvykle. „Jdu k ohni,“ vyhrkla Allison uspěchaně a obešla Maca. Ale tentokrát ji popadl za ruku on. „Ne. Myslím, že bys měla zůstat. Jsi jediná, kdo…“ „Tak co je s vámi dvěma?“ pokusil se o úsměv Billy. „Ještě spolu válčíte?“ „Ne.“ Mac se upřeně zadíval na Billyho. Byl jeho přítelem dlouhých šestadvacet let. Většinu z toho, co znal o rančerství, znal od něj. Po smrti otce mu byl velkou oporou a zvláště následující léta tvrdě dřel, aby ranč prosperoval. Přesto přese všecko nedokázal Mac svou otázku zadržet. „Chci vědět, jak dlouho spíš s mojí mámou?“ Billy vytřeštil oči, jako kdyby ho udeřil do hlavy. Zbledl a v naprostém tichu si ho užasle prohlížel. Nakonec ze sebe vypravil: „Dva roky.“ „Kdy jsi ji požádal, aby si tě vzala?“ „Před dvěma roky.“ „Miluješ ji, viď, Billy?“ zeptala se ho Allison tiše. „Samozřejmě, že ano. Já vím… že pro ni nejsem dost dobrý, aby si mě vzala, ale…“ „Tohle ti řekla?“ zeptal se ho Mac zamračeně. Billy hlasitě vydechl. „Řekla, že si mě nevezme, dokud nebudeš stát na vlastních nohou.“ Pak se roztřeseně usmál. „Ale když vidím, jaký je už z tebe dospělý chlap,“ mrknul s úsměvem na Allison, „uvědomuju si, že se mě chtěla jen zbavit.“ Tak tam ti tři stáli, stranou od ostatních, a Mac nevěděl, co říct. Čím víc přemýšlel o Billym a své matce, tím víc věřil, že ho ona miluje. Tak proč to tak oddaluje? „Jedu domů,“ řekl náhle. „Doufám, že tam nejedeš proto, abys Myrně něco vyčítal?“ řekl poděšeně Billy a vkročil před Maca, aby ho zastavil. „Když se vymlouvá na mě, myslím, že mám právo vědět, o co jde.“ „Ale, chlapče, ona může… může mě poslat pryč. A já bych to nepřežil.“ Billy tam stál jako hromádka neštěstí, náhle připadal Macovi tak zranitelný, že mu to rvalo srdce. Stiskl starému muži rameno. „Ať se stane cokoliv, nikdo tě nepošle pryč. Jsi nedílnou součástí ranče, Billy. To přece musíš vědět.“ „Nejsem si jistý, jestli bych dokázal zůstat, kdyby mě odmítla,“ odpověděl Billy. „Ale asi máš pravdu. Došlo na lámání chleba a musím se k tomu postavit čelem. Už jsem si dlouho žil jako v bavlnce.“ Obrátil se ke skútrům. „Jedu s tebou.“ „Já tady bez vás nebudu,“ zaprotestovala Allison a rozběhla se za nimi. „Billy, kdo jel s tebou na skútru?“ „Sakra, úplně jsem zapomněl. Marjorie,“ odpověděl Billy a zatvářil se zmateně. „Řekni jí, ať jede zpátky s kuchařkou v autě,“ poručil mu Mac, aniž by zvolnil krok. Billy spěchal zpátky k ohni a po krátkém rozhovoru se vrátil ke svému stroji. Mac se posadil obkročmo na skútr a za ním se usadila Allison. „Jsi si jistý, že opravdu tohle chceš?“ zeptala se Allison tiše. „Ne, ne. Vůbec si nejsem jistý, ale myslím si, že si zasloužím konečně vědět, jak se věci mají.“ „Jedeme,“ pobídl ho Billy hlasem staženým napětím, a pak vyrazili na zpáteční cestu domů. Myrna seděla v kanceláři a právě se pokoušela prokousat počítačovým manuálem, když vstoupili do dveří. Zvedla hlavu a na rtech jí zahrál zářivý úsměv. „Ahoj. Právě včas. Vůbec ničemu nerozumím.“ Mac vstoupil do kanceláře, následován Billym. Allison zůstávala u dveří. Tiše řekla: „Měla bych jít.“ Mac ji vzal za ruku a přidržel ji na místě. Myrna po všech přelétla pohledem. „Co se děje? Jak to, že jste se všichni vrátili tak brzy? Stalo se něco?“ Mac najednou nevěděl, jak by odpověděl ani na jednu z otázek. Billy postoupil dopředu. „Miláčku, Mac to ví.“ „Ví co?“ zeptala se nechápavě Myrna. „O nás.“ Udiveně otevřela oči, když se setkala se synovým pohledem. Potom s tváří rudou jako pivoňka zvedla bradu a vyzývavě se podívala na Maca. „Do toho mu nic není.“ „Je, když mě používáš jako výmluvu, že si nemůžeš vzít Billyho,“ vrátil jí smeč. Tváře jí pro změnu pobledly. „To je právě to, do čeho ti nic není.“ „Chceš říct, že jsi mi lhala?“ zeptal se jí Billy. „Použila jsi Maca, abys mě ranila?“ „Ne!“ „Myslíš si, že Billy není dost dobrý na to, aby sis ho vzala?“ skoro na ni zakřičel Mac. „Je to dobrý člověk.“ Myrna se postavila. „Ovšem že je! Miluju ho!“ „Tak proč si ho nechceš vzít?“ naléhal na ni dál Mac. Myrna se nervózně sunula k oknu. „Poprvé – poprvé jsme o tom mluvili před dvěma lety.“ Podívala se na Maca, jako by váhala, jestli porozuměl významu jejích slov. Nakonec dodala: „Právě ses rozváděl. Myslela jsem, že bychom ti to tím jen všechno zkomplikovali.“ Maca bodlo u srdce a pocítil hlubokou vinu. Byl tenkrát tak zoufalý a měl hlavu plnou vlastních problémů, že si na matce ničeho neobvyklého nevšiml. Že vždycky přece patřila jen a jen jemu, považoval za samozřejmost. Myrna sklouzla pohledem ze svého syna na Billyho. „A od té doby mě o nic takového už nepožádal, tak jsem se domnívala, že návrh k sňatku mi dal jen proto, že to považoval za slušnost.“ Billy vybuchl. „Ženská, zbláznila ses? Uctívám tě jako bohyni, víc už tě ani mít rád nemůžu. Dal bych všechno, co mám, abych si tě mohl vzít, a ty řekneš takovou hloupost.“ Allison zatahala Maca za rukáv a zašeptala: „Myslím, že už tady nemáme co pohledávat.“ Mac, fascinovaný tím, co se před ním odehrává, se na ni nechápavě obrátil: „Cože?“ „Pojď,“ řekla důrazně a táhla ho pryč. Vstoupili do chodby a Allison za nimi zavřela dveře. Mac na ni vyvalil oči, potom se na ni zazubil jako malý kluk. „Víš ty co, Allie? Myslím, že brzy budu mít nového tátu.“ A doufal jen, že mu bude odpuštěn nedostatek citlivosti a ohleduplnosti k lidem okolo sebe. Ironií bylo, že teprve návrat Allie do jeho života v něm probudil vnímavost k potřebám druhých. Možná, že síla vlastní touhy ho učinila citlivějším. Alespoň v to doufal. A tentokrát, až ho opustí, hodlal čelit své bolesti s větší odvahou. Ten den získala večeře slavnostní ráz. Myrna a Billy procházeli mezi rekreanty se zasněným výrazem v obličeji a drželi se za ruce. Radost všech lidí, kteří pracovali na ranči, působila tak nakažlivě, že brzy i hosté byli rozrušeni nadcházející svatbou. Šťastný pár ještě neurčil konkrétní datum, ale Billy neměl zájem o dlouhé zásnuby.
Allison je sledovala a těšila se z jejich štěstí, ale připadala si teď víc sama než kdy předtím. Pohledem zabloudila k Macovi, který měl vlastně lví podíl na tom, že se všechno vysvětlilo a mohla se tak matčina svatba uskutečnit. Jak moc si přála, aby i její přání nebylo jen marným snem, a jejich vztah se naplnil. „Allison?“ Překvapeně se otočila a uviděla za sebou jednu ze servírek. „Prosím?“ „Máte tu telefon. Chcete ho přepojit do pokoje?“ „Ano, děkuju.“ Spěchala do schodů. To musí být Debra, kdo jiný. Několikrát ji napadlo, že své přítelkyni zavolá, ale protože pro ni neměla žádnou pozitivní zprávu, rozmyslela si to. „Haló?“ „Allison, proč jsi mi nezavolala? Umírám zvědavostí, jak se ti vede,“ vyhrkla. „Ahoj, Deb. Co rodina?“ „Fajn. Nevolám ti kvůli tomu, abych si s tebou povídala o sobě. Našla jsi ho? Je ženatý?“ „Ano, našla jsem ho. Teď není ženatý. Rozvedl se asi před dvěma lety.“ „Neříkáš to příliš nadšeně,“ ohodnotila situaci Debra. „To tedy ne.“ Nemá cenu se obelhávat. Mac neprojevil zájem o nic jiného kromě sexu. „Žádný plamen? Už tě nepřitahuje?“ Allison si povzdechla. „O to nejde.“ „Tak o co?“ „Nemá zájem. Fyzicky se sice přitahujeme, ale to je všechno. Miluje to tady a do New Yorku by nikdy nešel.“ „Ptala ses ho?“ „Ne, ale dal mi to jasně najevo.“ Po krátké pauze Debra řekla: „U nás v kanceláři se nic zvláštního nestalo, snad jen problémy s Neilson Group.“ Allison překvapilo, jak nepatrnou odezvu v ní ta zpráva zanechala. „Nepovídej.“ „Chceš další detaily?“ „Ani ne. Podívám se na to, až se vrátím z dovolené.“ Zaplavil ji smutek. Nechtělo se jí na odchod ani pomyslet. „Co kdybys tam zůstala?“ zeptala se jí náhle Debra. „Víš, moc by se mi po tobě stýskalo, ale chci, abys byla šťastná.“ „O ničem takovém ses mi nikdy nezmínila.“ „Tak chtěla bys to?“ Allison si uvědomila, kolik se toho od té doby, kdy před dvěma dny přijela, změnilo. Ano, byla by tu s Mačem šťastná a nejenom kvůli němu. A v New Yorku – tam už si to bez něj skoro nedokázala představit. „Ano,“ zašeptala nakonec do sluchátka. „Tak co s tím holka uděláš?“ zeptala se jí Debra účastným tónem. Allison z ničeho nic obestřel úžasný klid. Jako kdyby si najednou uvědomila, že za své štěstí je zodpovědná jen ona sama. Konečně jednou v životě udělá to, co cítí, že je správné. Žádná do detailu naplánovaná kariéra nebo něco, čím by se za každou cenu chtěla odlišit od své matky. Jen to, co jí říká hlas srdce. „Půjdu si pro svého kovboje.“ „Tak se mi to líbí, šikovná holka!“ pochválila ji se smíchem Debra. „To ještě neznamená, že s tím bude souhlasit. Je hrozně tvrdohlavý… ale je úžasný. Nasadím všechny páky a vynasnažím se, aby ten zatracený kovboj věděl, že se jen tak nevzdám. A když nic jiného, jen tak na mě nezapomene!“ SEDMÁ KAPITOLA Allisoniny smělé plány zmařila sněhová bouře. To ale neznamenalo, že si to rozmyslela. Když si konečně vyjasnila, co je v životě důležité, připravila si bojový plán. Nehodlala Macovi nic slevit, pěkně ho potrápí. Bude ho tak svádět jako nikdy předtím. A pak se s ním pomiluje. Musí ho ovšem nejdřív najít. Na druhý den uvěznila bouře všechny rekreanty uvnitř ranče. Kovbojové pracovali venku: krmili krávy, zachraňovali je ze sněhových závějí. Vraceli se až pozdě večer. Myrna a tým lidí zaměstnaných při ranči se starali o zábavu hostů. Šéfkuchař Avery učil dámy plést košíky. Jedna z číšnic jim dala lekci z háčkování. Jeden z číšníků zase učil zájemce z řad rybářů, jak se dělá návnada pro lov na třpytku. Allison vytvořila na počítači různé hádanky a hry pro děti, a pak je vytiskla. „Allie, to je nádhera,“ řekla Myrna a odměnila ji zářivým úsměvem. „Je to od tebe milé, že nám pomáháš.“ „Mě to baví. Ráda vám tam uložím data, o kterých jste mluvila, ale musíte mi ukázat, co chcete udělat.“ „Za prvé mi klidně tykej a za druhé tě tady nemůžu nechat pracovat, když jsi host.“ „Doufám, že jsem i tvou přítelkyní,“ přijala tiše Allison její návrh k tykání. Myrna se na ni tázavě podívala a Allison se usmála. „Myslíš, že bys dokázala žít někde jinde než v New Yorku?“ zeptala se jí Myrna se stejným úsměvem. „Myslím, že jo. Záleží na okolnostech. Trochu jsem o tom přemýšlela.“ „Ze sněhových bouří strach nemáš?“ Allison zabloudila pohledem k oknu. „Když je dokážete přežít vy, tak já taky. Ale určitě by se mi víc líbilo, kdyby jistí lidé mohli být tady s námi v teploučku.“ „Povídej mi o tom. Mně taky, ale je to součást zdejšího života. Možná že je o něco drsnější než život ve městě, ale odměna stojí za to.“ Allison se ušklíbla. „Ani život ve městě není nijak snadný.“ „Víš co? Ukážu ti tedy, co bych potřebovala na počítači umět a budu ti do smrti vděčná, když mi s tím pomůžeš.“ Po večeři šla Allison na chvíli do svého pokoje. Byla zklamaná. Na jedne straně měla dobrý pocit, že nepromarnila den, a na druhé straně byla smutná, že ten, kvůli kterému sem přijela, se celý den neobjevil. Přetřela si rty slabě rtěnkou, použila parfém a odešla do kuchyně. „Avery, už přišli kovbojové?“ „Všichni kromě Maca a Billyho. Mám jejich večeři ve sporáku.“ „Proč si nejdeš lehnout? Já jim to ohřeju a pak to umeju,“ navrhla mu. Bude mít vhodnou záminku být s Mačem aspoň během jídla. Avery vypadal zděšeně. „Nevím, co by tomu řekla Myrna a…“ „Co by tomu řekla Myrna?“ přerušila ho ta, o které byla řeč. Zjevila se v kuchyni jako duch a oba obdařila trochu unaveným úsměvem. Allison pohotově spustila: „Nabídla jsem mu, že se o Maca a Billyho postarám, ty dva talíře snad dokážu umýt taky, ne? Avery si může jít klidně odpočinout. Myslím, že má za sebou perný den.“ „Už jsou všichni kromě nich dvou?“ Allison přikývla. „Allie má pravdu, Avery. Již dosti má den na své lopotě, jak by řekl klasik. Jen si běž lehnout. My se o ně postaráme.“ Ulehčené si vydechl a opustil kuchyni. „To je od tebe hezké, Allie.“ Uchechtla se. „Nepřisuzuj mi větší zásluhy, než si zasloužím, Myrno. Mé motivy jsou ryze sobecké.“ Myrna jí odpověděla podobným úsměškem. „Moje taky. Aby nám to pěkně utíkalo, dáme si hrnek kávy, pochopitelně bez kofeinu.“ Mac a Billy si razili cestu prudkou sněhovou vánicí k ranči už skoro potmě. Byla to téměř hodina, co poslali zbytek týmu domů na večeři. Divoký vítr každou chvíli hrozil, že z nich serve šaty. Když se vpotáceli do kuchyně, byli zmrzlí až na kost. Tam na ně čekaly dvě dámy. Mac okamžitě roztál. „Co tu děláš?“ zeptal se jí víc nevrle, než ve skutečnosti zamýšlel. K jeho překvapení se na něj ale nerozzlobila. „Nabídla jsem se, že to po vás, až se s Billym najíte, umyju. Avery si toho užil až dost.“ Zamračil se. „Jsi tu na dovolené.“ Už byla na cestě ke sporáku. Myrna jim každému nalila šálek horké kávy. „Být tebou, pokud se chceš najíst, chovala bych se slušně a přestala bych píchat do vosího hnízda.“ Před Mačem se objevil talíř s plátem rostbífu zvící kola od vozu, kopec brambor a fazolí a pán okamžitě zmlknul. Raději nebudu riskovat, aby se mi to jídlo neocitlo na klíně, pomyslel si Mac. I přesto že byl notně vyhládlý, nemohl si nevšimnout jejího líbezného zjevu, když se nad ním sklonila s vrchovatým talířem. Její svůdná vůně se smísila s neméně opojnou vůní roštěné. Kdyby jen trochu otočil hlavu, mohl by se dotknout svými rty jejích, podobně jako to udělal Billy s Myrnou. „Děkuju,“ řekl úsečně. „Rádo se stalo,“ vrátila mu stejným tónem a posadila se vedle. „Můžeme si klidně po sobě uklidit,“ dodal a pořád se mračil. Měl za sebou namáhavý den a nechybělo moc, aby vybuchl. „Mluv za sebe, hochu,“ zpražil ho Billy. „Mně to takhle náramně vyhovuje.“ Myrna mu masírovala rameno. „Dneska ses hodně nadřel, starouši.“ „To tedy jo. Ale aspoň se bouřka vyřádí a zítra to bude všechno veselejší.“ „Bude zítra večer bruslení?“ zeptala se Allison. „Nevěděl jsem, že jsi tak nadšená bruslařka,“ zavrčel Mac. Chtěl se chovat přátelsky a uvolněně, ale její přítomnost v něm vyvolávala nesnesitelné napětí. Její svůdné tělo tak těsně blízko něj mu připadalo neodolatelné. Nelíčená pozornost, s jakou si ho hleděla, v něm vyvolávala bolestnou touhu. Nechtěl ji jen do postele, ale chtěl ji mít po svém boku na celý život. „Líbí se mi to. A zítra je Silvestr a další den mám narozeniny.“ Sakra. Úplně na to zapomněl. Vyvolalo to v něm vzpomínky na jiné výročí. Ten den přesně před deseti lety se s ní seznámil. Tenkrát byl na silvestrovském večírku u kamaráda v jeho bytě a hrozně se nudil. Usrkával pivo a pozoroval ten bláznivý mumraj okolo sebe. Už chtěl odejít, když vstoupila Allie ještě s jednou kamarádkou. Nechápal, jak je to možné, ale připadal si, jako by ho uhranula. Ostatní dívky okolo něj přestaly existovat. Oddělil ji od stáda, řečeno terminologií kovbojů, dřív než si uvědomila, co se děje. Celý večer si pak spolu povídali. Řekla mu, že má narozeniny na Nový rok a on si z ní dělal legraci, že je takové malé novoročátko. „To je skvělé!“ zvolala Myrna. „To musíme oslavit. Řekneme Averymu, aby ti upekl velký narozeninový dort. Počkej, uvidíš, jak je šikovný!“ Allie se usmála, potom se otočila na Maca. „Je to můj oblíbený čas roku, protože na něj mám příjemné vzpomínky.“ Vytřeštil na ni oči. Snaží se mu tu něco naznačit? Pochyboval o tom, že by její matka hrála nějakou příjemnou roli v jejích vzpomínkách. Hovoří o letech strávených v New Yorku? Nebo naráží na čas, který strávili spolu? „V New Yorku to asi slavíš ve velkém stylu, co?“ řekl posměšně a upřeně se jí díval do očí. „Ani ne.“ Naklonila hlavu plaše k zemi. Taková Allie nikdy nebyla. Naopak. S úsměvem si pomalu prohlížela jeho tvář, jako by si ho chtěla pořádně vrýt do paměti. Cítil, jak se mu naježila kůže na zátylku. „Kolik ti bude?“ zeptal se Billy. Myrna ho okřikla. „Nemůžeš se přece ptát dámy na její věk.“ „Prosím tě, není ještě tak stará, aby na to musel člověk brát ohledy,“ bránil se Billy. „Bude mi dvacet devět.“ „Na viceprezidentku firmy jsi dost mladá, ne?“ zeptala se Myrna. Macovi matčina otázka připomněla, proč Allii nepopadl a nezamířil s ní okamžitě do nejbližší ložnice. Protože za pár dnů odjede do New Yorku a bude po všem. Raději se soustředil na večeři. „Souhlasím.“ Rozhostilo se trapné ticho. Mac pořád nevzrušeně jedl. „Každopádně ty tvé narozeniny pěkně oslavíme,“ prolomila konečně ticho Myrna. Dvě ženy se na sebe usmály a Mac si s údivem uvědomil, jak se ty dvě rychle sblížily. „Co jste vůbec vy dvě celý den dělaly?“ Myrna a Allie jim, zatímco dojídali večeři, vyprávěly veselé příhody a bavily muže malými nehodami, které se během dne udály. Zvláště honba za pokladem, kterou připravily pro děti, měla velký úspěch. Jistým zpestřením bylo, když se malý chlapec tak ponořil do hry, že se mu podařilo objevit jednu ze starších dam pod sprchou. Potom museli znovu určit pravidla hry. Mac se hlasitě chechtal, když jim Allie líčila křik a paniku, která potom nastala. Protože ale byly chlapci teprve čtyři roky, dáma mu odpustila. Vysvětloval to tak, že zaslechl téct vodu a tak si myslel, že by tam mohla být ryba, kterou měl na seznamu. „Ryba?“ zeptal se nechápavě Billy. „My jsme myslely tu vycpanou, která visí na zdi v jídelně. Andrew ale chtěl najít živou,“ vysvětlovala Myrna. Mac se postupně uvolnil, v duchu si pořád opakoval, že se musí k Allie chovat jako ke kamarádce. Přítelkyně, která ho navštíví každých deset let. Všechno šlo dobře až do té doby, kdy mu položila ruku na rameno. Málem vyskočil ze židle. „Dáš si dezert?“ zeptala se ho nenuceně a důvěrně se k němu sklonila. Zatracená ženská, co má za lubem? Vypadalo to, jako by jí dělalo obzvláštní potěšení se ho dotýkat. Sice to v něm navozovalo příjemné pocity a v hlavě se mu ihned začaly líhnout svůdné představy, ale střízlivější já ho nabádalo, aby se měl na pozoru. Myslel si, že by krátké milostné dobrodružství zvládl, ale podle toho, jak na ni jeho tělo reagovalo, to byl bláhový nápad. Víc než bláhový nápad. Až by si zvykl na její přítomnost a začal mít pocit, že to bez ní nejde, co pak? Když večer přišel domů a zjistil, že na něj čeká, zalil ho takový milý domácký pocit, jako by už takhle spolu žili odnepaměti. To je všechno hezké, ale co bude dělat, až ho opustí? Proto bude nejlepší se jí vyhýbat. A začne hned teď. „Ne! Žádný dezert. Ještě mám něco na práci.“ Zvedl se rychle od stolu a spěchal z místnosti ven. Jako bod číslo jedna si ve svém programu zvolil studenou sprchu. Příští den v poledne se bouře konečně vyřádila, Co se týkalo Maca, Allison stále neztrácela naději. Už nebyl tak zatrpklý jako včera večer, a když nic jiného, alespoň ji neignoroval. Začala se připravovat na večer. Nadešel Silvestr. Den před jejími narozeninami. Čas ideální pro rekapitulaci věcí minulých a nanejvýš vhodný pro to začít nový život. Výročí jejího seznámení s Mačem. Když večer zastavil před stodolou dostavník vyložený slámou a Billy už čekal na kozlíku, až si rekreanti nastoupí, rozhlížela se Allison po Macovi, ale nikde ho neviděla. Pak si všimla, že stojí ve stínu opodál. „Ty nepojedeš dostavníkem?“ zeptala se ho a přistoupila k němu blíž. „Obvykle si vezmu skútr a vyrážím dřív, abych ještě zkontroloval, jestli je všechno připravené,“ řekl a o krok od ní odstoupil. „A nemohla bych jet s tebou? Mám pocit, že jsem na seno alergická,“ dodala, když začal odmítavě kroutit hlavou. Zamračil se. „Nevzpomínám si, že bys někdy byla na něco alergická.“ „V Princetownu se obvykle seno nevyskytovalo, pokud nemyslíš to v hlavě před zkouškami.“ Samozřejmě, že žádnou alergii neměla, ale doufala, že jako výmluva to ušlo. „Můžeš jet vedle Billyho na kozlíku, bude kočírovat. Vepředu bys neměla se senem přijít do kontaktu.“ „Myslím, že vedle Billyho chtěla sedět Myrna.“ „Ach tak.“ Trpělivě čekala, až kapituluje, ale pořád nic neříkal. „Dobrá. Ať je tedy po tvým. Pojedeš se mnou. Našla sis slušné brusle, které ti padnou?“ Zvedla ruku a ukázala mu brusle. Sáhl na ně a ona to zaonačila tak, aby se jí při tom dotkl. Doufala, že to v něm zajiskří stejně jako v ní. „Dám je do dostavníku,“ zamumlal a pelášil od ní, jako by mu pod nohama hořelo. Když se vrátil, čekala už poslušně vedle skútru. „Opravdu se nechceš svézt dostavníkem? Lidem se to většinou moc líbí.“ Když viděla, jak se na ni s nadějemi dívá, málem se neudržela a rozesmála se. Kdyby nevěděla své, mohla by z jeho reakce usuzovat, že ji nesnáší. Ale kdepak. Možná že nemyslí přímo na svatbu, ale určitě ji chce. Když se posadil na skútr, vklouzla pohotově za něj. S potěšením se k němu přitiskla a nechala se pronikat teplem, které z něho vycházelo. Tentokrát ani na chvilku nezaváhala a pevně objala jeho urostlé tělo. Beze slov nastartoval motor, vyrazil napříč dvorem, a pak zamířil na stezku vedoucí k jezeru. Allison si položila tvář na jeho záda, spokojená s tím, že se zatím situace vyvíjí podle jejích představ. Když dojeli k jezeru, už tam stálo několik kovbojů. Oheň hlasitě praskal a osvětloval poměrně velkou plochu. Prostor okolo ohniště byl zametený stejně jako lavice. Na kameni na okraji ohně měl už Avery připravenou konvici s kávou a horkou čokoládou. Zmrzlou jezerní hladinu ozařovalo několik reflektorů, aby se bruslaři lépe orientovali a nebyli víc na zádech než na nohou. A do toho stereo vyhrávalo romantickou hudbu. „To jsem ani ve snu netušila, že budete tak dobře připraveni,“ poznamenala Allison s úsměvem. „Zabruslíš si se mnou?“ „Nevzal jsem si žádné brusle,“ vyhrkl rychle Mac. „Já jsem tu od toho, abych dával pozor a ne abych si užíval.“ Všimla si, že několik kovbojů se na něj překvapeně podívalo. „No. Já taky ještě nepůjdu. Chceš s něčím pomoct?“ „Ne,“ odpověděl a uhnul před ní pohledem. Avery měl však pohotově jinou odpověď. „Mohla bys, prosím tě, vyndat pohárky na pití z támhleté skříně?“ „Samozřejmě.“ Protože s Mačem zatím nebyla řeč, pomáhala vděčnému Averymu a čekala spolu s ostatními, až přijede dostavník. Jakmile rekreanti přijeli, oblékla si brusle a přidala se k nim. Kroužila ladné piruety po ledě a vychutnávala si pohádkovou atmosféru večera. Zaslechla, jak si Billy prozpěvuje nějakou milostnou píseň, vedle něj seděla Myrna a nábožně ho poslouchala. Hlavně ale sledovala Maca a všimla si, že také on od ní nemůže odtrhnout oči. Zvláště potom, co přijala pozvání několika kovbojů, aby si s nimi zabruslila. Když se viditelně setmělo, sundala si brusle a vyhledala Maca. Seděl na jedné z lavic co nejdál od ohně v mrazivém stínu. Ovinula ho pažemi něžně kolem krku a zaševelila mu do ucha: „Vzpomínáš si, když jsme spolu chodili bruslit?“ Ztuhl a chvilku trvalo, než jí odpověděl. „Hmm. Zlepšila ses?“ Políbila ho na tvář. „Ano. Víš proč bruslím? Protože si ráda oživuju hezké vzpomínky.“ „Co tím sleduješ, Allie? Už podruhé ses zmínila o vzpomínkách. Které máš na mysli?“ Obešla lavici a posadila se vedle něj. „No které asi. V duchu se toulám časy, kdy jsme byli spolu. Ty na to nevzpomínáš rád?“ „Ne!“ Jeho mrazivý odstup se jí už začínal zajídat. „Připadalo mi tenkrát, že se ti docela se mnou líbí.“ „To víš, že se mi to líbilo! Moc. Byla jsi… skvělá milenka.“ „Ty myslíš, že se na to dá zapomenout?“ zeptala se ho vyzývavě. Odtáhl se od ní. „Ne. Tvoje polibky mě pořád rozpalují tak jako dřív.“ „Tak proč se mi tak vyhýbáš?“ „Snažíš se mě svést, ale nechápu proč. Mezi námi jsou pořád ty samé rozdíly jako dřív. Každý stojíme na svém a nikdo nehodláme ani o krok couvnout, tak o co jde?“ Zamyšleně si ho prohlížela skrytá ve stínu. Nastal čas vyložit karty na stůl. „Dobrá, snažím se tě svést. Je na tom něco tak divného, že chci vědět, jestli mezi námi ještě funguje to kouzlo?“ Místo odpovědi se jí dostalo jen zarputilé mlčení. Pak ji Mac náhle k sobě mocně přivinul, přiblížil k ní rty a svým polibkem ji přesvědčil, že kouzlo má pořád tu stejnou sílu jako před deseti lety. OSMÁ KAPITOLA Neměla ho svádět. Mac od ní s námahou odtrhl rty. Hlava se mu točila jako po opojném víně. Měl pocit, jako kdyby od té doby vůbec žádný čas neuplynul. Přitáhl ji k sobě blíž a znovu se jí dotkl rty. Hledal něco, po čem toužil od prvního okamžiku, kdy se tu před několika dny zjevila: chtěl se s ní znovu pomilovat. Když ji líbal, stáhl jí zip u bundy a rukama nedočkavě bloudil po jejím prohřátém těle. Měkký svetr, jemný na dotyk, který objevil pod bundou, ho jen o to víc popoháněl k většímu tempu. Vklouzl pod něj a začal jí hladit prsa. „Je zima a kromě toho nás někdo může vidět,“ zašeptala mu, když se od něj odtáhla. Zatraceně. Úplně zapomněl, že tu nejsou sami. Ta ženská je vysloveně nebezpečná. „Pojď.“ Neobtěžoval se vysvětlováním, kam jdou. Střízlivý rozum mu velel, aby jí odolal, protože Allie ho stejně brzy opustí, ale neměl k tomu dostatek vůle. I když se jí poslední dva dny vyhýbal, a když se s ní náhodou setkal, choval se k ní odtažitě, nijak to nezmenšilo jeho mučivou touhu po ní. Proti tomu, co mu předvedla dnes večer, se už nedalo bránit, bylo to nad jeho síly. Chtěl být s ní, i když věděl, že za to zaplatí vysokou cenu. Opustí ho, ublíží mu a jeho touha po ní pak bude o to palčivější a nesnesitelnější. Blesklo mu hlavou, že se teď vlastně chová jako takový pavoučí sameček, který pro krátký okamžik rozkoše prohraje svůj život. S tím rozdílem, že si to nejspíš neuvědomuje, kam se řítí. Zastavil se u Billyho a pošeptal mu, že se s Allií vrací domů, potom pokračoval na cestě ke skútru. Když se k němu opět přitisklo její tělo a objaly ho její paže, zapochyboval o tom, jestli se vůbec dostane do svého pokoje dřív, než shoří na prach. Macovi se podařilo ji propašovat na zadní schody za kuchyní, aniž by si toho někdo všiml. Ti hosté, kteří se rozhodli, že místo vyjížďky k jezeru zůstanou na ranči a budou sledovat film, se nikdy nedozvědí, že se vrátili dřív domů. Když se ocitli před dveřmi jeho pokoje, Mac se na ni obrátil: „Allie, opravdu to chceš? Protože, jak jednou ke mně vejdeš, už to nedokážu zastavit. Už mě to pronásleduje příliš dlouho.“ Vážně se na něj usmála. „Já tě taky už hodně dlouho chci.“ Další povzbuzení už nepotřeboval. Otevřel dveře, otočil se a zvedl ji do náruče. Ovinula mu paže okolo krku a nechala se od něj donést do jeho pokoje. Do ráje. Kopnutím za sebou zabouchl dveře. Potom s ní došel ke své posteli. Když po něm její tělo sklouzlo, málem vykřikl, tak intenzivní byla jeho touha. Nedočkavě z ní strhl bundu, potom jí okamžitě vklouzl rukama pod svetr. „Není ti zima?“ zašeptal, pokoušel se trochu krotit. „Ne,“ odpověděla mu šeptem. „Celá hořím. Nemyslím na nic než na tebe,“ zamumlala a vyhledala jeho rty. Pochopil to jako výzvu a začal ji zbavovat oblečení. Jejich rty zatím nelenily a spřádaly jim vlákno nových vzpomínek, které se těm starým jistě vyrovnalo nebo je dokonce předčilo. Ona také ani na okamžik nezaváhala a pomáhala mu se svlékáním. S novým údivem se ho celého dotýkala a připadala si, jako kdyby se znovu učila znát jeho tělo. Každý další okamžik v něm vyvolával mučivě krásnou odezvu. Položili se na velkou postel a jejich paže a nohy se do sebe ihned zapletly do složitého propletence, ve kterém se jednotlivé údy stávaly součástmi jednoho organismu. Jejich rty se k sobě přisály s takovou dychtivostí a nedočkavostí, jako by chtěly vymazat těch nekonečně dlouhých deset let. Nemohl uvěřit, že jim to jde tak snadno. Žádné rozpaky nebo tápání. Byli jeden pro druhého dokonalí tak jako vždycky. „Tak pojď,“ vykřikla Allie a stáhla ho na sebe. Chtěl olíbat každý kousek jejího těla, ale nedala mu šanci. „Pšš, děvče, vydrž chvilku. Tak dlouho jsem neměl možnost se s tebou polaskat…“ Opět ho chytila za ruku. „No tak, Macu. Už to dál nevydržím. Strašně tě chci.“ Těmto slovům se nedalo odolat. Vzpřímil se a bez otálení do ní vklouzl. Zavřel oči a plně se oddal nádherně hřejivému pocitu, který ho v její lagunce obklopil. „Ach, Allie,“ vydralo se mu ze rtů. Tiskla ho k sobě jako by šlo o život a vyhledala ho svými vlhkými rty. Na jakákoliv slova zde nebylo místo. Milovali se tak jako vždycky. S vášnivou naléhavostí milenců, které už nic nerozdělí a zůstanou spolu navždy… Allie ležela schoulená v Macově klíně vyčerpaná milováním a slastně vychutnávala nádheru toho okamžiku. V těch letech, když už spolu nežili, ji občas napadlo, jestli si to jejich dokonalé souznění jen nepřikrášlila. Když ji opustil, ještě si neuvědomovala, co tím ztrácí. Nedokázala plně ocenit, jak dokonalé bylo jejich milování. Ve svém hněvu, si byla jistá, že snadno najde někoho jiného, kdo ji dá to, co Mac. Někoho, kdo by od ní neodešel. Někoho, kdo by se přizpůsobil jejímu nabitému pracovnímu programu. Brzy zjistila, jak se zmýlila. Vlastně ji pořádně ani nikdo jiný nezaujal. Když se odstěhovala do New Yorku, pokusila se najít muže, který by mohl zaujmout jeho místo. Nikdy nenarazila na nikoho, kdo by se mu alespoň přibližně podobal. Několikrát ukázala vlídnou tvář k mužům, kteří ji připadali poměrně atraktivní, a doufala, že znovu objeví stejně silnou vazbu jako měla s Macem. Nevyšlo to. Nakonec to vzdala. Když se přiblížily její devětadvacáté narozeniny, znovu si řekla, že si ten kouzelný vztah mezi ní a Mačem jenom vybájila. Teď věděla, že to tak není. Se slzami v očích se k němu přitulila a dovolila svým rukám, aby nepřestávaly hladit jeho rozpálené tělo. „Jen si hraj, ale pak se nediv, že tě nenechám odpočinout,“ zabručel na ni. Líbilo se jí, jak jeho hlas milováním získal chraplavé zabarvení. Už zapomněla, jak dovede být jeho šepot vemlouvavý. S úsměvem mu na jeho varování odpověděla: „Já to beru,“ a pokračovala dál v laskání. „Beru to jako jasnou výzvu,“ zamumlal a stáhl ji na své rozehřáté tělo. Pořád věděl, jak se s ní nejlépe domluví. Když se Allie druhý den ráno probudila, slunce zářivě svítilo do oken. A byla sama. Protáhla se pod přikrývkami a hned si vzpomněla, že potom, co se s ní Mac znovu pomiloval, jí přidal ještě svou deku. Choval se k ní velmi pozorně a něžně. Jen nejasně si vzpomněla, že ji dnes ráno políbil, než odešel do práce. Když se vezmou, nebude moct takhle dlouho vyspávat. Bude také mít spoustu povinností. Usmála se, když si uvědomila, jak se její život za těch pár dnů změnil. Vyhlídka na život na ranči ji teď těšila. Kdyby jí minulý týden někdo řekl, co ji tady čeká, nevěřila by mu. Teď ale věděla, že něčeho tak vzácného jako byla jejich láska s Mačem, se nikdy neměla tak lehko vzdát. Nejdůležitější v životě není kariéra a bohatý společenský život. Daleko důležitější jsou kvalitní lidské vztahy. Tady ve Wyomingu bude mít Maca, a jak doufala, i jejich děti. A Myrnu a Billyho. Rodinu. Rodinu, která má větší cenu, než cokoliv jiného. Kromě toho, pořád bude mít svou práci. I když ne moc a prestiž pramenící z jejího postavení viceprezidentky. Ale brzy zjistila, jak tato slova prázdně duní. Když ukládala některá data pro Myrnu, objevila při tom na počítači několik různých aplikací, které by se daly s výhodou na ranči použít. Už před sebou viděla tabulky, různé grafy a srovnání, díky nimž se celé vedení hospodářství na ranči usnadní a urychlí se spousta rozhodování. Zmocnilo se jí vzrušení, jaké už dobrý rok nebo dva v práci nepocítila. Začínala si uvědomovat, že čím výš stoupala v hierarchii firmy, tím více strukturovanou a méně kreativní se její práce stávala. Tady měla daleko větší pocit svobody a kromě toho jí přinášelo nezměrnou radost, že tím bude pomáhat Macovi. Povzbuzena těmito úvahami odhrnula přikrývky a zamířila do Macovy sprchy. Horká voda pomohla odstranit ztuhlost těla nezvyklého na tak dlouhé hry lásky. Vždyť spolu promilovali celou noc. Když se vrátila do ložnice zahalená do osušky, srdce jí překypovalo dobrou náladou. Na nočním stolku objevila vzkaz, který jí tam nechal Mac. Vzrušilo ji, že si na ni hned tak brzy ráno vzpomněl. Otevřela obálku a nedočkavě četla jeho vzkaz. Hezké narozeniny, zlato. Proč si nepřestěhuješ své věci ke mně, než odjedeš? Nechci spát bez tebe. Mac Zamračila se. Samozřejmě, že jí udělalo radost, že chce, aby byla každou noc s ním. Ale to „než odjedeš“ ji pořádně rozčililo. Ani nenaznačil, že by měla prodloužit svůj pobyt. Nezmínil se o tom, jak by byl rád, kdyby u něj zůstala. Jen si chtěl užít, než odjede. Zmačkala vzkaz v ruce. Rychle na sebe navlékla oblečení z předešlého dne a spěchala do svého pokoje. Ne balit. Nikam neodjíždí. A ani se nikam nestěhuje. Rozhodně ne dřív, než si promluví s Mačem McCallem. Nikdo z rekreantů takhle brzy na Nový rok ještě nebyl vzhůru, takže kovbojové měli spoustu času na běžné práce na ranči. Mac si vesele pohvizdoval a prováděl rutinní práci se spokojeným výrazem ve tváři. „Vidím, že jsi v dobré náladě, chlapče,“ oslovil ho Billy. „Jo, ujde to,“ odpověděl napůl ucha a nevěnoval Billymu dál pozornost. „Připadáš mi daleko spokojenější než včera,“ dál dotíral Billy. „Daleko spokojenější?“ došlo konečně Macovi, na co Billy naráží, a zčervenal ve tváři. „Proč ne, je krásný den.“ Billy se uchechtl. „Jo. Krásný. Nechceš udělat dvojitou svatbu, když jsme to s mámou dali dohromady?“ Mac upustil jezdeckou výstroj, kterou právě spravoval a vyvalil oči na Billyho. „O čem to mluvíš?“ „Mluvím o tom tvém širokém úsměvu. Tváříš se jak kocour, který právě vypil krajáč smetany.“ „Billy, jsi vedle jak ta jedle. Allie a já… možná, že jsme si včera v noci užili, ale to je jen dočasné. Zítra odjíždí stejně jako ostatní hosté.“ Zamračil se. Myšlenka na její odjezd ho nesmírně skličovala, ale byla to realita. Nikdy nebyl ten typ, co se rád chlácholí iluzemi. „Jsi blázen, jestli ji necháš jen tak odejít,“ konstatoval Billy. „Nemám na vybranou.“ Celé dopoledne pak s sebou vedl tichou rozepři. Věděl, že Billy má pravdu. To, co bylo mezi ním a Allison, mu připadalo jedinečné. To samé se snažil najít u Shelly, doufal, že když se jí trochu podobá, stane se zázrak a ke stejně úžasnému souznění dojde i podruhé. Ale nic takového se nestalo. Oba dva zaplatili za jeho omyl. Bude se trápit, až Allie odjede. Ale tohle věděl už dávno předtím, než s ní včera večer vlezl do postele. Nebude se přece před ní plazit po kolenou a žebrat, aby zůstala. Bude věcný a střízlivý. Řekne jí ahoj a možná někdy na shledanou. Řekne jí, že jestli ještě někdy bude chtít navštívit Západ, ať se u něj zastaví. Řekne, že se možná za pár měsíců podívá do New Yorku. Ale ani slovem se jí nezmíní o tom, že až odejde, pukne mu srdce žalem. Neřekne jí, že už nebude klidně spát, dokud se opět neocitne v jeho náruči. Nebo že ji miluje víc než kohokoliv na světě. Protože od ní nemůže žádat, aby obětovala své sny. Najednou mu den už nepřipadal tak krásný. Když Allison sešla dolů na oběd, nešla blízko kuchyně, kde obvykle kovbojové jedli. Usoudila, že čím déle se bude držet z Macova dosahu, tím víc bude mít času si připravit svůj frontální útok. Protože, ať si nemyslí, že ho jen tak lehce nechá od ní odejít. Ne jako posledně. Byla teď připravená bojovat za své štěstí všemi zbraněmi. Kdyby ho dokázala přesvědčit, aby ji tu nechal o trochu déle, možná, že by se mu rozsvítilo a došlo by mu, jak je jejich vztah jedinečný. Doufala, že bude souhlasit, a že zítra zavolá svému šéfovi, prezidentovi společnosti, a požádá ho, aby jí dal neplacenou dovolenou. Dvakrát nadšený z toho nebude, ale tím se Allison vůbec netrápila, hlavně, že získá čas. Její kolega, který má kancelář hned vedle ní, ji s největší radostí zastoupí. Stejně se cítil ukřivděný, že místo povýšení, na které si brousil zuby, mu uzmula Allison. Jediný člověk, který se nedá nahradit, je Mac. To se jí už dávno potvrdilo. Teď ho musí přesvědčit, že stejně nenahraditelná je pro něj ona. Po obědě jí Myrna předala narozeninový dort, který jí slíbila. Allison předpokládala, že se bude jednat o malou oslavu, ale shromáždili se všichni hosté a kovbojové. Najednou se za ní objevil Mac a pořádně ji překvapil. Jeho dotek v ní vyvolal hřejivé zavlnění. Bylo to poprvé, co ho od včerejší noci viděla. Lehce jí stiskl rameno. „Sfoukni svíčky, Allie,“ pobídl ji poté, co jí všichni zazpívali tradiční píseň. Když se jí podařilo všech devětadvacet svíček úspěšně sfouknout, Myrna navrhla, aby začala krájet dort. Mac stál po jejím boku, zatímco ona podělovala každého porcí. Nakonec nabídla i jemu, když už obsloužila všechny kromě nich dvou. „Ukroj si taky a pojď si ho sníst nahoru,“ zašeptal jí. Srdce se jí splašeně rozběhlo. Co jí asi chce? Že by jí přišel splnit to, po čem její srdce touží? Poslechla ho. Všimla si, že je Myrna sleduje. Usmála se na ni, ale pak se jí roztřásly rty. „Myrno, moc ti děkuju za dort. Vzkaž Averymu, že je překrásný.“ „Já mu to vyřídím. Jdete si vy dva tajnůstkáři oslavovat v soukromí?“ Allison cítila, že jí tváře zrudly ještě víc. Tuší snad Myrna, co má Mac za lubem? Allison si byla jistá, že vysoký kovboj vedle ní nemá jen v úmyslu si s ní sníst nahoře dort. Ale ona má pro něj také překvapení. Nehodlá se nechat uchlácholit jeho dotyky, dokud si některé věci pořádně nevyjasní. Očekávala, že to nebude žádný med… Mac ji vzal za ruku a vedl ji do svého pokoje. Jakmile vstoupili dovnitř a zavřel za nimi dveře, vzal jí z ruky talíř se zákuskem a spolu se svou porcí ho položil na noční stolek. „Vidím, že sis přečetla můj vzkaz,“ utrousil nezřetelně a vzal ji do náruče. „Přestěhovala sis svoje věci?“ „Ne,“ řekla klidně. Zamračil se. „Proč ne? Máš strach, co by řekli lidi? Na tohle jsi nikdy moc nedala.“ „Co řeknou lidi, je mi srdečně jedno.“ Pustil ji z náručí a odstoupil od ní. „V tom případě to nechápu. Už mě máš dost?“ „Ne.“ „Allie, pokud budeš takhle záhadná, tak se moc daleko nedostaneme. O co tedy jde?“ „Myslela jsem si, že mě možná požádáš, abych zůstala,“ zašeptala a posunula se k němu blíž. Dost blízko, aby se jí mohl dotknout, kdyby chtěl. Sváděla ho. „Ne,“ odmítl ji drsně. „Nic takového neudělám. Nebudu tě nutit, abys obětovala něco, o co jsi tak dlouho usilovala. Přece o tom jsi vždycky ve škole snila.“ Náhle se otočila a to ho zaskočilo. Ale místo, aby odešla, stáhla si z paty lodičky, rozepnula si džíny a vysvlékla se z nich. Potom, aniž by se na něj podívala, si začala rozepínat hedvábnou košili. „Co to děláš?“ skoro ji okřikl a jeho zamračení se ještě prohloubilo. Kdyby se vší silou neovládal, skočil by za ní do postele a stáhl ji na sebe. Koneckonců, nepřišel přece nahoru si s ní jen sníst dort. „Předpokládám, že ses chtěl milovat.“ Usmívala se na něj, jako kdyby mu právě řekla, že je dneska hezký den. „Jo,“ zašeptal. Ani na chvilku nespustil oči z jejích rukou, když si rozepínala poslední knoflík. „Dobrá.“ Svlékla si blůzu a náhle před ním stála jen v krajkových kalhotkách a podprsence, „Chceš zůstat oblečený? Bylo by to trochu složitější.“ „Ne, ale…“ Přerušila ho. „Chceš to ostatní sundat ty nebo to mám udělat já?“ Její pohled, kterým ho jasně zvala k sobě, zabral. Ztrápená mysl mu neustále vysílala signál, že se jí musí na něco zeptat, ale jeho tělo mu nedalo čas přemýšlet. Jediná slova, která dokázal vyslovit, byla: „Udělám to sám.“ Chvíli hladil smetanově bílou hedvábnou kůži na jejích ramenou, než jí šetrně sundal ramínka podprsenky. Jako kdyby tím padly jeho veškeré zábrany, v mžiku byli oba na posteli nazí a zopakovali si všechny rozkoše z předešlé noci. Když alespoň na okamžik vlny vášně opadly, přivinul ji k sobě a těsně se k ní přitulil. Pokud ji takhle držel v náruči, dokázal držet na uzdě zoufalství, které se ho zmocňovalo, když si představil, že zítra bude odjíždět domů. „Macu?“ „Ano, Allie?“ zeptal se jí a pak ji krátce políbil. „Kolik by mě stálo, kdybych tu zůstala a spala ve tvém pokoji? Asi bych nemusela platit plnou cenu, když už bych neobývala pokoj pro hosty, ne? Samozřejmě, že bych platila za jídlo, ale…“ Políbil ji. To, co mu tu říkala, nedávalo smysl, ale nemohl odolat, aby v jejich hrátkách nepokračoval. „Jak dlouho bys chtěla zůstat?“ „Tak dlouho, dokud mě budeš chtít.“ Její tichá odpověď zněla tak přesvědčivě, že ho to šokovalo. Odtáhl se od ní, prohlížel si její pro něj tak drahou tvář a bojoval v sobě s nadějí, která v něm rostla. Vymanila se mu z náručí a posadila se na okraj postele, zády k němu. Věděl, že ji svým mlčením zraňuje, ale nevěděl, co říct. „Allie, já…“ K jeho překvapení povstala a zaklesla se do něj očima. Její úchvatná krása mu téměř zabránila soustředit se na to, co mu říká. Ale ne zcela. „Macu McCalle, pokud nejsi hloupější, než si myslím, měl bys přijmout, co ti nabízím. To, co mezi námi existuje, se nestává tak běžně. Mně se to nestalo celých deset let a neočekávám, že by se mi ještě někdy taková šance naskytla. Jen s tebou, s nikým jiným!“ Její slova v něm vyvolala hněv. Slezl z postele a postavil se proti ní. „Myslíš, že to nevím? Vzal jsem si jinou ženu, protože se ti podobala! Nevyšlo to. Ale čím déle tady zůstaneš, budeš mě svádět a vyvolávat ve mně klamnou naději v naši společnou budoucnost, jako se to už jednou stalo, o to víc mě to bude bolet, až odejdeš.“ Na rtech jí pohrával klidný úsměv, jako by se mezi nimi neodehrávalo nic tak závažného. Zvedla ruku k jeho hrudi a pohladila ho. „Kdo tu říká, že odejdu?“ Skoro jí uvěřil. Potom zavrtěl hlavou. „Allie, nemůžu s tebou jet do New Yorku.“ „Ani na návštěvu? Ráda bych tě provedla po okolí.“ „Allie, já tu nemluvím o plánech na dovolenou, ale o naší budoucnosti. Tvoje je v New Yorku, kde sis splnila svůj sen, a moje je tady.“ Přitiskla mu rty na klíční kost. „Víš, co jsem zjistila, když jsem dosáhla svého snu?“ zeptala se lehkým tónem, jako kdyby se procházeli někde na promenádě. Jenže byli oba nazí a přitisknuti k sobě. „Nevím, co?“ zeptal se jí a úporně se snažil soustředit, ale ruce mu klouzaly sem a tam po jejích zádech, hladil jí boky a tiskl ji k sobě. „Že jsem neměla ten správný sen.“ Zarazil se. „Co jsi říkala?“ „Neměla jsem ten správný sen. Neměla jsem nikoho, s kým bych se o něj podělila. A jeden člověk, kterému jsem to chtěla říct, mě deset let nekontaktoval.“ Ukryl si tvář na jejím krku. „Allie, snažím se ti tu vysvětlit, že nemůžeš mít mě a svůj sen zároveň.“ Bolelo ho to, když říkal tato slova, ale nechtěl jí dávat falešnou naději. A i když ji hodně miloval, v New Yorku by nedokázal žít. Ne šťastně. „Já můžu.“ Jeho tělo ale nedbalo na to, čím se trápí jeho hlava. Jeho vzrušení se nedalo přehlédnout. Přesto se od ní odtáhl a šel k oknu. Trochu odhrnul záclony a rozhlédl se po zasněženém světě venku. Mohl by odejít? Mohl by se vzdát svého domova, rodiny a zaměstnání a odstěhovat se do New Yorku? Stálo by tohle všechno za to i kvůli takové nádherné bytosti jako je Allie? Nedal by se udělat nějaký kompromis? Pár let ve městě a pak zase pár let tady? Objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu zezadu. „Já můžu, protože můj sen se změnil.“ „Změnil? Jak?“ zeptal se jí vyzývavě zdrsnělým hlasem. Otočil se k ní a sevřel ji do náručí. „Mým snem jsi ty, Macu. Ty a naše děti. Náš společný rodinný život.“ Zhluboka se nadechla, odstoupila od něj a jeho náruč zůstala prázdná. „Zítra odjedu do New Yorku, jestli mi řekneš, že mě nechceš. Když mi řekneš, že kouzlo, které je mezi námi, pro tebe nic neznamená. Jestli mi řekneš, že nechceš se mnou mít děti, pak se už spolu víc neuvidíme.“ „Ale, Allie,“ zašeptal jí ohromeně a stáhl ji znovu k sobě do náruče, „jsi si jistá, že bys tu byla šťastná? Nechci, abys ze sebe dělala mučednici.“ „Macu, takhle šťastná jsem nebyla od té doby, kdy jsme spolu byli ve škole. Vyhýbala jsem se jakýmkoliv vztahům kvůli mé matce. Naivně jsem věřila, že když to dotáhnu v kariéře daleko a budu si moct koupit, co budu chtít, že mi to postačí. Jenom ty jediný jsi mě naučil, co má v životě opravdový smysl, že největší hodnotu mají ryzí vztahy mezi lidmi. Já si myslím, že musíme být dokonalý pár, protože ty jsi mi dal víc radosti, než by mi kdokoliv jiný mohl dát.“ Políbil ji. Chtělo se mu jí věřit, ale zbývala ještě jedna otázka. Zvedl hlavu a zeptal se jí: „Ale co tvoje zaměstnání, Allie? Vím, že jsi inteligentní a velmi schopná. Bude se ti po tvé práci stýskat.“ „To si myslíš ty, kovboji. Až dokončím tu záležitost tady – a budeš se divit, co všechno můžu pro zjednodušení provozu ranče udělat – pak bych mohla vést v Jacksonu kurzy. Vsadím se, že ještě existuje spousta lidí, kteří se potřebují něco dozvědět o počítačích.“ „A to by tě uspokojovalo?“ „Ano, protože bych tak mohla dál předávat svou lásku k programování. Už jsem ztratila chuť dělat pro potentáty v nějaké mamutí firmě. Samé ostré lokty a intriky, to pro mě není. Tady jsem znovu našla to správné nadšení objevovat. Takže tu můžu být šťastná i po profesionální stránce. Ale to všechno bledne ve srovnání se štěstím, které prožívám s tebou. Jde nám to spolu příliš dobře, než abychom se znovu rozešli, nemyslíš?“ Macovo srdce naplnila nevýslovná radost. Konečně jí uvěřil. Osud mu dal ještě jednu šanci, tak ji nesmí zmařit. „Máš pravdu, Allie. Jsme perfektní pár. To už jsem věděl před deseti lety. Měl jsem o nás víc bojovat, ale byl jsem příliš zdeptaný smrtí otce.“ Políbil ji, potom se jí zeptal: „Vezmeš si mě? Budeš se mnou žít ve Wyomingu a vychovávat malé kovboje?“ „Jenom když budeme taky mít nějaké malé kovboje,“ zašeptala mu, než se jejich rty setkaly. „Dohodnuto,“ souhlasil, když zvedl hlavu. „Sejdeme dolů a řekneme mámě a Billymu, že chceme dvojitou svatbu?“ „Myslím, že bychom se měli ze všeho nejdřív obléknout,“ navrhla mu s nádherným úsměvem. „Hmm, ale možná, že bychom se nejdřív měli pokusit o ty kovboje a kovbojky. Koneckonců byla by škoda nevyužít toho, když už jsme na tuhle činnost řádně připraveni,“ prohlásil šalamounsky a přivinul k sobě její nahé tělo. „To je fakt, všechno nemůžeme nechávat na čápech.“ Za několik hodin se Mac a Allie přidali k jeho matce a Billymu. Když přijali jejich nadšené gratulace, Allie a Mac odešli do stodoly. On tam měl práci a ona nechtěla být bez něj. Drželi se s Mačem za ruce, pod nohama jim křupal sníh. Rozhlédla se po široké klenbě modrého nebe, ale teď nevnímala jeho modř. Představila si ty zářivé hvězdy, které na něm blikají v noci. Hvězdy, které ji přivedly do Wyomingu. Ten dlouho oddalovaný telefonní hovor s astroložkou jí nakonec přinesl opravdové štěstí. Už nikdy nebude považovat takové předpovědi za laciné žvásty a nebude se smát, že tomu někdo může věřit. Vždyť díky hvězdám znovu našla svého milého kovboje a ztracenou lásku. Teď věděla, proč jsou hvězdy ve Wyomingu tak nádherné. Margaret St. Georgeová PŘÁTELSKÁ DOHODA PRVNÍ KAPITOLA KOZOROH: Tento den nemá cenu dělat praktické věci. Uvolněte se, nechte věci volně plynout a nijak nezasahujte do událostí. Příležitost zaklepe na vaše dveře s večerem. Budete mít štěstí v lásce i ve finančních záležitostech. BLÍŽENCI: Začíná pro vás období změn. Důvěřujte svým instinktům, které vás vším bezpečně provedou. Navštivte večer přítele a buďte připraveni na všechna překvapení, která na váš čekají na cestě. Michael se pousmál, složil noviny a položil je do boxu vedle sebe. Na astrologii vůbec nevěřil, denní horoskopy v novinách si četl jen pro zábavu. Podle jeho názoru byly horoskopy jen zřídkakdy přesné. Obchody mu šly dobře, ale díky tomu, jak tvrdě dřel a ne proto, že by mu teď mělo přát štěstí. A věděl, že ho večer žádné štěstí v lásce nečeká. Nicméně měl skutečně v plánu si trochu povyrazit a užít si večera. Pohodlně se opřel o opěradlo židle a zvedl hlavu, právě když se do dveří restaurace vřítila C. J. Waldová. Zastavila se, aby si setřásla z tmavých vlasů sněhobílé vločky. Rozhlížela se po vyhřátém a útulném interiéru, dokud ho nespatřila. Potom se jí rozzářila tvář, zamávala mu a vystartovala k jeho stolu. Její oslnivý úsměv byl tím prvním, čeho si na ní všiml, když se před deseti lety setkali na party jejich studentského spolku. Její úsměv a úchvatná postava. Stejně tak ho ten první večer upoutala její vřelá osobnost stále sršící energií a to platilo dodnes. Patřila mezi jeho nejlepší přátele a také se s ní znal skoro nejdéle. Když ji sledoval, jak si k němu razí cestu, všiml si, jakou pozornost na sebe přitahuje. Hned se posadil o trochu vzpřímeněji a pocítil příval hrdosti, že bude středem zájmu tak inteligentní a zároveň šarmantní ženy jako je C. J. A ten její úžasný úsměv. Když se na něj C. J. usmála, měl pocit, že jen on je tím jediným správným mužem na světě. Vyklouzl z boxu, vztyčil se, políbil ji na studené zrůžovělé tváře a pomohl jí sundat kabát. „Co to používáš za parfém? Voní trochu jako skořicové pečivo.“ „Někteří pasažéři mi to už taky řekli,“ zazubila se na něj a pak zaplula do boxu. „Promiň, že jdu pozdě. Měli jsme dneska překvapivou letovou kontrolu. To znamená, že jsme po letu nejméně hodinu procházeli veškeré deníkové záznamy. Doufala jsem, že se ještě před schůzkou s tebou dostanu domů, ale nakonec jsem jela přímo z letiště.“ „Vypadáš skvěle.“ Stejnokroj stevardky jí nesmírně slušel. Klasickou eleganci a dokonalý střih obleku v kakaově hnědém a krémovém odstínu zdůrazňovala vínově červená kravata. Všechno odpovídalo regulím společnosti TransWest, včetně hnědých lodiček, kabátu a rukavic. Jen náušnice do toho nezapadaly. Ale C. J. si vždycky našla způsob, jak zdůraznit svou osobnost. Dnes se tedy na každém jejím uchu usmívala tvář Santa Clause. „Nevynadal ti kontrolor kvůli těm náušnicím?“ zeptal se jí s úsměvem. „Je to žena, a dnes byla vstřícnější než obvykle, zřejmě ty pouhé tři týdny do Vánoc udělaly své.“ Položila si způsobně ruce před sebe na stůl a zálibně si ho prohlížela v mihotajícím plameni svíčky ve stříbrném stojanu. Všiml si, že nemá na ruce zásnubní prsten. „Vypadáš báječně, Michaeli Courte. Jak je to dlouho? Byli jsme spolu na večeři těsně před mými narozeninami. To znamená v červnu, to už je pěkně dávno.“ Zvedla hlavu, když se objevil číšník, chvilku počkala, než si objednali víno a nadívané žampiony. „Řekni mi všechno, co jsi od té doby dělal, ale nejdřív přeskočím k tomu nejdůležitějšímu. Zmínil ses o tom Melanii? A kdy se s ní mám setkat?“ „S Melanii jsme se před dvěma měsíci rozešli,“ řekl nevzrušeně. „Ach, to je mi líto.“ Natáhla se k němu přes stůl a stiskla mu ruku. Štíhlé prsty měla dosud studené od mrazivého vzduchu venku. „Nemusí. Stejně by to nefungovalo. Melanie nikdy nedokázala nikam přijít včas, i kdyby na tom závisel její život.“ „No vidíš. Možná, že bych se ti měla ještě jednou omluvit, že jsem přišla pozdě.“ „Když ty přijdeš pozdě, máš pro to rozumný důvod, ne jako v jejím případě, že se nebyla schopná rozhodnout, co si má vzít na sebe. A co je ještě horší, Melanie nikdy neměla v pořádku účet na své šekové knížce. Dovedeš to pochopit?“ C. J. zamrkala, na rtech ji zacukalo, a pak se dala do bouřlivého smíchu. „Ach, Michaeli. Kdyby ses teď viděl. Vypadá to, že jsi z toho v šoku ještě teď! Jenom ty by ses dokázal rozejít se ženou, protože nemá v pořádku účet na šekové knížce.“ Teprve po chvíli ze sebe dokázal vydolovat úsměv. „Dobrá, chytračko. Možná že ti to nepřipadá jako vážný důvod rozchodu. Uvidíme, co ty. Jsi na řadě. Co je s tvým Hankem nebo jak se on jmenuje? Čekal jsem, že na tvém prstu uvidím diamant.“ „Ty a moje matka byste si mohli podat ruce,“ povzdechla si, odhrnula si z čela lesklý pramen tmavých vlasů a vzala si sklenici vína, kterou jí podal číšník. „Léto bylo pořádně hektické. Mámě vzali ledvinu kvůli nádoru a po operaci byla skoro měsíc u mě. Můj vztah s Hankem nepřežil máminy neustálé nestydaté narážky na svatbu. Když přišel Hank, měla na stole v pokoji jedno číslo Magazínu pro nevěsty. Několikrát se zmínila o tom, že dostávám volné letenky na dovolenou, jako třeba na svatební cestu.“ Pokrčila rameny a rozhodila rukama. „Pak tomu dala korunu, když Hankovi nabídla, že s ním půjde vybrat prstýnky. My jsme ale s Hankem měli daleko do zásnub, natož svatby. S takovým nedostatkem soukromí a s máminým neustálým vměšováním to nemohlo jinak skončit, a tak jsme se s Hankem rozloučili.“ „To mě mrzí, C. J.“ „Máma z toho byla ve skutečnosti víc zničená než já. Řeknu ti, Michaeli, mám ji moc ráda, ale je to s ní k zešílení.“ „Pořád s tebou bydlí?“ „Ne, je už zpátky ve svém domě, díky bohu. Ta svatba jí neustále straší v makovici.“ Zamračila se a podívala se na žampiony ve svém talíři. „Neuplyne ani týden, aby mi máma nepřipomněla, že už mi táhne na třicet a jiné ženy v mém věku mají už dávno rodinu. Tvrdí, že tady už s tou rakovinou dlouho nebude, a jejím toužebným přáním, než zavře oči, je mě vidět šťastně vdanou.“ Zakoulela očima. „Doktor se zapřísahá, že máma je zdravá jako tuřín. Ale když ji slyšíš, jak tvrdí, že už brzy vydechne naposled a že bych alespoň její poslední přání mohla vyslyšet, tak už nevím, co s ní mám dělat. Představ si, že se mě dokonce zeptala, jestli nejsem lesba.“ Michael se upřímně rozesmál. „Jen se vysměj do sytosti,“ ušklíbla se. „Ale já si vezmu prvního chlapa, který mě požádá o ruku, jen abych měla od mámy svátý pokoj.“ Na okamžik přerušili rozhovor, aby si objednali steak, potom si povídali o společných známých. Nad salátem se ho C. J. zeptala: „A co tvůj dědeček? Chtěla jsem se už na něj zeptat posledně, ale nějak na to nevyšel čas.“ „Děda zemřel v červenci.“ „Ach, Michaeli. Proč jsi mi nezavolal?“ Když znovu uchopila jeho ruku, všiml si, jak má měkké dlaně a hezky tvarované prsty. Měla výrazné, zručné ruce s mírně zakulacenými nehty nalakovanými do světle červena. „Zdá se, že mottem dnešního večera bude moje jedno velké promiň.“ „Pořád se mi po starouškovi stýská.“ Na rtech mu pohrával lehký úsměv, když mu před očima vyvstala dědova tvář. „Děda mi odkázal víc než milión dolarů.“ „Dobrý bože,“ vyhrkla C. J. a vytřeštila zrak. „Tolik peněz si nedovedu ani představit.“ „Smůla je v tom, že stejně jako tvoje matka by tě nejraději viděla pod čepcem, tak i můj děda se nemohl dočkat, až vlezu do chomoutu. Skoro bych řekl, že jde v obou případech o posedlost. Zanechal mi dost peněz na to, abych vyplatil správní budovu mého podniku a ještě by mi zbylo, ale zdědím je jedině tehdy, když se ožením před svými třicátými narozeninami.“ C. J. se málem převrátila na židli. „No, tak to si budeš muset, příteli, pospíšit. Pokud vím, tak máš narozeniny 31. prosince.“ Přikývl a dopil svou sklenku vína. „Mám tři týdny na to, abych se s nějakou ženou seznámil, ulovil ji a oženil se s ní.“ Svěsil ramena a pozvedl obočí. „A to, obávám se, není v mých silách.“ Firma se tento rok úspěšně rozběhla a on přijal ještě další dva architekty, aby zvládl všechny objednávky a zakázky, které se na něj hrnuly. Nezapomněl na podmínky, které mu děda dal, ale předpokládal, že se vztahy mezi ním a Melanii vyjasní. Potom, co se přestali s Melanii stýkat, nebyl čas se s nějakou zajímavou ženou seznámit nebo dokonce najít si novou známost. „A já si myslela, že potrhlost matky v tomto směru nemá obdoby. Co se stane, když se neoženíš podle dědečkova plánu?“ Byl z toho tak vzteky bez sebe, že to skoro nebyl schopen vyslovit. „Peníze půjdou na založení hřbitova pro domácí mazlíčky.“ „To si snad děláš legraci! Kdyby mi někdo chtěl odkázat milión dolarů za předpokladu, že se vdám do konce roku, pak bych dělala návrhy každému chlapovi, kterého bych potkala.“ Rozhlížela se kolem a okukovala ženy, jako by už mezi nimi hledala budoucí kandidátku na sňatek. „Vážně, teď tady se mnou vyloženě ztrácíš čas. Na večeři by tu s tebou měla sedět budoucí paní Courtová. Musíš s tím trochu víc pohnout.“ „C. J., zlato, zklidni se. Smířil jsem se s tím, že z dědových peněz nezdědím ani cent.“ „Já snad špatně slyším. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy Michael Court nechá milion dolarů jen tak ležet na stole.“ Trochu ho popichovala, ale měla pravdu. A stejně tak astrologičtí experti, pokud šlo o peníze. Finanční zabezpečení bylo na jeho seznamu priorit vždy na prvním místě. První účet ve spořitelně si otevřel, když mu bylo osm let. Na střední škole založil jakýsi investiční klub. Posledních osm let pracoval deset hodin denně, šest dní v týdnu, aby mohl postavit budovu pro stavitelskou firmu, kterou založil. Díky svému talentu a píli získal solidní reputaci. Jeho cílem bylo splatit hypotéku na správní budovu – sídlo své firmy – do svých třiceti let. Nebylo v jeho silách, aby dosáhl tohoto cíle sám, ale bylo by to možné, kdyby se oženil, a splnil tím tak dědovu poslední vůli. „Přemýšlel jsem o tom a nevidím možnost, že bych za těchto podmínek mohl na nějaké ženě chtít, aby si mě vzala. Ty se chováš impulsivně, ne já.“ Usmál se na plamínek svíčky, který se jí mihotal ve tváři. „A oženit se v této situaci by jistě byl impulzivní a neuvážený krok.“ „Zanechal tvůj děda také milión dolarů Billovi?“ Přikývl. „Za stejných podmínek. Ale pro něj to nebyl žádný problém, byl už ženatý v osmadvaceti.“ „Takže Bill obdrží milión dolarů a ty nic. To není fér,“ vyjádřila se s pohrdáním C. J. a zmocnil se jí spravedlivý hněv. „Staří lidé by si měli hledět svého a přestat se plést do mladší generace. Mám takový vztek. Oba víme, že tvůj děda chtěl, abys ty prachy získal. Tak proč ti je jenom neodkázal, místo toho, aby to vázal na nějaké podmínky?“ „Pravděpodobně ze stejného důvodu si tvoje matka neuvědomila, že tvého Hanka odhání místo toho, aby obrátila jeho myšlenky k manželství a rodině. Měla ty nejlepší úmysly, ale šla na to nejméně vhodným způsobem. Stejně tak můj děda.“ „Víš ty co?“ C. J. odložila vidličku a upřeně na něj zírala přes stůl. Plamínek svíčky se jí odrážel v hnědých očích a zdůrazňoval tak její dokonale čistou pleť. Kdyby Michael nevěděl, že jsou stejně staří, byl by jí hádal o několik let méně, než jí bylo. „Měli bychom na podraz tvého dědy odpovědět stejnou mincí. Přinutíme ho vyložit karty na stůl.“ „My?“ zeptal se jí s úsměvem. To je celá ona, každý jeho problém se okamžitě stával i jejím. Pomáhala mu se studiem v posledním ročníku vysoké, starala se o něj, když byl na dně po rozchodu se svou první láskou, pomáhala mu v záležitostech okolo stavby správní budovy jeho firmy. Byla jeho stálou a věrnou přítelkyní celých deset let. Vyskytovala se období, kdy se nevídali nebo spolu nemluvili, pak ale stačilo vzít telefon a všechno bylo, jako kdyby spolu mluvili včera. Podle jeho názoru byla tohle známka opravdového přátelství. „Tak jakým způsobem chceš dědu přinutit, aby vyložil karty?“ „Dostane lekci.“ Michael se rozesmál. „Vzpomeň si, jak tenhle rozhovor začal. Děda je už mimo hru.“ Mávla rukou. „Existuje způsob, jak můžeš získat dědictví, na které máš právo, a přesto se nemusíš neuváženě nechat vehnat do manželství spíchnutého horkou jehlou, kterého bys mohl později litovat.“ „A jakpak to chceš navléknout?“ zeptal se jí a uždibl si kousek salátu. „Vezmeme se, ty a já.“ Zakuckal se. Rychle odložil vidličku a začal se bušit do hrudi. „Přišla jsi o rozum?“ „Počkej chvilku… Jo, to by mohlo vyjít.“ Našpulila rty, přivřela oči a zamyšleně si ho prohlížela. Velké sametové oči barvy čokolády se jí triumfálně rozzářily. Důvěrně se k němu naklonila a pokračovala v hovoru, zatímco ji pozorně sledoval. „Poslouchej, Michaeli. Svatba by vyřešila oba naše problémy. Moje matka by byla štěstím bez sebe. Přestane blouznit o tom, že umře, a dá mi už pokoj. A ty získáš dědečkovo dědictví, které ti stejně chtěl dát tak jako tak.“ „My dva a vzít se?“ Nikdy neuvažoval o C. J. jako o partnerce, natož potenciální manželce. Mávla rukou. „Nešlo by o skutečné manželství. Bylo by to něco, co se kdysi nazývalo sňatek z rozumu. Rozvedli bychom se pak, řekněme, za šest měsíců. To by mělo stačit k tomu, aby se máma konečně odstěhovala na Floridu, jak neustále touží. Odkládá to jen proto, že má strach, že se bez jejího pobízení nikdy nevdám. A ty tím splníš dědečkova kritéria… nebo musíš zůstat ženatý po určitou dobu?“ „Ne,“ řekl zvolna. Teď, když první šok polevil, mysl mu pracovala na plné obrátky. Ona má pravdu. Skutečně věřil, že dědeček chtěl, aby dědictví získal, ale stařík nedokázal odolat, aby k tomu nepřidal podmínky. Tohle bylo jeho oblíbené téma. Zmínil se Michaelovi o svatební dohodě už před lety a neustále si ho dobíral tím, že se jim oběma krátí čas. „Skvělé,“ zamnula si C. J. spokojeně rukama a rozesmála se. „To se mi líbí. Pustíme se do toho. Příští týden mám tři dny volno. Mohli bychom odletět do Las Vegas a vzít se v jedné z těch Elvisových svatebních síní. Když už tam budeme, tak si taky užijeme pořádnou švandu. Můžeme si vzít na sebe něco z padesátých let, jen si to představ, přitancujeme k oltáři hlavní lodí za zvuku rokenrolu a pak spolu s Elvisem v roli oddávajícího uděláme dlouhý nos na všechny otravné příbuzné. Tak co tomu říkáš?“
„Nemyslím si, že se lidi rozhodují o svatbě jen z náhlého rozmaru v čase mezi aperitivem a hlavním jídlem.“ Neklidně se zavrtěl na židli. „Příští víkend? C. J., zpomal trochu. Musíme si o tom ještě promluvit. Promyslet to pořádně.“ Najednou mu připadala úplně jiná, jako kdyby se proměnila. Ze staré kamarádky se změnila v překrásnou cizinku. Ne že by si už předtím nevšiml, jak rozkošně vypadá, přesto měl teď pocit, jako kdyby celý ten čas, co se vídávali, měl klapky na očích. Když se s C. J. poprvé setkal, chodila s jeho nejlepším přítelem. Ale tenkrát to vůbec tak nevnímal, byla to pro něj spolubydlící z koleje, kamarádka, se kterou nejenom studoval, ale dělil se s ní o jídlo, navštěvoval hospůdky a toulal se s ní po okolí. Ale nikdy mu nepřišlo, že by s ní mohl chodit. Roky poté, co už oba dávno skončili školu a společný kamarád se vypařil, on a C. J. se pořád vídali a jejich vztah přerostl v pevné přátelství. Přičítal to tomu, že moudře nikdy nedovolil, aby mezi ně vstoupil běžnější vztah mezi mužem a ženou – sex. A teď to najednou cítil – ten stav jemného erotického napětí, které mezi nimi přeskakovalo. Náhle na ni pohlížel jinýma očima a objevil, že C. J. vyzrála v nesmírně krásnou ženu. Do teď si vůbec nevšímal smyslného tvaru jejích plných rtů nebo nádherně dlouhých řas. Bohaté vlnité tmavé vlasy, které jí v loknách padaly na krk, mu nikdy nepřipadaly tak elegantní jako před malou chvilkou. Teď mu s těmi několika nadýchanými pramínky, které jí jako vlákno babího léta poletovaly před očima, připadala nesmírně přitažlivě. Napadlo ho, jak dlouhé by asi měla vlasy, kdyby je nosila volně rozpuštěné. Jak by se musely nádherně vyjímat na polštáři. Jako večerní mrak na světlém nebi. A jaká překvapení skrýval její dokonale střižený stejnokroj? Vlastně nikdy, kromě okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, si pořádně neprohlédl její postavu, tak jak to muži většinou okamžitě dělávají. Zamrkal a odkašlal si. Měl stažené hrdlo a cítil rozpaky. „Vážím si toho, co jsi mi navrhla, a jsem ti za to vděčný. Ale sňatek z rozumu, jak jsi to nazvala, není to, co měl děda na mysli. Připadal bych si jako podvodník.“ „To je jeho chyba, ne tvoje. Michaeli, vždyť jsi sám řekl, že stejně chtěl, abys ty peníze dostal,“ řekla mu vemlouvavě a v očích se jí zablesklo. „Můžeme pozvat pár nejbližších přátel, aby se k nám ve Vegasu přidali, a po obřadu uděláme velkou party a pak hurá do kasina.“ Spráskl rukama a rozesmál se: „Takhle to chodí? Nevěsta se zajímá víc o svatební veselí než o vlastní manželství?“ „V tomhle případě určitě,“ zakontrovala a odměnila ho nádherným úsměvem. Bylo svůdné říct ano a o nic se nestarat, ale nebyl ten typ muže, který udělá závažné rozhodnutí během okamžiku. „Jedna z vlastností, které na tobě obdivuju je tvůj smysl pro dobrodružství a spontánnost,“ řekl jí po chvíli. „Ale obě tato slova obvykle nespojuji s tak vážným a zodpovědným vztahem jako je manželství.“ „Vidíš, a já jo,“ vyhrkla prostořece. „C. J., jsi moje nejstarší přítelkyně.“ Předstírala, že se jí to dotklo. „Nemáš žádnou kamarádku přes třicet?“ „Víš, jak to myslím. Podívej. Oba známe případy, kdy manželství dobré přátelství zahubilo, a já nechci, aby se něco takového stalo nám. Přátelství s tebou je pro mě daleko důležitější než prachy.“ V očích se jí zatřpytily slzy. „Michaeli, to je to nejhezčí, co mi kdy někdo řekl. Pro to tě miluju. Naše přátelství je pro mě taky důležité. Nenavrhovala bych ti manželství, kdybych si jen na okamžik myslela, že by náš společný život mohl ohrozit to, co k sobě navzájem cítíme.“ „Společný život.“ Přejel si dlaní po čele. „Tak to jsi o krok přede mnou. Domnívám se, že bychom rozhodně museli vést společný život.“ „To už se tak většinou v manželství stává,“ podotkla se smíchem. „U mě nebo u tebe, velký chlapče?“ „Můj byt jsi ještě neviděla. Je to taková malá špeluňka velikosti větší skříně – přestěhoval jsem se tam před čtyřmi lety. Koupil jsem deset akrů blízko Evergreenu, ale dosud jsem si nenašel čas, abych navrhl dům, který chci postavit. Jednou, až bude trochu víc času…“ Rozhodil rukama a pokrčil rameny.
Najednou ho napadlo, že práce úplně pohltila jeho život. Nenašel si čas na vážnou známost, ani když tím dědečkovo dědictví viselo na vlásku, neudělal si čas, aby navrhl dům, po kterém moc toužil, neměl čas, aby se věnoval oblíbenému lyžování nebo si zašel na koncert. Několikrát nechal propadnout lístky na rodeo a na jiné akce. Už si ani nedokázal vzpomenout, kdy naposledy navštívil nějakou společenskou událost, která by neměla spojitost s prací. Zamračil se, v duchu probíral svůj nabitý pracovní program a lámal si hlavu, jak si udělá třídenní volno, aby se mohl oženit. „Takže to tedy vypadá na můj byt ve městě. Mám dvě ložnice, ale budeš se muset spokojit s jednou koupelnou. Počkej. Pracuješ doma?“ „Pracuju pořád,“ řekl zvolna. Teprve teď na něj naplno dolehlo, jaký vlastně vede omezený život. „Mohli bychom umístit rýsovací stůl do suterénu.“ Poklepala si prstem na spodní ret. „Povedeme stejný život, jako bychom spolu bydleli na svobodárně. Dělit se o výdaje a podobně.“ „Rozhodně ne. To by tak scházelo, vždyť to děláš kvůli mně. Zaplatit výdaje je to nejmenší, co můžu udělat.“ „Michaeli, nenech se mýlit, dělám to taky kvůli sobě. Manželství konečně vrazí klín mezi mě a mámu. Vždycky jsme si byly blízké, ale teď se jí už bojím přijít na oči. Zase mi bude vyčítat, kdy se už konečně usadím a skončí to hádkou. Vůbec mě netěší, jak se náš vztah pokazil. Matka měla nádherné manželství a chtěla, abych ho měla taky. Strašně moc to chce. Možná, že jedním z důvodů, proč jsem dosud svobodná je, že bych chtěla mít manželství, jaké měli naši, a tak jsem vybíravá. A upřímně řečeno, při mé práci je obtížné najít si solidního partnera. Obvykle to vypadá tak, že pohledný chlap ze sedadla 18A vystupuje z letadla v Chicagu, ale já letím do New Yorku nebo do Baltimoru a tak podobně. Zkrátka jsme, abych tak řekla, zeměpisně nekompatibilní. Je to frustrující.“ „Moji rodiče měli taky dobré manželství. A jedině takové chci.“ „Měli jsme štěstí. Máme prostě vysoké nároky a nikdo z nás není ochoten se spokojit s něčím menším. Víme, že kvalitní manželství je možné. Když mám mluvit za sebe, raději zůstanu celý život svobodná, než bych měla ustoupit a vzít si někoho, kdo mi nevyhovuje. Nevím, proč mě máma nedokáže pochopit.“ Usmála se a odsunula stranou talíř. „Čímž vlastně zdlouhavě vysvětluju, že ty nejsi jediný, kdo bude z tohoto kroku těžit. Matka bude šťastná a náš vztah se zlepší. Neumíš si představit, jak se cítím provinile, když vím, že se chce přestěhovat na Floridu, ale neudělá to, dokud se šťastně nevdám.“ „Když to děláš kvůli tomu, abys potěšila matku… Jak jí pak bude, až se dozví, že jsme se rozvedli?“ „Bude zklamaná, to je jasné. Ale v té době bude už na Floridě, kde už dávno chtěla být. Příliš daleko, aby mě denně uháněla, abych si našla dalšího manžela.“ Zvedla štíhlou ruku a schovala si pramen vlasů za ucho. „Máma je moje starost. To není tvůj problém.“ Několik minut nikdo z nich nepromluvil. Michael předpokládal, že C. J. o tom přemýšlí stejně jako on. Impulzivnost neměl v povaze a instinkt mu velel utéct od všeho, co mu nedávalo dostatek času na zvážení a analýzu. „Kvapné ženění, dlouhé želení“, tak znělo staré přísloví, které mu připadalo absolutně pravdivé. Na druhé straně, s dědečkovými penězi by vyplatil správní budovu své firmy. Dostál by tak cíle, který si dal. Cíl neznamená nic, pokud člověk není ochoten pro jeho splnění udělat maximum. V tomhle případě to znamená se během tří týdnů oženit. A to se určitě nestane, pokud… „Nemůžu tomu uvěřit,“ vysoukal ze sebe. „Já o tom vážně uvažuju.“ „Obřad povede Elvis. Pak si užiješ na skvělé party. A nakonec získáš přes milión dolarů.“ Zazubila se od ucha k uchu. „To přece nemá chybu.“ „Musím si to ještě pořádně promyslet.“ Zaklonila se na židli, když jim číšník servíroval steaky. „Michaeli, chlapče, já se z tebe zblázním. Ale dobrá, jde o tvoje dědictví. Jen mi, prosím tě, dej vědět aspoň tři dny předem, abych mohla zajistit letenky do Las Vegas.“ Při jídle nedokázal myslet na nic jiného, než na její návrh. C. J. mu vykládala o tom, jaké má tento měsíc služby a o tom, jak si nedávno pěkně zalyžovala. Neslyšel ani slovo z toho, co mu řekla. Najednou mu připadalo, že věci, které byly ještě před hodinou neuskutečnitelné, se daly realizovat. Mohl by se zbavit dluhu za správní budovu. Trochu zpomalit životní styl a začít zase mít volné víkendy. „Nemůžu uvěřit, že jsi ochotná to udělat,“ řekl jí, když vyšli z restaurace. Doprovodil ji k jejímu autu a políbil ji na tvář. „A já nemůžu uvěřit, že tak strašně dlouho váháš,“ usmívala se. „Sakra, jsme přece přátelé.“ To, co mu tu nabízela, šlo daleko za hranice přátelství. „Zavolám ti.“ Byl blázen, jestli si myslel, že prostě přijede domů, chvilku bude klimbat u televize a pak si půjde lehnout. V hlavě mu to pracovalo na plné obrátky a ani chvilku nezamhouřil oči. V jednu hodinu to vzdal a zavolal jí. „Haló?“ ozval se její ospalý hlas. „Jsi úžasná. Čekal jsem, že budeš vzhůru, chodit po bytě sem a tam a lámat si hlavu, jestli se za mě vdáš nebo ne.“ „Pokud jde o mě, je mi to jasné,“ řekla a zívla mu do sluchátka. „Dobrá. Tak to uděláme.“ Přemýšlel o tom hodiny a stejně pořád nemohl uvěřit, že s tím souhlasí. Nechte věci volně plynout, jak pravil jeho horoskop. Už se mu to ani méně podobat nemohlo. „Měli bychom udělat nějakou předsvatební dohodu,“ slyšel se říkat. „Nech to tak, rozumíš? Opustíme manželství tak, jak jsme do něj vstoupili. Nic víc, nic míň. O čem ještě bys chtěl hovořit? Potřebujeme si určovat nějaká pravidla?“ Ještě se nezmínili o sexu, ale předpokládal, že tam jsou pravidla jasná. Aby zachovali své přátelství, bylo nezbytné, aby sex vůbec nevstoupil do hry. C. J. se zmínila, že má ve svém bytě ve městě dva pokoje, budou se prostě chovat jako dva spolubydlící v jednom bytě a basta. Tady přece nejde o žádné skutečné manželství. „Myslím, že bychom se mohli dohodnout, že po dobu manželství nebudeme mít s nikým jiným poměr,“ navrhl jí s úsměvem. „Ach, Michaeli,“ vyprskla smíchy. „Miluju tvůj smysl pro humor.“ Zvláštní bylo, že většina lidí si ani neuvědomovala, že nějaký smysl pro humor má. Ale C. J. ho k němu dokázala vyprovokovat. Byla mu takovou intelektuální výzvou, dávala mu najevo, že je zajímavý společník a smála se stejným věcem jako on. „Pokud hádám správně,“ řekla, „tak stojíš vedle svého pracovního stolu. Vezmi si pero a tužku. Uděláme si seznam všeho, co musíme udělat.“ Když byl připravený, spustila: „Za prvé, potřebujeme zjistit, jestli není na oddací listy nějaká čekací doba. Zamluv Elvisovu obřadní síň. A taky hotel. Objednej si nějaké speditéry a začni si balit svoje věci. Musím se podívat, jak funguje klozet v tom druhém pokoji. A taky ihned zažádám o letenky do Las Vegas.“ „Musím přesunout své páteční a sobotní schůzky,“ řekl. Držel sluchátko mezi uchem a ramenem a rozdělil si seznam na svůj a její sloupek. „Musíme se rozhodnout, koho pozveme. Pochybuju, že mnoho lidí bude mít chuť letět až do Las Vegas, zvláště v tenhle čas, ale přesto bych rád pár přátel pozval. A asi bychom taky měli nechat natisknout svatební oznámení pro další známé, kolegy z branže, vzdálené příbuzné a tak. Co ještě?“ „Musíme se dohodnout, jestli to podnikneme v kostýmech z padesátých let nebo v tradičním smokingu a svatebních šatech,“ řekl a chvíli přemýšlel. „Já bych byl pro ta padesátá léta.“ „Já taky. To mi připomíná, že bych si měla obstarat nabíranou sukni. Kde bych měla začít? Znáš nějaký obchod na tohle oblečení? Hloupá otázka, viď?“ „Musím uvědomit poštu o změně své adresy.“ Seznam se povážlivě rozrůstal. „Jsem o svátcích pozvaný na několik party a ty určitě taky. Půjdeme na některé z nich spolu?“ „Sakra.“ Slyšel, jak se zarazila. „Tuhle poznámku napiš v mém sloupečku na první místo. Musím zrušit schůzky s Markem a Stevenem. Myslím, že bychom neměli s nikým jiným randit ani během našich krátkých zásnub.“ „Kdo jsou to Mark a Steven?“ zeptal se jí se zájmem. Ještě odpoledne by mu to bylo úplně jedno. Najednou mu na tom záleželo. „Jen kamarádi. Nic vážného.“ „Prstýnky.“ Poznamenal si to na své straně seznamu. „Musíme si obstarat prstýnky.“ „Zásnubní prsten není potřeba – to je zbytečný výdaj. Jen obyčejné zlaté bez jakýchkoliv ozdob, souhlasíš? Nosím číslo šest a půl.“ Poznamenal si její velikost. „Měl bych tě taky nechat připsat k pojištění na auťák.“ C. J. se rozesmála. „Na co ty nemyslíš, blázínku. Ale to není potřeba. Ani by mě nenapadlo řídit tvůj explorer. Stejně jako ty nebudeš mít zájem kočírovat tu mou starou kocábku. Ale je tu něco jiného, je mi trochu žinantní to na tobě chtít, ale…“ „Tvoje matka?“ „Ano. Kdyby to bylo všechno opravdu, ze všeho nejdřív bych tě přivedla k mámě a oznámila jí to.“ „Žádný problém, rád zase po dlouhé době tvoji matku uvidím – to už je let. Rodinné záležitosti vyřídíme zítra večer, souhlas? Navštívíme tvou mámu a potom se zastavíme u mého bráchy.“ Očima zabrousil k fotografiím rozestaveným v řadě podél svého pracovního stolu. Jeho rodiče a dědeček. Někdy ho stesk po nich zaplavil jako obrovská vlna, stáhlo se mu hrdlo a oči mu oslepil příval slz. Když Michael zavěsil, pocítil nesmírnou úlevu a štěstí. Konečně dospěl k řešení. Získá, co chtěl, a stejně tak i dědeček. Jen si toužebně přál, aby ho často nepřepadal pocit, že ho podvedl. Chvilku se díval na dědečkovu fotografii a pak si šel lehnout. DRUHÁ KAPITOLA KOZOROH: Vstupujete teď do období, ve kterém vás čekají změny. Naplánujte si výlet, uvažujte o tom, jakým novým směrem se vydáte. Finanční vyhlídky jsou nyní skvělé. Neptunův vliv vám přinese zneklidňující novou lásku. BLÍŽENCI: Impulzivní rozhodnutí by se mohla obrátit proti vám. Ale rodinné záležitosti se vám podaří dát do pořádku. Tohle je ideální doba pro dovolenou, kterou tak dlouho odkládáte. Připravte se na změny v soukromém životě a proveďte příslušné úpravy v bytě. C. J. se podívala na rádio a rozesmála se. Poslouchala horoskopy astroložky jménem Skyler McMastersová, jejíž program vysílala rozhlasová stanice odkudsi z východního pobřeží. Kdykoliv měla možnost, snažila se její relaci zachytit, protože ta žena měla zřejmě záhadnou schopnost trefit se do její životní situace. Rozhodně měla pravdu v posledních dvou bodech. Právě se chystala provést změny v uspořádání svého bytu. A dlouho odkládaná dovolená, o které mluvila, se týkala svatby v Las Vegas. Byla právě na cestě za Michaelem, se kterým se měla setkat u matčina domu. A předpokládala, že její rozhodnutí si ho vzít by se skutečně mohlo obrátit proti ní. Ale nic takového se nekonalo. Zamračila se a zamžourala na ukazatel hladiny benzínu. Plná nádrž. Ale její osm let starý ford prskal a kašlal, jako kdyby mu došla šťáva. S věkem auta se to má jako s věkem psa. Osm let starý ford má přes padesát měřeno jeho nebo psím časem. Bez ohledu na to byla rozhodnutá jezdit tak dlouho, dokud se nerozpadne, nebo dokud si nenašetří na něco tak extravagantního, nepraktického a neskutečně drahého jako Cadillac. Byla zvyklá žít skromně celý život a jen jednou si chtěla pořídit něco skutečně špičkového, opravdový luxus. A tím pro ni byl Cadillac. Ford si to nespokojeně šinul přes křižovatku. Sněhové vločky jí vířily před očima, ale stěrače naštěstí pořád fungovaly a ihned lehký poprašek zametaly. Zamířila k Wheat Ridge, starší části Denveru. Dnes, jak doufala, to bude pro matku šťastná událost. A pro ni ostatně taky. Když uvidí, že je matka šťastná, bude spokojená taky. Její problém se vyřeší a bude mít dobrý pocit, že pomohla Michaelovi. Kromě toho, když pomyslela na Elvise v oddací síni a na všechny ty neonové poutače a rozzářená světla Las Vegas, docela se na to těšila. Když se jim podaří sehnat nějaké svatebčany, můžou uspořádat hostinu v hotelu – kasinu, kde budou ubytováni. Zeptala se Michaela, jestli uvažuje o večeři pro hosty nebo bude jen malé pohoštění. Zvláštní na tom bylo, že ve skrytu duše snila o tom, že jestli se někdy vdá, udělá to přesně tímto způsobem – rychle, trochu zbrkle a impulzivně. Zamlouvala se jí představa, že nikomu nic neřekne a zčistajasna se svým milým zmizí, pak se vrátí a postaví všechny před hotovou věc. Takhle přesně se to tedy nestane, ale nikdy by ji nenapadlo, že tím ženichem bude starý přítel Michael. Faktem je, že několikrát se jí stalo, že se na něj podívala jakoby jinýma očima a žasla. Koneckonců byl velmi pohledný, ambiciózní a šarmantní. Když se muži, se kterými chodila, setkali s Michaelem, nechtěli uvěřit, když jim tvrdila, že s ním nikdy žádný milostný románek neprožila. S gustem jim vysvětlovala, že jsou s Michaelem důkazem toho, že muž a žena mohou být přáteli, aniž by nutně do hry vstoupila láska nebo sex. Když někdy nad tím přemýšlela, napadlo ji, že by Michael mohl být fantastickým manželem. Že by ale mohl být jejím manželem, to by ji ani ve snu nenapadlo. Vždyť taky nepůjde o skutečné manželství, připomenula si, když zaparkovala hned za Michaelovým explorerem a zamávala mu. Byli prostě jen dvěma přáteli, kteří si navzájem vypomůžou. Michael šel k jejímu autu v padajícím sněhu. Hezkou tvář mu ozařovalo světlo z verandy před matčiným domem. Něco nesmělého na jeho úsměvu jí připomnělo dobu, kdy se poprvé setkali. Okamžitě upoutal její pozornost. Postavou převyšoval většinu svých spolužáků a na první pohled působil sympatickým dojmem. Najednou si vzpomněla, že tenkrát zalitovala, že už chodila s jeho nejlepším kamarádem. Jak jsou ty cesty osudu nevyzpytatelné. Michael se postavil s rukama v kapse kabátu a mračil se na její auto. „Mohl jsem se pro tebe zastavit na letišti,“ řekl jí soucitně, když otevřela dveře. „Ale pak bych tam musela nechat auto, a jak bych se zítra dostala do práce?“ ušklíbla se. „Nebo toužíš po tom vstávat ve čtyři ráno, abys mě mohl odvést zpátky na letiště?“ „Když už jsi to nakousla,“ ucedil a úsměv mu okamžitě pohasl, když obcházel její auto. „Kdy se už hodláš zbavit tohohle vraku? Až budeš za sebou na silnici trousit jednotlivé díly?“ „To ne,“ vyklouzla ze sedadla a podívala se k verandě. V okně vedle dveří se pohnuly záclony. Matka si nejspíš láme hlavu, proč k ní jde na návštěvu. „Dočkáš se. Šetřím na Cadillac.“ „Děláš si legraci. Copak je praktické mít ve městě auťák s pohonem na všechna čtyři kola?“ „Michaeli, miláčku, někteří lidé se rozhodují i na základě jiných než ryze praktických kritérií.“ „Tomu nemůžu uvěřit,“ řekl jí se smíchem. U dveří se zastavil s prstem na zvonku. „C. J., jsi si jistá, že tohle všechno chceš podstoupit?“ řekl jí tichým, trochu slavnostním hlasem a pátravě si ji prohlížel modrýma očima. „Jakmile to řekneme tvé matce a mému bráchovi, už není cesty zpátky. Jsme v tom až po uši.“ Než mohla odpovědět, její matka otevřela dveře a zářivě se na ně usmála. „Michaeli Courte! Už jsem tě neviděla – kolik? – tři roky. Naposledy na novoroční party u C. J. A ty jsi taky měl narozeniny, pamatuju si na to. Nestůjte ve dveřích. Pojďte dál.“ Ustoupila a uvedla je do prostorného obýváku. Během chvilky jim přinesla sklenici vína a podnos vánočního cukroví. Pak se s pohledem plným očekávání obrátila na C. J. „Myslím, že vím, o co jde. Alespoň doufám.“ Usmála se na Michaela. „Nemůžu být šťastnější.“ C. J. si tenhle okamžik mnohokrát představovala. Přesto, že to vlastně dělá pro Michaela a proto, aby potěšila svou matku, zvláštním způsobem ji to dojímalo. Vzala Michaela za ruku, zhluboka se nadechla a usmála se: „Mami, Michael a já jsme se rozhodli, že se vezmeme.“ „Ach!“ Matka si přitiskla ruce na tváře a slzy jí vytryskly z očí. Usmála se na Michaela zvlhlýma očima. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na tahle slova čekala. Máte prsteny?“ zeptala se dcery vzrušeně. „Nechal jsem na C. J., ať si vybere prsten, který se jí líbí,“ vypravil ze sebe Michael nejistě. Odkašlal si, pohrával si s kravatou, vypadal tak nesvůj, že C. J. měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. „Byl to takový okamžitý nápad. Ehm, ne že bychom na to nikdy nepomysleli, jednou to přijít muselo, ale…“ vrhl na C. J. prosebný pohled, aby mu přišla na pomoc. „Mami, protože se s Michaelem známe léta, už ani nepamatuju odkdy, nevidíme důvod, proč bychom museli čekat. Skočíme do letadla příští týden, odletíme do Las Vegas a tam to zpečetíme.“ „To je nějak nakvap, ne?“ zeptala se jí zděšeně matka. „Do Las Vegas?“ otřásla se odporem. C. J. okamžitě opustila odvaha. Tohohle se obávala. „Mami, my nechceme žádnou velkou svatbu. A potřebujeme …“ zarazila se a odkašlala si, „stejně jako Michael chceme se vzít ještě tenhle rok. Na tom jsme se dohodli.“ Matka vytřeštila oči. „C. J. Waldová, ty jsi těhotná?“ Nevypadalo to, že by jí to bylo nějak proti mysli. „Ne, ne, tak to není,“ vložil se do hovoru Michael, v tváři celý zrůžovělý. „Je to kvůli daním,“ vyhrkla C. J., chytila se první myšlenky, která ji napadla. „Víš, když se vezmeme do konce roku, potom si to budeme moct odpočítat z daně, jako bychom spolu byli už celý rok.“ Michael se na ni podíval, zvedl obočí a v očích mu zajiskřilo. „Daním nerozumím, ale něco vím o svatbách. Taková léta myslím na to, až se vdáš, a teď tohle. C. J., to mi nemůžeš udělat. Nemůžeš jen tak zmizet a vdát se v tom odporném pozlátkovém Las Vegas!“ Obrátila vytřeštěné oči k Michaelovi. „Prosím, tohle mi nedělejte. Vám dvěma možná pořádná svatba nepřipadá tak důležitá, ale pro mě je moc důležitá.“ Její slova rezonovala ve vzduchu jako výstražné memento. Matka C. J. byla sice drobná, křehce vyhlížející žena, ale pokud jí něco zkřížilo cestu, změnila se v nebetyčnou horu z oceli. O dvě hodiny později vyšla C. J. a Michael na verandu a oba dva do sebe s úlevou vdechli mrazivý noční vzduch. C. J. bezradně rozhodila rukama. „Když jsme sem přišli, byla to naše svatba. Teď je to její svatba. Promiň, Michaeli. Žádný rychlý obřad, ani Elvis s tanečky se nekoná, nic takového. Ale zaplať pánbůh, že alespoň souhlasila s tím termínem. A jestli někdo dokáže dát dohromady skvělou svatbu za pouhé tři týdny, tak je to moje máma.“ „To je v pořádku,“ řekl Michael a položil jí ruku na ramena. „Jedním z důvodů, proč jsi přišla s tímhle nápadem, bylo, že chceš udělat matce radost. Takže pořádná svatba je to pravé ořechové.“ Vyvalila na něj oči. „Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že jsme v tom až po uši. Kdybychom teď couvli, zabila by mě. A tebe taky.“ Michael se zeširoka usmál, až se mu zablýskaly bílé zuby. „Mně se tvoje máma líbí. Vždycky se mi líbila.“ Pomalu šli k autu. „Jsi připravena absolvovat další kolo, tentokrát v mé rodině?“ „Neznám k Billovi cestu. Pojedu za tebou.“ Michaelovi otec zemřel na infarkt, když mu bylo deset. O dva roky později udeřil blesk do golfového hřiště, právě když tam matka trénovala, a na místě ji zabil. Dědeček se ujal výchovy Michaela a jeho mladšího bratra Billa. Možná že dědeček naléhal na Michaela a na Billa, aby se oženili před třiceti proto, že byl prostě přesvědčen, že je lepší založit rodinu, dokud jsou ještě mladí, napadlo C. J. Právě na tohle myslela, když zaparkovala za Michaelem před domem jeho bratra. „Rychle, potřebuju ohledně tvého bráchy trochu oživit paměť. Už jsem Billa neviděla dobrých pět let.“ Zvedla hlavu k působivé dvoupatrové budově. Měla hodně proskleného prostoru a rozdílnou výšku střechy. „To ty jsi navrhl Billův dům?“ Michael přikývl. „Bill má advokátní poradnu a myslím, že říkal, že Susan je zdravotní sestra. Čekají první dítě.“ Vzal ji za ruku a vedl ji k verandě osvětlené lucernami, které vypadaly jako světla, která byla zavěšená na dostavnících z Divokého západu. „Nebudeme tu dlouho.“ „C. J.!“ Bill ji bouřlivě objal, hned jak se otevřely dveře. Zazubil se na Michaela a poplácal ho po zádech. „Gratulujeme vám oběma! Susan?“ Usmívající se bruneta postoupila dopředu a stiskla C. J. ruku. „Tohle je C. J. Waldová, už brzy bude bratrovou ženou.“ Rozzářil se. „Je jí pro tebe škoda. Takovou krásnou ženskou si nezasloužíš.“ Bill a Susan provedli C. J. po domě, který Michael navrhl. Potom se posadili před vesele praskající krb ve společenské místnosti a pochutnávali si na chlebíčcích a popíjeli vaječný koňak. C. J. se oba líbili a zaplavil ji pocit vděčnosti, že ji tak vřele přijali do rodiny. Celý večer probíhal v příjemném a nenuceném ovzduší. Moc se jí líbil přátelský způsob, jakým se bratři navzájem dobírali, i když neskrývali vzájemnou náklonnost a lásku. Když se s Michaelem zvedali k odchodu, připadalo jí, jako by Billa a Susan znala odjakživa. „Řekni, prosím tě, mamince, jestli bude potřebovat pomoc, ať mi klidně zavolá,“ usmála se Susan. „Ráda vám při přípravě svatby pomůžu.“ „Děkuju za nabídku. A nezapomenu ti poslat tu knížku, o které jsme mluvili.“ Zalétla pohledem k Susanině mírně se kulatícímu bříšku pod rudými sametovými šaty a s překvapením zjistila, že jí závidí. S dětmi počítala někdy v daleké budoucnosti, ale nemělo to co dělat s Michaelem. Bill ji znovu pořádně objal. „Neumíte si představit, jak jsem šťastný. Vždycky jsem si myslel, že byste byli s Michaelem skvělý pár. Nevím, proč vám to oběma trvalo tak dlouho, než jste to zjistili, ale jsem rád, že vám to nakonec došlo.“ „Mě taky,“ řekla C. J. jakoby nic. Dobrý bože. Už se do toho tak vžila, jako kdyby šlo o skutečné manželství. Myslela na děti a měla radost, že mezi své přátele mohla počítat Billa a Susan. Musí se z té euforie trochu vzpamatovat. Mlčky šli s Michaelem po chodníku a drželi se za ruce. „Moc se mi tvůj brácha a jeho žena líbila,“ řekla mu C. J., když došli k autu. „Ty ses jim taky líbila.“ Opřela se o dveře auta a třela si o sebe ruce. Vzduch byl syrový a studený a z noční oblohy stále lehce padal sníh. „Michaeli?“ řekla udiveně a zvedla k němu hlavu. „My to opravdu budeme muset udělat.“ „Ano, my se opravdu budeme muset vzít.“ Chvíli se na sebe upřeně dívali, potom se dali do hysterického smíchu. C. J. byla uvelebená na posteli a okolo ní se povalovaly spousty papírů. Byla ve svém pokoji v hotelu a poslouchala rádio. Najednou zvedla hlavu a vyvalila oči. Astroložka Skyler McMastersová se právě zmínila, že praktický Kozoroh a impulzivní Blíženec nebývají zrovna ideálními partnery. „Přesně to jsem potřebovala slyšet,“ řekla a obrátila se na kamarádku a kolegyni Cindy Wheelerovou, která patřila ke stejné posádce jako ona. Byli teď v Baltimoru a trávili krátké volno mezi dvěma lety. Když jen C. J. pomyslela na to, co všechno bude muset doma udělat, tak na ni šly mrákoty. „Přece na tyhle hlouposti nevěříš, nebo jo?“ zeptala se jí Cindy. Probíraly se spolu službami, které čekaly C. J. v lednu a hledaly nějaké lety, které by spolu mohly vyměnit, aby jí vybyly nějaké dny navíc na líbánky. Znamenalo to ale, že první měsíc v manželství bude mít pořádně nabitý. Doma se tedy rozhodně moc neohřeje. Ne že by na tom tak záleželo, pomyslela si. „Ne,“ řekla C. J. nepřesvědčivě a vypnula rádio. „Ale zdá se mi zvláštní, jak často se mé horoskopy shodují s tím, co probíhá v mém životě.“ „Mohla bys vypustit let patnáctého,“ navrhla jí Cindy a nakukovala do svého rozvrhu služeb. „To jsou tři dny s dvěma přestávkami. Nic moc pro novomanžele. Ne, počkej. Kdybys vypustila tři dny, dostala by ses za měsíc pod šedesát pět hodin. Tak promiň, to by nešlo.“ „Jsem tak unavená, že vůbec nedokážu myslet,“ poznamenala C. J., hodila svůj rozvrh na postel a zívla si. „Asi tě pošlu zpátky do tvého pokoje, abych se mohla trochu vyspat.“ Cindy se překvapeně podívala na hodinky. „Vždyť je teprve půl desáté. Děvče, co tě nemá. Ještě jsme si ani nepromluvily o svatbě.“ C. J. si povzdechla. „Svatba zcela opanovala můj život. Až se zítra vrátím do Denveru, budu muset jít na zkoušku šatů, potom matka chce, abych schválila, jestli vybrala správný dort, květiny a tak pořád dokola.“ „Tak ty už máš závěrečné odpočítávání před startem,“ řekla jí Cindy už ve dveřích. „Ode dneška za deset dnů se budeš slunit na pláži na Havaji se svým šarmantním manželem.“ „Řeknu ti zcela upřímně, že bych raději utekla do Las Vegas a nechala se tam oddat Elvisem.“ Cindy se zamračila. „C. J… jsi normální? Připadáš mi nějak málo… Nevím… nadšená. Kde jsou ty rozzářené oči?“ To ji také trápilo, i když by vlastně nemuselo. „Jsem v pořádku. Jen unavená, to je všechno.“ Vlastně měla důvod k mrzutosti. Nic nešlo tak, jak si C. J. představovala. Za prvé, seznam hostů se rozrůstal přímo geometrickou řadou. Za druhé se svatba měla konat ráno, což nebyla její nejoblíbenější část dne. S matkou ale nebyla řeč, protože chtěla, aby nějak nenarušili plány některých pozvaných. Přece jenom se to týkalo Silvestra a v tento den mají lidi už většinou něco předem dohodnuté. Za třetí se líbánky přesunuly na Havaj, a tím se to protáhlo na pět dnů místo plánovaného víkendu. Takže z původně legračního nápadu a do jisté míry frašky se vyklubala velice reálná, až příliš reálná svatba. C. J. si povzdechla a svěsila ramena. Matka byla ve svém živlu, zařídila svatbu v rekordním čase, ale C. J. byla na pokraji zhroucení. Poslední dobou se začala cítit jak vykolejená a náladová. Svátky rozhodně nejsou tou nejvhodnější dobou pro unavenou a roztržitou letušku. Při každém letu letadlo praskalo ve švech a zdálo se jí, že víc a víc pasažérů si objednává speciální jídlo. Když se občas stalo, že jídlo zapomněli doručit na palubu a ona to musela lidem vysvětlovat, měla pocit, že se jí hlava rozskočí. Při letu do Baltimoru se jim porouchal servírovací vozík a musely s Cindy roznášet jídlo starým způsobem jednotlivě. A tak to šlo pořád. Když se nestalo jedno, stalo se zase něco jiného. Doufala, že nakoupí vánoční dárky během zastávky v Baltimoru, ale přihnala se sněhová bouře a piloti museli nejméně hodinu kroužit, než mohli přistát. V tu dobu, kdy se celá posádka dostala do hotelu, a navečeřeli se, sníh začal padat ještě hustěji a C. J. byla navíc tak unavená, že už se na nákup ani nevypravila. Měla moc práce a vůbec žádný čas. Že se jí tento rok Vánoce slijou do jedné velké chaotické změti barevných pozlátek, obehraných koled a smíšených pocitů, už věděla. Byla ráda, že se jí alespoň podařilo sehnat Michaelovi dárek. Koupila mu koženou tašku na oblečení, aby si měl v čem vzít věci na Havaj. Pořád jí připadalo až příliš neskutečné, že se s Michaelem mají brát. Tedy předpokládala, že si to nerozmyslel. Mluvili spolu jen po telefonu. Minulý týden byla tak zaneprázdněná, že se s ním nemohla ani sejít. Jejich telefonní rozhovory byly stručné. To nevadí, chlácholila se. Na důkladnější seznámení budou mít spoustu času později. Když o tom přemýšlela, uvědomila si, kolik toho vlastně o Michaelovi neví. Neměla ani ponětí o tom, jakému druhu hudby dává přednost, jak tráví víkendy, jestli si potrpí na pořádek nebo mu je to jedno. Dokonce mu ještě nepoložila oblíbenou otázku, kterou kladla všem svým bývalým partnerům: kolikrát shlédl film Casablancal Do mysli se ji vkradl svíravý pocit pochybnosti. Už to, že získala do svého bytu nájemníka, pro ni představovalo spoustu potíží. Vzpomněla si, jak vždycky tvrdila, že by k sobě nikdy žádného vetřelce nepustila. Také nečekala, jak se bude cítit trapně, že podvedla Billa a Susan, nemluvě o spoustě dalších dobrých přátel. Nebude toho všeho později litovat? „Nemůžu uvěřit, že jsi odložil koupi vánočního dárku C. J. až na poslední chvíli.“ Michael se zamračil na svého bratra, potom se podíval na cenovku solidně vyhlížejícího vysavače. „Nejspíš vysavač stejně má,“ zamumlal unaveně. Začínalo se ho zmocňovat zoufalství. „Ty to nevíš?“ Bill ho vzal za ruku, otočil s ním jako s káčou a prakticky ho odvlekl z obchodu s elektrickými spotřebiči. Chvíli mžoural skrz hustou clonu pendlujícího davu nakupujících lidí a pak zavedl Michaela do kavárny se stolky obrácenými do ulice. Objednali si a pak s kouřícími šálky došli k jednomu stolku. „Děláš mi starosti, brácho.“ „Proč?“ zeptal se Michael podrážděně. Nenáviděl nákupy. Neměl vůbec ponětí, co C. J. koupit. „Nevykládej si to špatně, mám radost, že se budete s C. J. brát. Ale týden předtím, než jsi mi telefonoval, že se budeš ženit, jsme spolu byli na obědě a o svatbě nepadlo jediné slovo, ani jsi mi nic nenaznačil. Jako bys to ani nebyl ty. Zčistajasna se rozhodneš, že se oženíš. Ještě nedávno bych za to dal krk, že ty budeš mít pořádně dlouhé zásnuby.“ Bill na něj zíral stejně vykuleně jako on. „A co je stejně matoucí, že když o ní mluvíš, vypadá to, jako bys o ní nic nevěděl kromě několika povrchních informací.“ „To je směšné. Znám její cenu, vím jaká je jako osobnost, člověk. Víš, jak dlouho jsme přáteli – to není nic ze dne na den.“ „Michaeli, pokaždé když se zmíníš o C. J., řekneš, jaká je to skvělá kamarádka, jak je poctivá a slušná. Ale ještě jsi neřekl ani slovo o lásce.“ „Samozřejmě, že ji mám rád,“ ucedil škrobeně. Bill ho pozorně sledoval přes okraj šálku kávy. „Bezva. To je skvělé. Ale chlap si nebere ženskou, protože je to dobrá kamarádka. Bere si ji proto, že bez ní nemůže žít a že ji miluje a chce s ní být do konce života. Takhle to alespoň já cítím k Susan. Nemůžu si bez ní svůj život vůbec představit. Cítíš tohleto taky k C. J.?“ Najednou si Michael přál, aby mohl všechno vrátit zpátky. S tou svatbou neměl nikdy souhlasit. Nenáviděl se za to, že bratra podvádí. Vždycky něco takového odsuzoval. Jednu slabou chvilku ho napadlo, že Billovi řekne pravdu, ale uvědomil si, že na tu pravdu není zrovna moc hrdý. Cítil se provinile i za to, že dokonce ani Billa nenapadlo, že si možná bere C. J. proto, aby dostal od dědečka dědictví. Bylo mu jasné, že z pohledu Billa to bylo něco tak nemyslitelného, že mu něco takového ani nepřišlo na mysl. I když si myslel, že by to Bill pochopil, kdyby znal pravdu, nedokázal najít odvahu, aby mu to vysvětlil. „Podívej. Já si chci vzít C. J. a ona si chce vzít mě. Jasné. A už s tímhle tématem skončíme.“ Podíval se na hodinky, a pak na ty davy lidí. Plýtvá tady zbytečně časem. Potřeboval už úspěšně dokončit vánoční nákup. „Jinými slovy, nemám do toho strkat zobák.“ „Vlož svou energii do toho, abys mi pomohl vymyslet, co mám koupit za dárek. Co většinou ženy chtějí?“ „Rozhodně ne vysavač. Co takhle nějaký líbivý šperk nebo dámské prádlo?“ To mu připadalo příliš intimní. Měl na mysli něco mnohem praktičtějšího a užitečnějšího. Jen prostě nevěděl, co ona potřebuje. Mixér? Toastovač? Mikrovlnnou troubu? Jak pokračovali v nákupu, vracel se v duchu k Billově poznámce. Bratr má pravdu. V základech každého manželství by měla být láska. A milovali se a žili šťastně až do smrti, jak se končí každá správná pohádka. Ale on a C. J. si z této instituce tropí posměch a vodí za nos spoustu slušných lidí. Situace se vůbec nevyvíjí tak, jak si to původně představoval, pomyslel si zklamaně. Kdyby už matka C. J. nezamluvila kostel a nekoupila jí šaty, vážně by uvažoval o tom celou tu šarádu odvolat. „Zajímalo by mě, v jakém stavu má myčku na nádobí nebo sušičku,“ poznamenal ponuře. „Nebo by takový dárek byl příliš extravagantní?“ Bill zavrtěl hlavou. „Tohle všechno se brzy dozvíš, bratře. Ale říkám ti, ženské nemají rády dárky, které se dají zastrčit do zásuvky.“ „Ach! Vypadáš překrásně!“ C. J. stála před vysokým zrcadlem v obchodě specializovaném na výbavu pro nevěsty. Stejně jako její matce stojící opodál, jí náhle zvlhly oči. Do téhle doby to netušila, ale kdesi vskrytu duše snila o tomto okamžiku: až si bude zkoušet svatební šaty. Obávala se, že když výběr ponechá na své matce, skončí to bouřlivou explozí nabíraných rukávů a sukní. Ale matka kupodivu projevila nezvyklý vkus a neomylný instinkt a výsledkem byly skvostné svatební šaty, které dokonale odpovídaly její vysoké a štíhlé postavě. Jednalo se o přiléhavé pouzdrové šaty, nahoře zdobené nádhernými korálky a dole zřaseným saténem. Bez rukávu, sahaly jí vepředu až k hrdlu a vzadu byly vybrané a odhalovaly jí záda skoro až k pasu. „Naprosto neskutečné šaty,“ vydechla přidušeným šepotem. Najednou ji zaplavila sklíčenost. Tohle byly šaty jejích snů. Přesně takhle si vždycky představovala, že budou její svatební šaty vypadat. A matčina tvář planoucí láskou, radostí a pýchou zářila přesně tak, jak si představovala, až tenhle den nastane. Všechno to ale byl jeden velký podvod. „Ale, marni,“ vyhrkla a náhle se posadila. „Právě téhle starosti a výdajů jsem tě chtěla ušetřit. Chtěla jsem jen s Michaelem odletět na chvilku do Las Vegas a vrátit se vdaná, a bylo by to bez vší další zbytečné parády.“ Kdyby řekli svůj manželský slib před hercem v roli Elvise, vypadalo by to spíš jako takový nevinný žert. S chutí by se tomu s Michaelem zasmáli, poklepali by se po zádech a oba by konstatovali, jak se jim podařilo všem příbuzným vypálit rybník. Pozvali by jen ty nejlepší kamarády a podnikli by s nimi pořádnou jízdu. Až do rána by hráli karty a popíjeli k tomu tequilu, a co by jim scházelo. Prostě legrace, nic vážného. S takovým začátkem by mohli celkem snadno pokračovat ve svém plánu. Ale to, co je čekalo teď, bylo příliš vážné, pomyslela si nešťastně. Zvedla hlavu a podívala se na sebe do zrcadla. Tyhle šaty, radost matky – tohle všechno je příliš vážné a skutečné. A v ní to probouzelo přání, aby byla tohoto okamžiku hodna, přání, aby si opravdu brala někoho, koho by hluboce a celým srdcem milovala. Kdyby to Michaelovi neslíbila a nechtěla potěšit svou matku, celou akci by už dávno odvolala. „Ty boty mě trochu tlačí,“ řekla místo toho a vrátila se zas do reality. Potom se otočila k prodavačce. „Nemáte stejné o půl čísla větší?“ Michael donesl poslední várku oblečení do domu, kde bydlela C. J. a zavěsil ramínka do skříně v jejím pokoji pro hosty. Potom uložil své toaletní potřeby do společné koupelny. C. J. mu uvolnila nějaký prostor, ale všiml si, že má pro své věci daleko víc prostoru než on. Vždyť je to taky její dům, pomyslel si. Zvedl lahvičku s parfémem a přičichnul si k víčku. Její oblíbená – voněla po skořici. Připomínalo mu to pečivo – švýcarky. Srovnal její voňavky do úhledné řady, uhladil lem ručníků a trochu v koupelně poklidil. Potom sešel do přízemí. „V ledničce je pivo, kdybys chtěl,“ řekla mu C. J. a zvedla hlavu od hromady dopisů. „Zatím nám šedesát pět pozvaných potvrdilo, že přijdou. A lidi nám posílají dárky. Na to jsem vůbec nepomyslela. Nepřipadá mi správné přijímat dary, ale…“ Usmála se. „Už jsme dostali čtyři mixéry. Ale tvůj se mi líbí nejvíc.“ Nakonec jí dal k Vánocům mixér. Přesto, že nešetřila chválou, neměl pocit, že by byla dárkem nějak zvlášť nadšená. Zřejmě mě Bill pravdu, že ženy opravdu touží po jiných darech než je zboží z prodejen elektrických spotřebičů. „Děkuju,“ zamumlal. Sáhl do lednice, vytáhl plechovku piva a odtrhl z ní víčko. „Myslím, že jsem se stěhováním hotov. Postavil jsem si rýsovací stůl do suterénu, jak jsi mi poradila.“ Vstoupil do místnosti, která byla kombinací obýváku a jídelny. „Připadá mi zvláštní, že tu nemám svoje věci.“ Nemělo smysl se pokoušet dělat v domě nějaké větší úpravy, když by šlo jen o dočasné řešení. Přesto si v bytě bez svého nábytku připadal jako host. „Jestli si chceš přivézt nějaký nábytek, mohla bych něco z mých věcí dát do sklepa.“ „Ne, to je v pořádku.“ Posadil se za stůl v jídelně a letmo přelétl očima po jejím červeném svetru a rudé stuze ve vlasech. Nebyla dnes nalíčená a vypadala svěží a odpočatá. Kdyby nevěděl, kolik jí je, víc než dvacet by jí nehádal. Nenalíčené ženské rty mu vždycky připadaly víc sexy, než s vrstvou make-upu. C. J. měla nepatrně větší ústa a nádherně smyslný spodní ret. Její ústa se uměla nádherně smát a ještě něco by určitě uměla nádherně. Těžce polkl, potom uhnul pohledem a dlouze se napil piva. Napadlo ho, že na takové myšlenky by si neměl moc zvykat. Vytáhla další list z hromady papírů. „Nechala jsem pro tebe udělat klíč. Máš ho na kuchyňském stole.“ Odškrtla si jednu položku na svém seznamu. „Chtěla bych doplnit zásoby v ledničce, abychom měli co jíst, až se vrátíme z Havaje. Jaký druh zmrazených jídel máš rád?“ Usmál se a naklonil posměšně hlavu na stranu. „Mám tomu rozumět tak, že nerada vaříš?“ „Nevím. Nemám moc praxe,“ řekla s pokrčením ramen a pohodlně se opřela zády o opěradlo židle. „Připadá mi naprosto zbytečné, abych vařila, když jsem sama. Tak si kupuju polotovary nebo většinou jím venku. Ty vaříš rád?“ „Musím říct, že ano.“ Vytřeštila oči, potom se rozesmála. „To jsem nevěděla. Dost dobře si tě při vaření nedovedu představit.“ „Víš co,“ řekl jí po chvíli, „po dobu, co budeme manželé, budu vařit já. To je to nejmenší, co můžu udělat.“ Vyřčená slova po dobu, co budeme manželé, dlouho setrvávala ve vzduchu a byla nabita významem. C. J. si odkašlala, potom mávla rukou. „Dobrá, byla bych hloupá, kdybych měla mít něco proti tomu, že mě chlap chce živit. Ale já budu umývat nádobí. Takhle mi to připadá jako docela férová dohoda.“ Poprvé za tu dobu, co ji znal, nedokázal přijít na něco, co by jí řekl, a konverzace zvadla. Ale jiskření obvyklé ve vztahu mezi mužem a ženou se rozbíhalo na plné obrátky. Dobře vnímal svěží vůni mýdla, kterou okolo sebe šířila, a nedokázal si poručit, aby se nedíval na její plné nenalíčené rty. Když se naklonila dopředu, svetr se jí na hrudi napjal a jemu se zatajil dech. Vzpomněl si, jak ho zvláštním způsobem rozechvěl intimní pohled na lahvičky s parfémy, její rtěnku a sůl do koupele. Kolikrát se přistihl, jak jí zvědavě nahlíží do ložnice. Svou ložnici měla vymalovanou v živých tónech červenohnědé a tmavě modré. Výběr takových barev by od ženy nečekal, ale v jejím případě měl pocit, že to její ženskost jen podtrhuje. Výrazné barvy tlumily různé tkané tapisérie na zdi a květinové aranže. Knihovna přetékala pestrobarevnými hřbety knížek. A před knihami stála dlouhá řada různých průhledných koulí sloužících jako těžítka. To by ho nikdy nenapadlo, že bude sbírat takové titěrnosti. Mohl jí jednu koupit k Vánocům, anebo jestli budou v červnu ještě spolu, koupí jí jednu k narozeninám. „Děkuju za tašku na oblečení.“ Věděl, že penězi zrovna neoplývá a byl by radši, kdyby mu vybrala něco méně drahého. Spokojil by se i s balíčkem kapesníků. „Rádo se stalo,“ odpověděla mu s úsměvem. „Ty mixéry navíc si vyměníme.“ Pak posmutněla. „Nevíš, jak si poradíme s těmi dárky?“ zrudla až po kořínky vlasů. „Myslím, kdo si jaký nechá.“ „Myslím, že nejpraktičtější by bylo je vyměnit za peníze, potom to rozdělit.“ „Neuraz se, ale mně to připadá pěkně uhozené, nemyslíš?“ Musel s ní souhlasit. A nelíbilo se mu to. „Co jiného bys s tím chtěla dělat?“ „Já bych navrhovala, abychom si každý ponechal dárky, které poslala jeho rodina a jeho známí a bude to.“ Opřela se zády o židli a poklepávala si tužkou o tvář. Pozorně se na něj zadívala. „Michaeli… kolikrát jsi viděl Casablancu?“ „Nevím, tak čtyřikrát? Možná pětkrát?“ Najednou mu došlo, že ho tou otázkou testuje a zeširoka se usmál. „A kolikrát jsi viděla Rollerball?“ Rozesmála se. „Třikrát, a pořád nechápu tu scénu, kde zapálí ty stromy.“ „Ani já ne.“ Usmál se a začal se cítit trochu volněji. Možná, že to nebude tak špatné, díval se hned s většími nadějemi do budoucnosti. „Nevadilo by ti, kdybych si dal ještě jedno pivo?“ zeptal se a zmačkal v ruce prázdnou plechovku. „Michaeli, chlapče, jestli tu budeš bydlet, nepotřebuješ ode mě povolení, jestli si chceš něco vzít z ledničky.“ V kuchyni se marně pídil po koši na recyklovatelný odpad, potom zvedl hlavu a zeptal se jí, kde je. Odměnila ho provinilým pohledem. „Vím, že bych měla třídit odpad a loni jsem už začala. Ale znáš to, jak to chodí…“ Půvabně pokrčila rameny. „Dobrá. Zřídím recyklační systém v garáži,“ řekl jako by nic a hodil slisovanou plechovku do koše na odpadky, i když ho to mrzelo. „Když ti to vyhovuje…“ „Až to budeš mít, tak mi dej vědět. Já mám vždycky spoustu dobrých předsevzetí, horší je to s jejich dokončením.“ To jeho uším neznělo dobře. Takový přístup ho většinou doháněl k šílenství, ale koneckonců vždyť spolu nebudou navěky. Potom, co spolu ještě jednou prošli seznam, dali si k večeři pizzu a napsali několik děkovných pohledů, se Michael postavil a protáhl se. Zamával jí a zamířil ke dveřím. „Uvidíme se zítra večer na zkoušce.“ Najednou na ně s plnou vahou dolehla vážnost situace. „Nezapomeň si ráno s sebou vzít smoking,“ řekla mu a šla za ním. Když zvedl obočí, omluvně se usmála: „Promiň. Mám pocit, že když mně je potřeba pořád něco připomínat, tak ostatním taky.“ Stála pod světlem na chodbě, lesklé vlasy se jí zavlnily okolo ramen. Najednou dostal šílenou chuť ji sevřít do náruče a políbit ji. Opravdu políbit. Ne žádné uždibování na tváři jako obvykle. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ona mu visí očima na rtech, jako by i ji právě napadla stejně bláznivá myšlenka. Pak ustoupila, olízla si rozkošné rtíky a napřáhla ruku k pozdravu. „Dobrou noc… příteli.“ Rozpačitě jí sevřel ruku a odolával nutkání se jí omluvit, že ji chce políbit. A napadlo ho, že oženit se s ní nebude tak snadné, jak se mu zprvu zdálo. „Dobrou noc, kamarádko,“ řekl zastřeným a trochu chraptivým hlasem. „Příští zastávka Maui, Havaj.“ „Chce to hodně opalovacího krému.“ Potřeboval už jít, měl ještě spoustu práce. Ale nějak se mu od ní nechtělo. „Už jsem ti říkal, jak nám Bill se Susan nádherně vyzdobili pokoj na líbánky?“ „To je od nich hezké.“ Ostýchavě se usmála a odtáhla od něj ruku. Potom ho mávnutím odháněla pryč. „Jdi už. Ještě musím zatelefonovat mámě, vyplnit nějaké formuláře a zabalit si.“ Když se za ním zavřely dveře, chvilku seděl v autě bez hnutí a prohlížel si její dům. „Moje žena,“ řekl hlasitě a testoval, jak ta slova zní. „Rád bych vám představil svou ženu. Moje žena létá tento měsíc převážně do New Yorku. Moje žena říkala…“ Slova zněla docela dobře. Až překvapivě přesvědčivě. Tím, že je připojil před její jméno, proměnilo to C. J. jako mávnutím kouzelného proutku. Když se na ni podíval a pomyslel si, že je to jeho žena, najednou mu připadala fascinující. Líbilo se mu, že viděla třikrát Rollerball. Svatba začala v jedenáct hodin a z C. J. zbyl jen roztřesený uzlíček nervů. Nedokázala si dost dobře představit, že by se mohla cítit ještě nervóznější, kdyby skutečně šlo o nejdůležitější den jejího života. „Škoda, že se toho nedožil táta. Kdyby tě tak on mohl přivést k oltáři,“ zašeptala její matka, když zaujaly své místo vzadu v kostele. „Dnes by byl na tebe moc hrdý.“ C. J. na okamžik přivřela víčka, pak vzala matku za paži. „Jsem ráda, že mě povedeš k oltáři ty.“ Spustila hudba a lidé se postavili a obrátili se k nim. „Zlato? Určitě to chceš?“ zeptala se jí matka, sepjala ruce a zkoumavě se jí zadívala do tváře. „Michael je skvělý muž, a mám ho ráda, ale… znepokojuje mě, že jsem vás nikdy neviděla chovat se tak, jak se chovají dva zamilovaní. Pohladíte se vůbec někdy nebo obejmete? Děvče, ještě není pozdě si to rozmyslet. Jestli nemiluješ Michaela celým srdcem a duší, můžeme se okamžitě obrátit a odejít odtud a nic se neděje.“ Ale dělo by se, četla C. J. v matčiných očích a cítila v jejím pevném stisku. Vdává se, aby byla maminka šťastná, ale maminka by klidně zrušila svatbu, aby šťastná byla ona. Slušný paradox. „Mám tě ráda, mami,“ zašeptala jí, slzy v očích. „Michael a já… my… on je můj nejlepší přítel.“ „To je skvělé, ale…“ Ale každý stál, usmíval se a díval se na ně. Zástup svatebčanů se zavlnil a C. J. poskočilo srdce a pak se jí rozběhlo rychleji. Zvedla hlavu, stiskla matce ruku a vykročila. Teď už bylo příliš pozdě, aby z toho vycouvala. Potom spatřila Michaela a překvapením prudce vydechla. Ještě nikdy ho neviděla ve smokingu a vypadal úžasně, nejhezčí muž na světě. A díval se na ni přesně tak, jak by chtěla, aby se na ni její ženich díval. Překvapeně, obdivné a v očích mu planul žár, který u něj nikdy předtím nespatřila. A její nervozita se stupňovala. Chvěla se, když jí matka vložila ruku do Michaelovy, a pak ustoupila, aby se posadila do lavice v první řadě. „Drazí přátelé, shromáždili jsme se tady dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu v jeden posvátný svazek…“ Svatební slib se jí rozpil do jedné změti slov a C. J. si jen mlhavě uvědomovala, že její odpovědi nejsou skoro vůbec slyšet. Potom se k sobě s Michaelem obrátili čelem a varhaník jim hrál „Budiž chvála Pánu Bohu.“ Zdálo se, že píseň nebere konce. Michael se zahleděl hluboko do jejích uslzených očí. „Jsi dneska tak krásná, že se mi až tají dech.“ Pokoušela se vymyslet něco vtipného a jiskrného, ale nešlo to. „Měl bys pořád nosit smoking,“ vypravila ze sebe šeptem. Své tmavé vlasy měla úhledně stočené do uzlu, jen jedna neposlušná lokna jí spadla do čela. Z jeho kouřově modrých očí vyzařovala jistota. Ne poprvé si C. J. všimla ostrých rysů jeho tváře a jeho širokých ramen ještě zdůrazněných dobře padnoucím oblekem. Oba měli vlhké dlaně a oběma se třásly ruce. „Přála bych si, abychom byli ve Vegas a reverend Tarcher nám žehnal v Elvisově paruce,“ usykla tlumeně. Napadlo ji, jestli si její kamarádky všimly, jak se jí chvějí rty. Michael se na ni usmál. „Vypadá to až moc skutečně, co?“ „Je to skutečné pro všechny kromě nás.“ Když hudba konečně dohrála, všimla si C. J., než se obrátila zpátky k reverendovi Tarcherovi, jak si matka utírá slzy štěstí. „Nyní vás prohlašuji mužem a ženou,“ řekl reverend se širokým úsměvem. „Michaeli, můžeš políbit nevěstu.“ Přistoupil k ní blíž a cítila, jak jí proniká jeho teplo a přitahuje ji k němu. Lehce jí pozvedl bradu, podíval se jí do očí a potom ji něžně políbil na rty. Blesk projel C. J. od hlavy až po konečky prstů. Jeho rty byly poddajné, přesto pevné a jeho dotyk jemný, ale jistý. Jejich rty k sobě přilnuly jako dva kusy skládačky. A poprvé v životě C. J. pocítila, co to je, když muž a žena splynou v jedno. Působilo to jako zážeh raketových motorů. Jako by v ní Michael naráz probudil milióny buněk spících hluboko v jejím těle. Najednou měla pocit, že teprve teď skutečně žije. Michael se od ní odtáhl a na jeho pohledné tváři zahlédla překvapení. Zachmuřil se, potom se sklonil a dal jí další polibek, tentokrát skutečný. Zkoumavý, odvážný polibek, při kterém úplně zapomněli, že mají diváky. Teprve když zástup svatebčanů propukl v smích a jásot, zvedl ženich hlavu. „Ach bože,“ prohlásil udiveně a nevěřícně si ji prohlížel. C. J. nemohla promluvit. Rty se jí chvěly a tělo měla v jednom ohni. „Ach, kamaráde,“ zamumlala nakonec a dotkla se konečky prstů jeho rtů. „Jsme v pěkný bryndě.“ Doufala, že to nikdo jiný neslyšel. „Dámy a pánové, mám tu čest vám představit pana a paní Courtovi.“ Varhaník opět spustil a tentokrát hudba získala na jásavosti a velebný zvuk nástroje se triumfálně nesl vzhůru. Michael ji vzal za ruku a pomalu kráčeli hlavní lodí k východu. Po matčiných tvářích kanuly slzy štěstí. Svatebčané se usmívali a tleskali jim. Nikdo netušil, že pan a paní Courtovi se dnes poprvé políbili. A jaký to byl polibek, pomyslela si C. J. a vrhla pohled na svého manžela. Ještě teď se celá chvěla a tetelila se vzrušením. Její manžel. Proboha. Ona má manžela. TŘETÍ KAPITOLA KOZOROH: Žádný člověk není izolovaným ostrovem, ani vy ne. I samotář někoho potřebuje a může to být někdo, koho máte už dlouho po svém boku. Zvláště v tomto období mají stará přátelství velmi důležitý význam. Trocha trpělivosti vám přinese bohatou odměnu. BLÍŽENCI: Změna role vyřeší staré problémy, ale objeví se nové. S měnícím se znamením Merkura se stáváte zvlášť přesvědčivými. Než se pokusíte přesvědčit ostatní, ujistěte se nejdřív, že svou mysl opravdu dobře znáte. C. J. si povzdechla a zastrčila složené noviny za opěradlo sedadla před sebou. Otočila hlavu a vyhlédla oknem z letadla ven. Daleko dole hrál oceán celou škálou barev zapadajícího slunce. To poslední varování v horoskopu o přesvědčování ostatních přišlo trochu pozdě. Skutek už byl spáchán. Myslela si, že co se týče svatby s Michaelem, svou mysl dobře zná, ale teď už si tak docela jistá nebyla. Už si ani nepamatovala, kdy měla ve svém nitru takový zmatek. „To přivítání hostů zvládla tvoje máma na jedničku a stejně tak skvělá byla při oslavě potom,“ poznamenal Michael a odložil si knihu na klín hřbetem dolů. C. J. napínala zrak, aby vyluštila titul. Něco jako nejnovější trendy a postupy v komerčním stavitelství. S překvapením zjistila, že ji to rozladilo. Ten starý praktický Michael neplýtval časem ani o dovolené. Jakápak oddechová literatura, to pro něj nebylo. Co jiného mohla čekat. Pracoval i během svatební dovolené. „Někteří hosté mi říkali, že ta oslava byla dobrým startem do nového roku. Výtečné jídlo. Výtečná hudba.“ A mnoho gratulací, cvakání spouští a objímání. Když C. J. krájela velký svatební dort, připadala si jako největší podvodnice pod sluncem. Matčin šťastný výraz ve tváři by měl i její srdce naplnit štěstím, ale zcela proti jejímu očekávání se nic takového nedostavilo. Místo toho měla pocit, že každého podvedla. Možná i sebe. „Něco se stalo?“ zeptal se jí Michael tiše. C. J. sklonila hlavu a otáčela si zlatým kroužkem na prstu. Byl těžší, než si představovala. „Nevykládej si to špatně,“ řekla po chvíli, „připadám si jako pěkná zmije, že jsem tu mámu podvedla.“ „Vím, jak ti je,“ řekl Michael s povzdechem a zavřel knihu. „Utratila za to hodně peněz a více méně se vzdala Vánoc, aby nám vypravila svatbu. Bill a Susan udělali to samé. Doufám, že spolu najdeme nějaký způsob, jak se jim za to odvděčíme.“ Na chvilku se odmlčel. „Za celý život jsem nikdy Billa nepodvedl. Taky z toho nemám dobrý pocit. Ani není příjemné vědět, že tvoje máma věnovala veškeré úsilí svatbě, která vlastně nebyla opravdová.“ „Svatba byla opravdová až moc,“ vyhrkla ostře C. J. „Ale manželství je pěkný humbuk.“ „Kdybychom jeli do Las Vegas, jak jsme původně plánovali, tvoje máma by vypadla ze hry a nic by ji to nestálo.“ C. J. se neklidně posunula na úzkém sedadle a vytřeštila na něj oči: „Jestli se mi tady snažíš naznačit, že jsem měla trvat na původním plánu, tak si vzpomeň, že jsem se snažila. Vždyť jsi tam byl se mnou, když jsem to mámě povídala. Když se ti nelíbilo, jaký to bere směr, mohl ses přidat a přesvědčit ji. Znáš to, po bitvě je každý generál.“ „Připadalo mi, že není na místě, abych zasahoval do rodinné rozpravy. Kromě toho jsem z toho nápadu byl úplně perplex.“ „Ty myslíš, že já ne?“ „To jsem přece neřekl.“ „Jestli nutně potřebuješ najít viníka, dávej za to vinu… nevím, třeba situaci!“ Michael přivřel oči. „Já nehledám viníka. Já jen říkám, že se nám to nějak vymklo z ruky a vydalo se směrem, který jsme původně nezamýšleli. A nikdo z nás z toho nemá dobrý pocit.“ „Už o tom nechci mluvit, jasný?“ vyštěkla. „Čti si svou knížku a dej mi pokoj.“ „Dobrá,“ prohlásil přiškrceně. „Jak si přeješ.“ Tak a teď měla nepříjemné výčitky i kvůli Michaelovi. Ale to nebylo fér. On přece za nic nemohl. Tu svatbu navrhla ona. „Michaeli?“ řekla mu provinile. „Co to děláme? Vždyť jsme se teprve před několika hodinami vzali. Proč jsme se vlastně začali hádat?“ Zvedl hlavu od knihy a pozorně si ji prohlížel, potom napjatý výraz tváře povolil. „Promiň.“ Natáhl se přes obě opěradla a vzal ji za ruku. „Poslední tři týdny se na nás pořádně podepsaly, byl to nápor na nervy. Stěhování, Vánoce, dát dohromady svatbu…“ „Já neříkám, že lituju toho, co jsme udělali. Jen si myslím, že některé aspekty jsme nepromýšleli tak důkladně, jak bychom měli.“ „Já vím. Nastoupili jsme prostě do rychlíku a už se vezeme.“ Hladil jí ruku ve své dlani. „Podívej. Už jsme to udělali a nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Hoďme starosti na pár dní za hlavu a užívejme si. To snad dokážeme, ne? Neměl jsem už pořádnou dovolenou ani nepamatuju a ty taky ne. Oba dva si potřebujeme odpočinout jako sůl, tak relaxujme.“ „Máš pravdu. A mohl bys hned začít tím, že si seženeš nějaké oddechové čtení,“ kývla hlavou směrem ke knize na jeho klíně. Michael překvapeně zamrkal. „Tohle je čtení pro radost.“ Tomu se upřímně zasmála a hned se cítila lépe. Pohodlně se usadila na křeslo, položila si hlavu na opěradlo a vyhlédla z okna. Byl to dnes dlouhý den plný samých poprvé. První svatba. Poprvé se políbili. A teď první hádka. „Michaeli? Považuješ se za samotáře?“ zeptala se, jak se v duchu probírala jeho horoskopem. „Nejspíš ano,“ řekl jí po chvilkovém přemýšlení. „Proč se ptáš?“ „Tvůj horoskop… Ale nic.“ Možná že měl Michael oprávněné obavy, jestli jejich přátelství přežije jejich manželství. Začala se o to taky strachovat. Byla to dlouhá cesta z letiště do jejich hotelu blízko Lahainy. Michael pozoroval záblesky měsíce na mořských vlnách, všímal si siluet vysokých palem s vějíři krajkových listů. Řidič taxi nenechal C. J. ani na okamžik vydechnout a neustále s ní konverzoval, zatímco Michael se snažil je nevnímat a probíral si v hlavě bohaté zážitky toho dne. Pochyboval, že někdy zapomene na ten okamžik, kdy se podíval na konec hlavní lodi a uviděl tam C. J., jak mu jde vstříc. Byla to prostě nejkrásnější nevěsta, jakou kdy spatřil. A v jednom kouzelném okamžiku si opravdu myslel, že to je skutečnost. Že ona patří jemu a on jí. A jejich polibek? Ještě teď ho cítil na rtech. Během celé oslavy, kdy s ní tančil nebo se věnoval hostům, pořád na něj myslel. Jeho reakce ho naprosto zaskočila a zanechala v něm pocity, které mu už nikdy nevymizí z paměti. Pocítil skoro úlevu, když se v letadle trochu poškorpili, a tím se pro něj situace vrátila k normálu a vše získalo přijatelnější perspektivu. „No né! To je ale nádherný hotel!“ vypískla C. J. a naklonila se k oknu, když taxi odbočilo na kruhovou cestu osvětlenou lampami. Bujná tropická zeleň přiléhala až k okraji silnice. Hotelový poslíček v livreji se vyřítil ven, aby jim pomohl s kufry. A najednou Michaela napadlo, že apartmá pro novomanžele nebude pochopitelně mít oddělená lůžka. Nemohl uvěřit tomu, že si to neuvědomil dřív. Ta myšlenka ho natolik vyvedla z míry, že se málem zapomněl zapsat v recepci. Roztržitě převzal klíče a následoval muže s jejich bagáží. Zamračeně sledoval, jak jim poslíček nese kufry do ložnice a staví je vedle postele. Jedné postele. Původně žádal o dvě lůžka, ale pak Bill a Susan iniciativně vylepšili jejich rezervaci na apartmá pro novomanžele. „Vyspím se na gauči,“ utrousil jakoby nic, když vstoupil do obýváku poté, co byli sami. Mrknul na pořádně vypolstrovaný gauč vyvedený v křiklavých barvách. „Podívej se sem,“ řekla C. J. dojatě. „Kolegové z mé posádky nám poslali ovocnou mísu. A hotelový personál nám přinesl láhev šampaňského.“ Přečetla nahlas kartičku s věnováním a pak se rozhlédla kolem. „To je nádhera!“ Otevřela prosklené zasouvací dveře a vyšla na balkón. S rozkoší do sebe vtáhla vzduch. „Ach, Michaeli! Podívej se na ten měsíc, jak tancuje na vlnách! A cítíš ten voňavý vzduch? Je pozdě večer, a přesto je pořád tak teplo a příjemně.“ Otočila se a pospíchala dovnitř. „Honem. Jdeme se projít. Vypadá to, že je tu několik plaveckých bazénů a pláž je osvícená.“ Zvedl obočí a s námahou se oprostil od úvah, jak jí to sluší, když jí z očí září dychtivé dětské nadšení. „Neměli bychom si nejdřív vybalit?“ „Na to bude spousta času později. Teď jsme v Maui v báječném hotelu. Pojď, jdeme si to tu obhlédnout.“ Měla pravdu. Na prohlížení krajiny během jízdy byla už venku příliš tma, ale mohli si alespoň prohlédnout okolí hotelu. Na druhé straně, měli za sebou těžký den, bylo už pozdě a vybalovaní se stejně nevyhnou. „Nebylo by rozumnější se věnovat zkoumání okolí až za denního světla?“ zeptal se jí s nadějí v hlase. Už pořádně cítil vliv dlouhého letu a emocionálně vyčerpávajícího dne. Původně odpudivý gauč mu začal připadat útulný a zval ho k spočinutí. „Michaeli, miláčku, jsme na svatební cestě. Zítra si můžeme trochu přispat. Vykoukni ven, je to tam nesmírně romantické.“ Zazubila se na něj. „Já vím, já vím. Nikdo z nás si zrovna na romantiku moc nepotrpí a sentimentem taky zrovna neoplýváme. A neozve se v tobě aspoň chuť objevovat, když ti řeknu, že to tu vypadá jako bludiště zajímavě vyhlížejících stezek, které se klikatí exotickou vegetací? Nechtěl bys prozkoumat, kam ty stezky vedou?“ Domníval se, že na stejná místa povedou i zítra, kdy bude ještě navíc lépe vidět, ale nic neříkal. I předstírání manželství vyžaduje kompromisy, uvědomil si. Tak proč ne, bude si tedy hrát na objevitele ještě před vybalením věcí. I když v obráceném pořadí by to jeho smyslu pro spořádaný běh světa vyhovovalo víc. Dejte věcem volný průběh, nebo jak mu to radil ten jeho horoskop. Uvolni se, Kozorohu. „Dobrá, jdeme na to,“ kapituloval a ustoupil nespoutané povaze své partnerky. Příští hodinu obráželi hotelové obchůdky a procházeli se romanticky osvětlenými uličkami, až se nakonec ocitli na lehátkách a pozorovali měsícem ozářené vlny dorážející na pobřeží. Číšník v bílém saku jim přinesl obrovský pohár mai-tai – koktejlu z rumu, curacaa, džusu a citronu a k tomu tác s malými kousky masa a poi – pokrmu z tara. „To je život,“ vydechla spokojeně C. J. Natáhla se pohodlně na lehátko s nohama přes sebe. Upíjela mai-tai a kochala se pohledem na moře. „To je paráda, my si tady hodujeme na havajských žebírkách a poi a doma nejspíš sněží.“ „Vzal jsem v hale v hotelu nějaké prospekty.“ Lampy jen tlumeně osvětlovaly terasu, takže o čtení nemohla být ani řeč. Pořádné světlo ale nikdy nejde dohromady s romantikou. „Myslím, že bychom se mohli dohodnout na programu. Chceme prozkoumat Lahainu, samozřejmě udělat nějaké nákupy. Je tu zajímavý výlet na pole s cukrovou třtinou. Myslím, že bychom si mohli jeden den pronajmout auto a dojet do Hanay. Další den bychom mohli navštívit kráter. No řekni, nezní to lákavě?“ Přikývla. „Jistě. Stejně tak lákavá představa je ležet na pláži.“ „Skvělé! Proč by ne. Zítra se podíváme do Lahainy, nakoupíme někde cestou. V sobotu ráno zvládneme ta třtinová pole, po obědě si pronajmeme auto a odpoledne můžeme věnovat slunění na pláži. V neděli bychom zajeli do Hanay, to je celodenní výlet. Poobědváme u vodopádů. V pondělí…“ „Počkej!“ C. J. ho pohoršené sledovala přes okraj poháru. „Michaeli, musíme mít naplánovanou každou minutu dovolené? Nemůžeme prostě brát den, tak jak jde a dělat to, na co máme v tu chvíli chuť?“ Ta představa ho přímo poděsila. „Celý život se řídím podle hodinek víc, než většina lidí v běžném zaměstnání. Hlásím se na dispečinku v jednu hodinu, letadlo odlétá ve dvě, přilétám kamsi v pět hodin, za hodinu a čtyřicet minut se obracíme zpět, pak zase kontrola a tak to jde pořád dokola. Všechno podle hodinek. Nejhezčí na dovolené je, alespoň podle mě, že nemusíš být někde v pevně určený čas a můžeš si dělat to, co opravdu chceš.“ Tohle Michael nedokázal pochopit. Chtěl si vzít taxi do Lahainy zítra ráno v devět hodin, dopoledne nakupovat, pak jít v poledne v Longi na oběd, odkud by odešel maximálně v půl druhé, dále by strávil čas do tří, návštěvou umělecké galérie a krámků, pak by zastavil ve staré velrybářské osadě. Jestli si den přesně rozvrhnul, měla by jim ještě vyjít hodina na odpočinek v pokoji před večeří v gurmánské restauraci na střeše hotelu v sedm. Když budou řídit čas podle momentální nálady, můžou snadno přijít o většinu atrakcí na ostrově. Zírala na něj přes malý stolek, který byl mezi jejich lehátky, pak se dala do smíchu. „Hej, prober se, nechtěla jsem ti způsobit nějaké trauma. Co tedy takhle? Obden budeš plánovat výlety a ostatní dny budeme improvizovat. Vyhovuje ti to?“ Kompromisy nikdy nikoho neuspokojí na sto procent. Ale když bude souhlasit s dvěma dny organizované aktivity, předpokládala, že i on vydrží dva dny bez pevného plánu. „Dobrá,“ řekl po delší pauze a otráveně zastrčil prospekty do kapsy saka. Tiše seděli, upíjeli z poháru a pozorovali věčný koloběh vln tříštících se na pobřeží. C. J. měla pravdu. Byl to ten nejnádhernější způsob, jak uzavřít tenhle významný den. Lepší než sedět v hotelovém pokoji a úporně přemýšlet nad tím, co říct, aby to neznělo nepřirozeně. „Víš, co ti řeknu?“ řekla mu po chvíli. „Měla jsem v letadle trochu kocovinu, ale nelituju toho, co jsme udělali. Jsem ráda, že jsem tu s tebou, příteli. Budeme mít nádhernou dovolenou. Bláznivé Vánoce a svatbu máme za sebou a celý zbrusu nový rok před sebou. A začínáš ho o milion babek bohatší. Co budeš dělat s takovou hromadou peněz?“ „Jak jsem ti už říkal, vyplatím správní budovu své firmy,“ odpověděl bez váhání. „Možná se pustím do stavby vlastního domu. Možná, že část investuju.“ Pokrčil rameny. „Měli jsme teď tak nakvap, že jsem ani neměl čas o tom důkladněji přemýšlet.“ Bylo zvláštní, jak snadno si zvykl říkat „my“ místo „já“. Posunula se na pohovce tváří k němu a složila si nohy půvabně pod sebe. „Myslím, že jsem ti ani v tom zmatku nestihla popřát šťastný nový rok a taky všechno nejlepší k narozeninám, Michaeli.“ Díky vysoké vlhkosti vzduchu se jí zvlnily vlasy, lehký vánek od oceánu jí čechral kudrnaté prameny elegantní ofiny, kterou měla načesanou ještě od svatby. Vypadala kouzelně a roztomile. „Můj děda říkával, že narozeniny s nulou jsou takovými milníky na cestě životem.“ Usmál se a vzal ji za ruku. „Měl pravdu. Na tyhle narozeniny si opravdu nemůžu stěžovat. Víc zážitků už bych si těžko mohl přát. Ale neboj se, o tvých třicátých narozeninách taky nepřijdeš zkrátka a něco vymyslíme.“ Okamžitě zalitoval, že nedržel jazyk za zuby. Vzali se o jeho třicátých narozeninách a o jejích třicátinách se budou zase rozvádět. C. J. naštěstí taktně mlčela. Stiskla mu ruku a pokusila se o úsměv. „Musím se ti k něčemu přiznat,“ prohlásila plaše a propletla si své prsty jeho. „Vždycky jsem chtěla strávit líbánky na Havaji. Je to trochu klišé, ale stejně… Byl jsi tady už někdy?“ „Ne, dneska jsem tu poprvé.“ Taky si vždycky myslel, že líbánky stráví na Havaji. „Já taky. Šetřila jsem si Havaj až na své líbánky.“ A teď tuhle šanci propásli kvůli fingovaným líbánkám. Až pak přijdou ty skutečné, budou si muset každý vybrat jiné místo. „No nic,“ řekl Michael, když cítil, že se jich zmocňuje sklíčená nálada, „máme za sebou únavný den. Nevrátíme se už?“ Odolal pokušení se zmínit o tom, že mají ještě vybalovat. Z toho se nakonec pro něj vyklubala traumatická záležitost. Postupoval při vybalování metodicky a účelně. Naopak C. J. pořád odbíhala. Jednou se zvedla, aby obdivovala překrásný pohled na temnou hladinu moře ozářenou měsícem a podruhé se zvedla z hromady šatstva, aby jim šla nalít šampaňské. Už dávno uklidil všechny své věci z kufru a ona byla pořád někde na začátku. Posadil se do křesla vedle postele a čekal, až skončí. Když začala ramínka s šaty věšet do skříně a vypadalo to slibně, najednou šla do koupelny a vrátila se v noční košili a bílém froté županu. Posadila se na okraj postele, tiskla číši šampaňského k hrudi a klopila oči k podlaze. „Asi je to těmi koktejly a pak tím šampaňským, ale najednou mám další depku,“ řekla sklesle. „Na správném místě, ale ne s tím pravým?“ prohlásil tiše. „Ach, Michaeli.“ Světlo z lampičky u postele se jí zalesklo ve zvlhlých tmavých očích. „Promiň. Já jen… vždycky jsem si představovala… Jsou to líbánky, ale…“ Popošel k posteli a posadil se vedle ní. Vzal ji kolem ramen a opřel si její hlavu o své rameno. „Já vím,“ utrousil mrzutě. O svatební noci by se měli chvět nedočkavostí, až se budou milovat, být plni nadšených plánů do budoucna. Měla by to být noc plná vášně, vroucích slibů, radostného smíchu, šeptaných vyznání lásky a vzájemné oddanosti. Z místa, kde seděl, viděl do obýváku a zahlédl gauč. Pro něj to také nebude ta ideální svatební noc. „Jestli se chceš vyplakat, tak to nedrž. Naprosto tě chápu.“ Cítil poddajnou křivku jejích prsou proti své hrudi a vdechnul do sebe citrusovou vůni jejích vlasů. Náhle si vzpomněl na elektrizující polibek u oltáře a okamžitě začal intenzivně vnímat její svůdnou blízkost. Když pocítil náhlý nával vzrušení, podíval se jí přes hlavu na gauč a napadlo ho, jestlipak ta jejich dohoda bude skutečně fungovat. Měl podezření, že život s ní bude daleko obtížnější, než si původně představoval, protože už v jeho očích nikdy nebude tou, kterou bývala. Jako velký vykřičník teď mezi nimi vyvstal ten polibek. Vášnivý, magický, nezapomenutelný polibek. C. J. zvedla hlavu a nebezpečně blízko k němu přiblížila své k líbání zvoucí rty. „Promiň. Slíbila jsem si, že pobyt tady budu považovat za dovolenou, ne líbánky. Ale ty líbánky z toho pořád tak nějak vyčnívají.“ Roztřeseně se na něj usmála, potom sklouzla očima k jeho rtům a tlumeně vydechla.
Na okamžik se ani jeden z nich nepohnul. Michael měl pocit, že přestal dýchat. Když si uvědomil, že má chuť svou starou kamarádku a nejlepší přítelkyni políbit, úplně ho to ochromilo. Chtěl ji líbat, až by nemohla popadnout dech, až by mu do uší vzrušeně šeptala jeho jméno. Chtěl ji položit na postel, rozvázat její bělostný župan a odhalit všechna tajemství, která pod ním skrývá. Toužil prožít skutečnou svatební noc se svou snoubenkou – ženou, které od vždycky říkal C. J. C. J. se vzpamatovala jako první. Zvedla ruku a dotkla se špičkami prstů ruměnce, který se jí rychle šířil po tváři. Potom dlaní zdusila tak očividně falešné zívnutí, že se málem neudržel a rozesmál se. „Tak dobrou noc, kamaráde,“ přerušila nečekaně ticho. „Potřebuješ nějak pomoct ustlat ten gauč?“ „Ve skříni je jeden polštář navíc a nějaká prostěradla.“ Přinutil se vstát a dojít ke dveřím. „Dobře se vyspi.“ „Ty taky,“ řekla. Stála u postele a v obličeji měla tak zvláštní výraz, že ho nedokázal interpretovat. Touha? Smutek? Obě možnosti ho nenechávaly klidným. Touha tady neměla co pohledávat. Ani smutek nebyl ten pocit, který na této dovolené někdo z nich chtěl. To ho mohlo napadnout, že o své kuriózní svatební noci hned tak neusne. Nejprve mu nevyhovoval gauč, nebyl ani trochu pohodlný a navíc byl příliš krátký na to, aby se mohl pořádně natáhnout. Ležel tiše ve tmě s rukama za hlavou, nohy se mu klimbaly dolů z vypolstrovaného opěradla a poslouchal, jak se C. J. neklidně převrací. Bylo mu jasné, že má stejné potíže s usnutím jako on. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby jejich manželství nebyla jen pouhá fikce, ale skutečnost. Rozuměli by si vůbec po stránce tělesné? Okamžitě usoudil, že o tom není pochyb. Před očima se mu mihl obraz nahé C. J. v měsíčním světle a zdusil v sobě tiché zasténání. Takové myšlenky musí v sobě okamžitě potlačit. Tak o ní nesmí přemýšlet, poručil si. To by se velice brzy zbláznil. Musí si stále připomínat, že tady nejde o skutečné manželství. Oni dva se přece nemilují, ano – mají se rádi, ale jako kamarádi. Tohle byla prostě jen výhodná krátkodobá dohoda mezi dvěma lidmi, kteří se rozhodli obejít hloupou podmínku v dědově poslední vůli a sehrát na příbuzné divadlo. Ale přesto se stále vracel k udivujícímu zjištění, že má manželku, se kterou tráví líbánky, ale on spí na gauči a ona v manželské posteli. Ten obraz byl nějak celý pokřivený. C. J. seděla v posteli, popíjela ranní kávu a předstírala, že sleduje zprávy v televizi. Ve skutečnosti ale neustále stáčela pohled ke koupelně, kde stál Michael nad umyvadlem, na sobě měl ručník omotaný okolo pasu a skláněl se k zrcadlu, aby se oholil. Sledovat muže při holení jí připadalo jako něco velmi intimního a vzrušujícího, uzavřela své úvahy a mírně se zamračila. Sledovala ho takhle pokradmu už čtvrté ráno a místo, aby jí pohled zevšedněl, nepřestával ji fascinovat. Ale tím, že ho takhle špehovala, napadaly ji věci, o kterých by vůbec přemýšlet neměla. Obdivné se zahleděla na jeho hladká nahá záda a svalnatá stehna, a potom se prudce obrátila k televizi. Tyhle líbánky jí ale dají zabrat. Společná koupelna znamenala, že do sebe neustále naráželi v různém stadiu svlékání. Potom tu byla pláž a další příležitost shlédnout zakázané ovoce. Včera se navzájem natírali krémem na opalování, a než skončili, byla C. J. vzrušená jako nikdy. Zírala na Michaelovu lesknoucí se kůži a chtěla ho tak, jako ještě žádného muže, se kterým chodila. Michaela. Svého dlouholetého kamaráda. Chtěla ho zatáhnout do pokoje a strávit s ním celou noc v posteli. Pak se objevovaly okamžiky, kdy se zastavil s rukama na jejích sluncem prohřátých zádech, důkladně promazaných krémem, kdy ji napadlo, jestli nebojuje se stejně sžíravou touhou. Bylo to k zbláznění. Stále víc a víc se jí zamlouvaly dny, které on důkladně naplánoval. Alespoň byli neustále v pohybu, aby stihli naplnit program a snáze odpoutávala pozornost z jeho blízkosti. Přitahovala ji výrazná vůně jeho vody po holení nebo opalovacího krému. Jeho tak nádherně modré oči a dlouhé tmavé řasy. A to elektrizující tetelení, které jí projelo jako blesk, když se o ni náhodou otřel. Povzdechla si, opřela se o polštáře a prohrábla si prsty vlasy. „Tak co máme na programu dneska?“ Sehnul se nad umyvadlem, postříkal si vodou tvář, potom si lehce otřel ručníkem bradu a krk. „Teď ráno misionářské muzeum. Oběd v hospodě U modré langusty.“ Zastavil se ve dveřích koupelny a pomalu klouzal pohledem po noční košili, kterou si koupila v Lahaině. „Překvapuje mě, že sis koupila jenom noční košili a nějaké parfémy, nic, co by mělo trvalejší hodnotu.“ Obraz, který zakoupil v jedné z mnoha galérií, se C. J. ani nějak zvlášť nelíbil, ale on byl přesvědčen, že je to dobrá investice. Taková hodnota při volbě ideálního suvenýru pro ni nebyla rozhodující. Připadalo jí směšné vůbec něco takového u suvenýru hledat. Ale to bylo Michaelovi podobné. „Chtěla bys ještě odpoledne navštívit nějaké obchůdky?“ „Upřímně řečeno, dala bych přednost pláži,“ přiznala se a stočila pohled stranou, aby se nemusela dívat na jeho odhalenou hruď a tmavý porost, který mu vystupoval nad okrajem ručníku. „Podívej, jestli bys šel raději za nákupy, můžeš jít beze mne. Nemusíme spolu trávit každou minutu.“ Překvapilo ji, jak to znělo podrážděně. „Já si tam klidně vystačím sama.“ Udiveně zvedl obočí a chvilku ji mlčky pozoroval. „Raději bych trávil čas s tebou, ale jestli tě má společnost už unavuje…“ Nic takového. Nemyslela si, že by tohle v dohledné době hrozilo a hned přispěchala s vysvětlením. „Jen jsem tě nechtěla otravovat.“ Toužebně si přála, aby se už oblékl. Bylo to zvláštní, sedět v posteli v noční košili a hovořit s pohledným vzrušujícím mužem, který měl na sobě jen ručník. A vědět, že její touha nikam nevede. „Mě taky tvoje společnost neunavuje,“ řekl Michael. „O sexu tu nemůže být ani řeč,“ vyhrkl zčistajasna bez souvislosti. Zdálo se, že tohle konstatování překvapilo stejně jeho jako ji. Vypadal podrážděně, jako by se na sebe pro to zlobil. „Samozřejmě,“ přitakala zmateně a cítila, jak ji polilo horko. Ach bože. Taky na to myslí. „Žádný sex. To je nezbytná podmínka. A jak jsi už kdysi řekl, velmi rozumná podmínka.“ „Kromě toho, vždycky jsme si říkali, že nedovolíme, aby nám naše dobré přátelství zkazil sex.“ Třeštila na něj oči. Tak po něm toužila. „Někdy je to těžké, ale my to zvládneme.“ Zaváhala. „Je to správné.“ „Naprosto. O tom není pochyb.“ „Souhlasím. Sex by jen všechno zkomplikoval.“ „Pořádně, tomu věř.“ „Bylo by sakra těžké po rozvodu navázat jen na přátelství. Myslím, kdyby se do toho zamotal sex.“ Dlouho se upřeně, až skoro s napětím sledovali, potom se dali oba do smíchu. Když se C. J. vzpamatovala, zazubila se na něj: „Měli bychom si o tomhle nečekaném problému promluvit? Nebo se ho budeme snažit prostě ignorovat?“ Michaelův úsměv ji celou prohřál. „Musíme si jen pořád opakovat, že jsme přátelé a nechceme nic, co by naše přátelství ohrozilo.“ Zatvářil se smutně. „Musím říct, že jsem zatím nepoznal lidi, kteří poté, co spolu přestali sexuálně žít, zůstali přáteli.“ C. J. chvilku přemýšlela. „Ani já ne.“ Ale dodržet tuhle podmínku nebude nijak snadné. Michael se na ni díval způsobem, při kterém měla pocit, že vzplane jako vích. Měla podezření, že ona se na něj dívá úplně stejně, protože se mu odněkud hluboko z hrdla vydral drsný povzdech, a potom rychle stočil pohled stranou. Odvěká přitažlivost mezi mužem a ženou vstoupila do hry a jen velmi těžko se jim podaří ubránit její mocné síle. Muzeum se jim moc líbilo, oběd byl také báječný. Ale nákup odpoledne jen potvrdil, že na některé věci mají podstatně rozdílný názor. C. J. přitahovaly, podle jeho názoru, jen bezcenné cetky, zajímavosti a kuriozity, které neměly žádný praktický užitek. Naopak Michael měl zájem o rozumné, užitečné věci, ale které klidně mohl snadno koupit doma a za méně peněz. „Takové hodiny můžeš koupit kdekoliv na světě,“ namítla C. J. a začínala už ztrácet trpělivost. „Jsou krásné, ale nic nevypovídají o Havaji.“ Už byla z chození utrmácená a na slunění na pláži už bylo moc pozdě. Podle Michaelova nabitého programu je teď čekala večeře v hotelu, a potom Havajské jevištní show. Podívala se na hodinky a zamířila k pronajatému autu. Michael ji dohonil a sladil s ní krok. „Tyhle hodiny budu mít do konce života. Myslíš, že to samé se dá říct o té panence?“ ukázal prstem na figurku představující tanečnici domorodého tance hula-hula. „Dobrá, je to hloupý suvenýr. No a? Co když vůbec netoužím vzpomínat celý život na tyhle pokažené líbánky.“ Jakmile z ní ta slova vyklouzla, nejraději by je okamžitě vzala zpátky. Zastavila se a zvedla ruku k čelu. „Promiň. Nevím, co to se mnou je.“ Ale věděla. A jakmile zvedla hlavu a podívala se Michaelovi do očí, bylo jí jasné, že on to ví také. Mnoho se toho mezi nimi změnilo. Něco bylo zjevné na první pohled a něco se projevovalo nenápadněji. Teď se viděli daleko jasněji než předtím, učili se vzájemně znát své osobní zvyky a seznamovali se s hlubšími charakterovými rysy. C. J. objevila, že Michael je pozorný a ohleduplný společník. Svým lehkým humorem překonával potenciální ohniska sporů. Byl k ní štědrý, ale zbytečně nerozhazoval peníze. Jeho zklamání, že koupila panenku, pramenilo hlavně z toho, že jí chtěl koupit něco hodnotnějšího a trvalejšího. Svým smyslem pro pořádek, praktičností a neustálou potřebou mít všechno pod kontrolou ji už občas štval. Dokonce už po ní začal i uklízet. A pak tu byl ten hlavní problém. Ten jí zvlášť doháněl k zoufalství. Přistihla se, že na něj neustále myslí. Pořád a bez přestání. Nedovedla pochopit, jak se mohla ty celé roky předtím s ním přátelit a zůstat v klidu. Jestliže v ní líbánky vyvolávaly takový neklid a byly pro ni po emocionální stránce tak náročné, jak pak vedle sebe vydrží žít dalších pět šest měsíců? C. J. byla tou nejchaotičtější osobou, co kdy poznal. To by ho nikdy předtím nenapadlo. Vždycky, když se chystali někam vyrazit, předváděla mu takový zmatek, že si myslel, že vyletí z kůže. Ale pak se vždycky na poslední chvíli nějak vzchopila, když už si myslel, že to v žádném případě nezvládne. Začala se líčit, potom toho nechala, aby si uhladila nylonky, potom se věnovala vlasům a pak se vrátila k make-upu. Udivilo ho, že po tom všem vypadala tak úchvatně a byla připravená vyjít ze dveří včas. Byl jí za to velice vděčný, protože dochvilnost pro něj byla nesmírně důležitá. Čas jsou peníze. Ale způsob, jakým zmateně pobíhala po pokoji sem a tam, v něm vyvolával přímo panickou hrůzu. Její nadšení nad obyčejnou hula panenkou ho sice okouzlilo, ale vůbec je nechápal. Urputně se bránil jejím různým impulzivním nápadům, přesto ho každý prožitý okamžik s ní nesmírně těšil. Z jeho rozporuplných reakcí ho občas bolela hlava. „Podívej se na tu sošku vytesanou z ledu,“ řekl jí, když postupovali ve frontě podél švédského stolu a vybírali si večeři. „Napadá mě, že docela dobře symbolizuje rozdíly mezi námi.“ „Zvláštní, zrovna teď jsem myslela na to, jak jsme rozdílní.“ Pak okamžitě dodala vysvětlení. „V čem já spatřuju krásu,“ řekla mu s úsměvem, „v tom ty vidíš povrchnost a plýtvání penězi. Je to tak? Nedá se to zastrčit do elektriky, nic to pořádně nedělá, jen to prostě roztaje.“ Rozesmál se a přikývl. Sklouzl pohledem po jejích opálených nahých ramenou. Dnes večer měla na sobě černé šaty bez ramínek. Každé mužské oko se za ní obrátilo. Byl hrdý na to, že je zavěšena právě do něj. Pokaždé když se mu zahleděla do očí a usmála se jen pro něj, dmula se mu hruď pýchou. „Správně. Ty vnímáš svět prostřednictvím prchavé krásy okamžiku a chvilkové nálady, kdežto já na všem hned hledám účelnost a praktický užitek. To je velký rozdíl ve filosofii pohledu na život.“ „Možná že se něco naučíme jeden od druhého,“ zašvitořila rozverně. Jako obvykle to vzala z té pozitivní stránky. Ostatně takhle nádherný večer přímo podněcoval k tomu se dívat na svět pozitivně. Jejich stůl byl obrácený k moři. Lampy s cylindry jim romanticky ozařovaly ruce a tváře a vlahý vlhký vzduch jim se slanou příchutí přinášel exotickou vůni tajemných dálek. C. J. se rozesmála nad něčím, co jí Michael řekl, a jemu se do mysli okamžitě vloudila zakázaná myšlenka. Bylo by tak snadné zrušit veškeré úmluvy a zamilovat se do ní. Ano, existovaly mezi nimi rozdíly, ale který svazek mezi mužem a ženou je nemá? Poprvé od té doby, co se s ní poznal, si připustil myšlenku, že by mohli být něčím víc než jen přáteli. Právě o tom přemýšlel, když půl tuctu tanečníků hula-hula přitančilo vlnivými pohyby na jeviště a večerní představení začalo. „Měl bys sledovat tanečníky, ne mě,“ zašeptala C. J. a laškovně ho dloubla do žeber, když si k ní přisunul blíž židli a vzal ji okolo ramen. Ale otáčející se boky tanečníků nebyly pro něj ani zdaleka tak fascinující jako něžný oblouk jejího rozkošně tvarovaného boltce. „Jdeme!“ zavolala a zvedala ruku. Postavila se a tahala také Michaela ze židle. „Jdeme kam?“ zeptal se jí. Nejistě se usmíval na okolo sedící lidi, kteří k nim otáčeli hlavu. Nevěnoval představení ani nejmenší pozornost a byl pořádně zmatený. C. J. vykročila k jevišti a táhla ho za sebou. „Přihlásíme se, že chceme naučit tanec hula-hula.“ Ztuhl. „Tady přede všemi lidmi?“ Zaplavilo ho horko a cítil, jak rudne. Kdyby existoval nějaký způsob, jak se tomu decentně vyhnout, byl by to okamžitě udělal. Ale C. J. už asertivně stoupala do schodů na jeviště. Diváci propukli v jásot a začali tleskat. Ať tam jdou jiní, když z toho mají takovou švandu, napadlo ho rozzlobeně. Proč zrovna oni dva mají lidem dělat šašky? Jeden z tanečníků mu přehodil na krk věnec z květů, druhý mu v mžiku stáhl sako. C. J. se smála a pokoušela se otáčet boky. Už se dostávala do rytmu a začalo ji to bavit. Sakra. Připadal si jako dřevěný. Takové věci vždycky upřímně nenáviděl. Ale nedalo se tomu uniknout. Mohl se jen nechat unášet strhujícím rytmem a na všechny kolem zapomenout. „No podívejte se na to, dámy a pánové,“ řekl hlavní tanečník do mikrofonu. „Atraktivní chlapec, že? A jak mu to jde. Ten pohyb boků!“ Diváci pískali a jásali a Michaelovi se podařilo vyloudit nesmělý úsměv. C. J. se okolo něho otáčela a nesmírně jí to slušelo. Ke svému údivu se mu podařilo překonat prvotní rozpaky a začal se pořádně vlnit. Po několika minutách se uvolnil a začal s C. J. tančit něco mezi macarenou a hulou. Obecenstvo se viditelně a hlavně slyšitelně bavilo. Z hlediště se ozýval smích. C. J. se chechtala a poslala mu vzdušný polibek. „Pořádně zatleskejme tomuto páru. Odvedli slušný sportovní výkon.“ Za stálého otáčení boky C. J. a Michael sestoupili dolů z jeviště a tančili hulu ještě cestou ke svému stolu. Z jejich hlasitého smíchu zaznívala částečně hysterie. Čekala na ně láhev šampaňského spolu s jejich fotkou z právě předvedeného výstupu pořízenou polaroidem a pochvala celého personálu. „Ach bože. Kdyby ses viděl, když ti došlo, že jdeme nahoru na jeviště, to byl nezapomenutelný pohled!“ utírala si C. J. z očí slzy od smíchu. „A když jsi začal tančit macarenu, myslela jsem, že umřu.“ „Potom jsi s tím dokonce nakazil jednoho z tanečníků.“ Padl na židli a smál se na celé kolo. Nikdy v životě by dobrovolně nelezl na jeviště, kdyby ho tam nedovlekla. Teď tady vyčerpaně seděl a bavil se. Měl podezření, že z celé svatební dovolené se mu nejhlouběji do paměti vryje dnešní večer. Vypili láhev šampaňského, potom se procházeli na okraji moře v pěně tříštícího se příboje prozařovaného měsícem. Drželi se za ruce a pozorovali, jak jejich stopy rychle mizí. Dali si skleničku koňaku na terase osvětlené loučemi. Chvilku koketovali s myšlenkou půlnoční koupele v moři, ale pak si to rozmysleli. Potom se okolo jedné vraceli do svého pokoje opojeni nádherně naplněným večerem a sebou navzájem. Michael za nimi zavřel dveře a ani se neobtěžoval, aby rozsvítil. Připadalo mu jako ta nejpřirozenější věc na světě, že ji vzal do náruče a políbil. Dokonalý závěr úžasného večera. Jejich těla se k sobě přitiskla při vroucím a vášnivém polibku, který chutnal po šampaňském. A tak to pokračovalo dál. Jeden polibek následoval druhý a každý další narůstal na intenzitě a naléhavosti. C. J. tlumeně zasténala a odevzdaně ho objala okolo krku. Zvedl ji do náruče a nesl ji v stříbrných paprscích měsíce do ložnice. Když ji postavil na nohy vedle postele, znovu ji líbal tak náruživě, až oba lapali po dechu a s horečnou nedočkavostí ze sebe neobratně stahovali šaty. V jednom prchavém okamžiku prozření ho napadlo, to přece nemůžeme udělat. Potom jí spadly šaty na zem a on prudce zalapal po dechu. V tom okamžiku zapomněl na všechny důvody proti. Byla tak překrásná a tak dokonalá jako antická socha. Jako by před ním naráz rozkvetl svěží jabloňový květ. Užasle si prohlížel její půvabné křivky a uvědomil si, že přesně takovou ji viděl ve svých představách. Chvějícím se prstem kreslil čáru na opálené kůži nad zdvihajícími se prsy. Když se dotkl nahé hedvábné pokožky, byl ztracen. Nemohl zastavit, i kdyby chtěl. Potřeboval ji. Všemi smysly po ní prahnul jako žíznivý na poušti po spásném doušku vody. Toužil po nijako po jediné ženě na světě, které dokázala naplnit všechny jeho tužby. „Ach, Michaeli,“ vydechla, když ji šetrně položil na postel a sehnul se, aby políbil růžové hroty velkolepých prsou. „Ano, ano, chci tě.“ Potom vzala jeho tvář do chvějících se rukou a vášnivě a divoce ho líbala. Prohnula se proti němu. Byla pro něj přesně tou ženou, o které snil. Nechtěl jinou než ji. Vášnivou, citlivou, dychtivou a smyslnou. Jeho manželka byla tou nejvíc vzrušující ženou na světě… Mnohem později se s něhou díval na její rozcuchanou hlavu schoulenou na jeho rameni a zašeptal: „Moje manželka.“ Zamumlala něco ze spánku a usmála se. Držel ji tak dlouho, až ho začala bolestivě brnět ruka, ale nechtěl ji probudit, ani nechtěl, aby se od něj odtáhla. Měl nejasné tušení, že zítra bude hluboce litovat, že se s ní vyspal a stejně tak ona. Ale právě teď byl Michael šťastný tak, jak ještě nikdy v životě nebyl. Chvilku se C. J. domnívala, že se jí to muselo zdát. Pak ale otevřela oči a uviděla Michaela, jak ji pozoruje. Měl hlavu na polštáři vedle ní a oba byli nazí. „Ach bože,“ zamumlala, posadila se a hmátla po prostěradle a přitáhla si ho k hrudi. „My jsme… Michaeli, my…“ Tváře jí vzplanuly a nemohla popadnout dech. „Ježíšmarjá. Kolik jsme toho šampaňského vypili?“ V hlavě jí vířily myšlenky jako o závod. Dobrá, teď nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Ani on, ani ona za to nemůžou. Prostě tomu napomohla situace. Bezbřehý oceán, měsíc koupající se ve vlnách, ráj na zemi. Spousta šampaňského, vroucí pohledy, držení se za ruce. Právě kvůli této romantice jezdí lidé na Havaj. I jedinci se silnější vůlí by pravděpodobně podlehli svůdnému prostředí. Koneckonců, vždyť jsou s Michaelem vlastně manželé. Zkoušela se uchlácholit, ale žádný z racionálních argumentů nezabral. „Dlužím ti omluvu,“ spustil Michael a posadil se. Podívala se na jeho nahou hruď a cítila, jak jí tvář i hrdlo polévá ruměnec. „Nevzpomínám si, že bych protestovala,“ odpověděla prostořece, „takže žádná omluva není třeba. Jen jsme si to pořádně zkomplikovali.“ „Sakra.“ Prohrábl se rukou hustým porostem tmavých chloupků. „Promiň, C. J. Prostě se mi to… nějak vymklo z ruky.“ To, jak to nazval, byla nejbáječnější věc, co kdy zažila. A teď v tom opravdu vězí až po uši. Lidé obvykle nezačnou milostný poměr s vědomím, že určitého dne skončí. Takhle jejich úmluva nezněla. A když teď věděli, jak spolu nádherně souzní, nevyhnutelně to povede k narůstání napětí v jejich vztahu a k většímu ohrožení jejich přátelství. Jak se chtějí znovu vrátit k normálnímu přátelskému vztahu, když spolu prožili tak neskutečně krásnou noc, jako byla ta včerejší? C. J. bouchla pěstí do postele a pokusila se vyjádřit nahlas své obavy: „To jsme tomu tedy dali, starý brachu. Jak se z tohohle vymotáme?“ „Jediné řešení je nedovolit, aby se to znovu opakovalo,“ prohlásil. Potom rychle vyklouzl z postele a zmizel v koupelně. „Já vím,“ přitakala, ale ta představa se jí vůbec nelíbila. Protože C. J. se zamilovala do svého manžela. A to bylo zcela proti úmluvě, kterou ve svém manželství udělali. ČTVRTÁ KAPITOLA KOZOROH: Vyhýbejte se přehnané reakci na někoho blízkého, kdo je naladěn na jinou frekvenci. Vědět, co chcete, je nezbytné pro vaše dlouhodobé cíle. BLÍŽENCI: Přesvědčte se, že každý chápe, o co vám jde, nebo můžete snadno udělat chybu. Pocit nejistoty není ještě důvodem ukončit, co jste začali. Michael se zastavil u kávovaru, aby si vyslechl pravidelný denní horoskop na rozhlasové stanici, kterou C. J. obvykle poslouchala. C. J. si ho dobírala, že ho stejně poslouchá jen kvůli tomu, aby si pak mohl dělat legraci z astrologů. Měla v podstatě pravdu. Obvykle to tak bylo. Ale dnes mu připadal horoskop až nepříjemně blízko pravdě. V poslední době projevoval velkou netrpělivost a reagoval dost podrážděně. Ale může se tomu člověk divit? C. J. byla nejenom naladěna na jinou frekvenci, ale dalo by se říct, že se nacházela na úplně jiné vlnové délce. Nebo že by byl tak velký hnidopich a místo, aby hledal to, co mají společné, tak si zbytečně všímá toho, v čem se rozcházejí? Puntičkářský trvá na nepodstatných hloupostech a nevidí, jak spolu většinou výborně vychází. Zamračil se. Otevřel ledničku, vytáhl smetanu a nalil si do kávy. Potom si prohlížel momentky pořízené polaroidem, přichycené magnetem na dveřích lednice. Jak už tenkrát správně tušil, noc, kdy spolu křepčili s domorodci při tanci hula-hula, zůstávala stále jeho nejživější vzpomínkou na Havaj. Přistihl se, jak si často během donekonečna se táhnoucích měsíců ledna, února a března nostalgicky prohlíží fotografie. Už se nemohl na sníh ani podívat a měl pocit, že zima snad nikdy neskončí. Vzpomínka na líbánky na exotickém ostrově, procházky v prohřátém písku a věčné burácení vln na pobřeží v něm navozovala zasněnou náladu. Zvláštní bylo, že nejhezčí na Maui mu připadaly právě ty dny, kdy nepostupovali podle přesně určeného programu do poslední minuty, ale ty, kde vše ponechali na náhodě a na okamžitém vnuknutí či improvizaci. Právě tohle ho na životě s C. J. nejvíc bavilo. Tenhle překvapivý kotrmelec ve svém názoru na její impulzivní přístup k životu by jí však nikdy nepřiznal. Občas se stalo, že navrhla, že půjdou do kina třicet minut před začátkem představení, což znamenalo zběsilý úprk. Dřív by ho taková neočekávaná změna v plánech přiváděla k zoufalství, ale teď objevil, že to má své kouzlo a připadalo mu to dokonce víc vzrušující než naplánovaný život do nejmenšího detailu. Minulý týden se nečekaně rozhodli, že pojedou lyžovat a zamířili do hor, aniž by si předem rezervovali hotel. Spoléhali na štěstí – něco takového by dřív nikdy nepřipustil. Stejně tak by se nikdy neodvážil strávit noc v nějakém pochybném motelu nižší cenové kategorie někde poblíž dálnice. K jeho údivu, tahle spontánní rozhodnutí přinášela zážitky, které si nejvíc uchovával v paměti. Možná proto, že mu tohle jednání bylo právě tak cizí. Byl tu ovšem i další důvod, proč tak často vzpomínal na večer, kdy exceloval při domorodém tanci. A to byla ta noc, kdy se s C. J. tak divoce a vášnivě pomilovali. Na tu noc nikdy nezapomene. Opět otevřel lednici, vyndal láhev vína, potom se podíval na hodinky. Teď by právě mělo přistávat její letadlo, pak se ještě musí zastavit v odbavovací hale a vyzvednout poštu pro svou mateřskou leteckou společnost. To má tak hodinu a půl na to, aby připravil večeři – činnost, kterou si sám vybral a která ho těšila. Byla dva dny pryč a moc se mu po ní stýskalo. Hrozně. Dům byl bez ní příliš tichý, příliš uklizený a příliš opuštěný. Pro sebe samotného neměl chuť si ani vařit. Nespal dobře, najednou pořádně nevěděl, co si sám se sebou počne. Musel si přiznat, že ho upřímně těší, že je ženatý. Málokdy teď pracoval do pozdních hodin, cítil, že by měl být doma, když je tam C. J. Vaření ho už bavilo dřív, ale teprve díky ní začal víc dbát na to, co jí. Rád poslouchal její zážitky z létání a jejích setkání se spoustou zajímavých lidí. Těšilo ho, že ji opravdu zajímá, na jakých projektech pracuje. Díky jejím neočekávaným nápadům a bleskovým akcím měl za těch několik měsíců pestřejší život, než za celé roky předtím. Nejvíc ze všeho mu ale přinášela radost ona sama. Nebyla náladová, vždy byla v dobrém rozpoložení. Poměrně si už zvykl i na určitý chaos, který okolo sebe při jakékoliv činnosti vytvářela. Zdálo se mu, že si to ani neuvědomuje. Vždycky si měli o čem povídat. Oceňoval její nápadité připomínky týkající se jeho práce a miloval její smysl pro humor. Připadala mu čistá a nezkažená světem a obdivoval, že si zachovala schopnost radovat se z nejobyčejnějších věcí. Velký problém ovšem pro něj znamenalo dodržovat jejich úmluvu. Jak se mohl na ni dívat jen jako na přítelkyni, když nebyl okamžik, aby po ní netoužil. Pokaždé, když se na ni podíval, vzpomněl si na tu noc na Havaji. Před očima mu vyvstal kouzelný obrázek měsíčních paprsků hrajících si na jejím nahém těle. Pořád si musel připomínat jejich žhavé polibky a roztoužená objetí. Možná že bez té noci by život s ní byl pro něj snazší. Ale takhle? Když ji zahlédl, jak běží z koupelny po sprše, s ručníkem okolo ještě vlhkého těla, raději stočil pohled někam jinam. Pokoušel se na ni nemyslet, když vedle něj oddechovala v pokoji, ale neuspěl. Stejně tak bez úspěchu se snažil zapomenout na její hedvábnou pleť a žár poddajných rtů. Měl pocit, že už mu z toho brzy přeskočí. „Zatraceně.“ Podíval se znovu na hodinky a zíral duchem nepřítomen do ledničky. Dobře si uvědomoval, co všechno díky dohodě s ní získal. Téměř denně mohl trávit čas s citlivou, ohleduplnou ženou a sdílet útulný domov s družnou kamarádkou a vzrušující bytostí v jedné osobě. A kromě toho samozřejmě obdržel své dědictví. Ve srovnání s ním přišla C. J. poměrně zkrátka. Jejich dohoda pracovala de facto v její neprospěch. Co kdyby právě teď C. J. potkala svého vysněného muže při tomto letu? Jak ji znal, tak by ho nechala s klidným srdcem odejít z letadla bez mrknutí oka. Ctila by slib, který Michaelovi dala a na každý pád by dodržela jejich úmluvu. Ale to vůči ní nebylo fér a on měl kvůli tomu velké výčitky. S bouchnutím položil pánev na sporák. Představa, jak s ní flirtuje nějaký muž, se mu ale vůbec nelíbila. Na jedné straně jí upřímně přál, aby potkala toho pravého, ale na druhé se v něm ozýval vlastnický pud šelmy a v duchu zakřičel: To je moje žena a tu mít nemůžeš. Je moje. Ale tak jejich dohoda nezněla a neměl právo se k ní takhle chovat. Slíbil, že se s ní za několik měsíců rozejde. C. J. mu nepatřila. Jenom mu nezištně poskytla dobrou službu, to je všechno. Nepochybně by se zděsila, kdyby mu dokázala nahlédnout na dno duše a zahlédla by tam, jaký si na ni dělá vlastnický nárok. A kdo ví, co by si myslela, kdyby uhádla, kolik času tráví ve vzpomínkách na jejich milování. Ale ta noc se odehrála a s tím se nedalo už nic dělat. Začal v duchu dělit jejich vztah na období předtím, než se s ní vyspal a na dobu potom. A věděl, že se už na ni nikdy nebude dívat stejnýma očima. „Bude se mi po tobě stýskat, mami,“ špitla C. J. a pořádně maminku objala. Stály v kuchyni, obklopeny krabicemi, do kterých právě balily věci. „Vím, jak dlouho ses těšila, až se odstěhuješ na Floridu, ten okamžik konečně nadešel, tak se tomu nebraň.“ Matka jí zastrčila jeden neposlušný pramen vlasů za ucho. „Teď jsi vdaná, dítě. Už mě víc nepotřebuješ.“ „Pořád tě budu potřebovat,“ řekla jí C. J. dojatě a nalila oběma šálek kávy. „Ale docela se mi líbí představa, že bydlíš poblíž tety Betty, takže budeš mít po ruce kamarádku. Seznámíš se se spoustou nových lidí a přijdeš na jiné myšlenky.“ Posadily se za kuchyňský stůl. „Stěhováci přijedou v úterý, viď? Vypadá to, že se do té doby stihneme připravit.“ „Zlatíčko… jsem tak ráda, že jsi šťastná. Michael je skvělý.“ Mírně zkrabatila čelo. „Chápu, že nemůžeš mít manželství, jako jsem měla já…“ zaváhala, „ale každý pár si manželství zařídí po svém. Vím, že se k sobě hodíte a to je nejpodstatnější.“ C. J. si v tu chvíli připadala tak provinile, že uhnula pohledem stranou. Chtěla matku připravit na nevyhnutelný rozvod, ale nevěděla, jak to udělat. „Museli jsme každý udělat nějaké ústupky,“ spustila opatrně. „Některé jsou snadnější, některé ještě dají zabrat.“ Matka se rozesmála a poklepala ji na ruku. „Důležité je umění kompromisu. Rozumní lidé se vždycky nějak dohodnou. A vy jste přece oba rozumní, ne?“ Věděla, že čím déle bude podvod před matkou tajit, o to těžší to bude později. „Nevím, mami,“ řekla stísněně, měla pocit, jako by se dusila. „Chováš se tak divně… Nejsi těhotná?“ C. J. vyprskla smíchy a rozhodila rukama. „Už je to tu zase? Zahajuješ další frontální kampaň tentokrát za mé otěhotnění. Nech to na mně a odpočiň si.“ Matka se usmála. „Ani jedna z nás nemládne. Počítej s tím, že když budeš váhat, o to častěji se tě budu ptát. Ráda bych se nějakého vnoučka dočkala.“ „Ach, mami. Mám tě ráda. Budeš mi opravdu scházet.“ „Ahoj, děvčata,“ zavolal od dveří Michael. „Co byste řekly takové pizze?“ Vešel rázně do kuchyně a v ruce nesl dvě krabice ještě horké pizzy. Položil je na stůl a rozhlédl se kolem. „Zdá se, že jste nějaký pokrok udělaly. Po večeři vám vystěhuju skříň. Musím ji nějak šikovně zabalit, aby se neodřela.“ C. J. sledovala, jak se objímá s matkou, potom mu nastavila tvář k políbení. To je hezké, že se postaral o večeři, pomyslela si. „Pizza? To je docela dobrý nápad.“ Tolik věcí se jí na něm líbilo. Čím dál tím víc si uvědomovala, jak se to všechno začíná zamotávat. Přece jenom už ušli kus společné cesty, důvěrně se sblížili s ostatními členy jejich rodin a trápilo ji, že jim jejich rozchodem ublíží. Každý druhý pátek chodili na večeři k Billovi a Susan nebo oni k nim. V neděli odpoledne se zastavili u matky na kávu a na delší návštěvu. Navzájem poznali své přátele a vedli docela čilý společenský život. Všechno by bylo tak dokonalé, kdyby šlo o skutečné manželství. Kdyby nekončilo před dveřmi ložnice. Ale C. J. se na sex ani neodvažovala pomyslet, protože pak by se z toho musela zbláznit. Michael se o té magické noci nikdy nezmínil a ona byla rozhodnutá o tom mlčet zrovna tak. Ale nedokázala předstírat, že se nic nestalo. Přejela si dlaní po tváři. Když si to představila, ještě teď se celá rozechvěla. Rty jí hořely od jeho žhavých polibků. Zírala do prostoru jako v tranzu a skoro cítila omamnou vůni plumérií, živě cítila Michaelovy rty na svém těle. Svatba možná nebyla skutečná, ale rozvod určitě ano. Dívala se na Michaela a rvalo jí to srdce. Rozvod ji bude bolet tak jako ještě nic předtím. Když skončili poslední dubnové sněhové přeháňky, tajícími zbytky sněhu už nesměle vykukovaly první výhonky zeleně. Uprostřed května se rozvily zářivě červené a žluté kalichy tulipánů, které zasadila loni na podzim. Chvíli se kochala pohledem na překrásné květy, pak se napřímila a vstoupila do domu. Když je sázela, neměla ani tušení, že se bude bát okamžiku, až je uvidí kvést. „Už jsem doma. Hmm. Tady to lahodně voní. Lasagna?“ „Jdeš pozdě,“ zavrčel podrážděně Michael a otočil se od sporáku. Jako vždy, když přišla domů a spatřila ho, měla nesmírnou chuť ho políbit. „Promiň,“ prohlásila zkroušeně. Položila kabelku s emblémem své mateřské letecké společnosti na zem a protáhla se. „Nemohla jsem nastartovat auto.“ „Doufám, že mi dovolíš, abych ti koupil něco spolehlivějšího. Ten auťák se ti už rozpadá. Někdy dovedeš být docela tvrdohlavá.“ „Příští rok touhle dobou bych měla mít našetřeno dost na to, abych si ho koupila sama.“ Hmátla po kabelce, vyndala z ní poštu a chvíli se v ní přehrabovala. „Tady je dopis od mámy.“ Přelétla stránky a odložila dopis stranou, že si ho přečte později. „Pozdravuje tě.“ „O tom autě si musíme promluvit. Vůbec se mi nelíbí představa, že kvůli němu zmeškáš letadlo, nebo že jsi někde v noci na parkovišti a nemůžeš nastartovat.“ Věděla, že by ji mělo těšit, že má o ni strach, ale jeho neustálé kázání kvůli autu ji dráždilo. „Podívej, Michaeli, nechci, abys mi ty kupoval auto, jasný?“ Snažila se přehlédnout fakt, jak mu to v té zástěře sluší, pohlednou tvář měl zrudlou horkem od sporáku. „Až tohle všechno skončí, nechci mít pocit, že jsem tě využila.“ „Aby se ti to s tím vrakem jednou nevymstilo. Nevím, proč mě v souvislosti s tím napadá staré přísloví: Pýcha předchází pád.“ Zkoumavě si ji prohlížel. Vyloudila ze sebe náznak úsměvu a dál pokračovala v probírání pošty. Aniž by zvedla hlavu, zeptala se ho, jak doufala, nenuceným hlasem: „Mluvil jsi už s Billem?“ Dohodli se totiž, že Michaelovu bratrovi řeknou o rozvodu. Věřili, že je snad pochopí. „Dneska byl v práci blázinec. Vůbec jsem se k tomu nedostal.“ Po těle se jí rozlila úžasná úleva. „Myslím, že není kam spěchat.“ „Vím, že se už nemůžeš dočkat, až se rozvedeme a budeš moct začít žít svůj život,“ vybuchl Michael. Sehnul se nad sporákem a odtáhl z hořáku pánev s lasagnou. „Zítra Billovi zavolám.“ „Zdá se mi, že jsi to ty, kdo mi chce koupit dárek na rozloučenou a pak vzít roha,“ opřela se C. J. o kuchyňskou linku. V poslední době, jak se termín dohodnutého rozchodu blížil, oba začínali být neobvykle podráždění. Sehnul se k ledničce, aby odtud vyndal salát, záměrně se jí vyhýbal pohledem. „Lidi se budou ptát, proč se rozvádíme. Co jim řekneš?“ Přemýšlela o tom. Tolik se už kvůli tomu naplakala, jako by už pravda vyšla najevo. „Mohli bychom třeba říct, že jsme rovnýma nohama skočili do manželství a vlastně jsme spolu ani pořádně nechodili.“ „C. J., to ti nikdo, kdo nás zná, nezbaští. Vždyť se známe léta. Nemůžeme tvrdit, že jsme to uspěchali. Řekneme jen, že nám to jako přátelům šlo líp než manželům.“ Ale stejné kvality, které ho dělaly nejlepším přítelem ho dělaly i dobrým manželem. Věděla, že lepšího manžela by si už ani přát nemohla. Mělo to jen jedinou vadu na kráse, intimně spolu nežili. Když si představila, jaké by to mohlo být nádherné… Ale dost fantazírování. Tohle téma bylo příliš živé a bolestné, snažila se na něj raději nemyslet. „Řeknu, že to prostě nevyšlo,“ poznamenala ztichle. Ale to není pravda, pomyslela si. Vzájemná přitažlivost fungovala víc než dobře. Ale oni dva – naivní hlupáci – se rozhodli, že svou dohodu na každý pád dodrží. Sex, jak si už mnohokrát řekli, přátelství nesvědčí a basta. Hezky se to řekne, ale už hůř dodržuje. Ukázalo se, že si ukousli větší sousto, než dokážou sníst. Myslela na to bez přestání, ale žádné řešení ji nenapadalo. „C. J.?“ vytrhl ji z neradostných úvah. Skláněl hlavu k jídlu, které právě připravil. „Mám chuť někam vyrazit. Měla bys něco proti tomu, kdybychom si zašli do kina?“ „Jémine, není ti něco? Světe div se, Michael Court nepostupuje podle předem daného plánu, ale improvizuje. Kde se v tobě bere ta odvaha chovat se spontánně?“ Chlapecky se usmál a ona měla okamžitě chuť ho obejmout. Teď má před sebou Michaela, kterého milovala. „Ty prostořeké stvoření, na co bys chtěla jít? Tohle vydrží teplé, než přijdeme. Najíme se, až se vrátíme domů.“ Později si v duchu řekla, že kino nebylo ten nejlepší nápad. Shlédli lehkou romantickou komedii o zamilované dvojici. Pro dva lidi, kteří se chystali zažádat si o rozvod, to nebylo zrovna ideální. Když vyšli z kina, neprohodili spolu skoro ani slovo. A stali se ještě zamlklejšími, když na cestě minuli obchod pro nastávající maminky. Oba se na chvilku zastavili před výkladní skříní. C. J. nemohla vědět, na co myslí Michael, ale ona myslela na děti. Kdyby šlo v jejich případě o skutečné manželství, asi by teď nejspíš plánovali rodinu. Šli by asi domů a celý večer by se nádherně milovali a snili by o tom, že brzy bude dítě na cestě. Utrápeně si povzdechla, když pokračovali na cestě k parkovišti. V těch pěti měsících, kdy spolu žili, si povídali o všem možném pod sluncem, vyjma budoucnosti. Pro ně žádná budoucnost neexistovala, alespoň ne společná. A vykládat si o budoucnosti, ve které už nebudou hrát současnou roli, jim připadalo k sobě neohleduplné a netaktní. C. J. náhle pocítila tak mocnou touhu obrátit se k Michaelovi, obejmout ho a poprosit, aby ji neopouštěl. Chtěla mu říct, že se do něj beznadějně zamilovala a že by dala nevím co za to, aby tohle manželství bylo skutečné.
Ale takhle jejich úmluva nezněla. A Michael by se určitě zděsil, kdyby se mu přiznala, že ho miluje tak, až ji to bolí. Nejspíš počítá dny, kdy se bude moct vrátit do svého bytu a konečně začít svobodně dýchat a žít si svůj život. Jestli je opravdu jeho přítelkyní, nebude mu to ztěžovat. Žádné žadonění nebo scény. Žádné řečičky, že se věci změnily a ona ho miluje. Jestli jí na něm záleží, nechá rozvod hladce proběhnout a dodrží podmínky jejich dohody. Ach bože, ale co naplat, tak to bolelo. Tolik ho milovala. Teď už věděla, proč se nikdy nevdala. Podvědomě srovnávala každého muže s Michaelem, ale nikdo mu nesahal ani po paty. Milovala ho od prvního okamžiku, co se seznámili, ale nebyla ochotna si to přiznat. „Nechci být doma, až se budeš stěhovat,“ zašeptala s těžko skrývaným smutkem. „Udělej to, prosím, až budu na delším turnusu.“ Později večer se skoro srazili na chodbě vedoucí do koupelny. Oba naráz vyhrkli: „Promiň,“ potom to už C. J. nevydržela a rozplakala se. Objali se a setrvali tak dlouho. Potom utekla do své ložnice a zabouchla za sebou. Druhý den promluvil Michael s Billem. Jeho bratrovi připadla jako právníkovi nepříjemná úloha je rozvést. Příští pátek se přestěhoval do svého malého bytu. Když se rozhlédl kolem sebe, připadalo mu to místo tak cizí a neútulné, že se divil, jak tam vůbec mohl žít. Příliš těsné a spartánské. Chyběl mu zvonivý smích C. J., který by bytu dal lidský rozměr. Nemělo význam večer něco vařit. Mohl si zajít do restaurace nebo si něco obstarat v lahůdkářství. Na co sledovat čas, C. J. těmito dveřmi stejně nevstoupí. Nemělo cenu si vtírat do tváře vodu po holení, kterou tak ráda čichala, nebo dělat nějaké plány na víkend. Najednou vůbec nevěděl, co si se sebou počne. Asi by měl přes víkend pracovat. A pak si představil zase ten starý začarovaný kruh, ve kterém se pohyboval – samota, izolace, den co den práce do večera, protože neměl důvod, proč chodit domů, nikdo na něj nečekal. Rozzlobený, ani nevěděl proč, sesul se do křesla a zíral zadumaně do stropu. Že mu bude takhle mizerně, to by v žádném případě nečekal. Sakra, vždyť to nebylo žádné skutečné manželství, tak proč má pocit, že je ten rozvod až moc skutečný? Celá záležitost na něj vrhala nepěkný stín. Neměl dobrý pocit z toho, že podvedl jejich příbuzné, přátele a neměl ani dobrý pocit z toho, že zdědil dědečkovy peníze, protože poctivě nedodržel dané podmínky. Našel jen způsob, jak je obejít a ještě k tomu využil chudáka C. J. Z toho mu bylo smutno nejvíc. Připravil ji zbytečně skoro o půl roku života, a čím jí to vynahradí? Odmítala, aby jí cokoliv koupil – něco, čím by jí ukázal, jak si jí váží. Pro ni to byla naprosto nevýhodná, mizerná dohoda. Připadala mu však stejně mizerná i pro něj, a nechápal proč. Dnes večer by se měl cítit šťastný. Místo toho ho bolelo u srdce a strašně se mu stýskalo po C. J. Alespoň stokrát se už podíval na telefon. Jestlipak se stýská i jí po něm. „Vždyť mě znáš,“ řekla C. J. Cindy Wheelerové zdánlivě bezstarostným tónem. „Nikdy nedokončím, co začnu. Asi to platí i o manželství.“ Prošli spolu letištní halou a zamířili k východu. Každý muž, kterého potkala, vypadal jako Michael, srdce jí pořád bilo v hrudi, jako by jí chtělo ulétnout. Toužebně si přála, aby jedním z nich byl on. Cindy se na ni podívala. „Nejsem slepá, holka, přede mnou to neutajíš. Děláš, jako by o nic nešlo, jako bys rozvod očekávala, ale oči máš ještě zarudlé a napuchlé od pláče. Stýská se ti po něm, viď?“ Najednou se jí stáhlo hrdlo, zalila ji horkost a nedokázala odpovědět, i kdyby chtěla. Ano, ano. Hrozně se jí stýskalo, připadala si, jako by jí amputovali kus těla. Teď to byly tři týdny, tři dlouhé, osamělé týdny naprostého zoufalství. „Prostě to nevyšlo,“ řekla, když už mohla mluvit. „Každý jsme úplně jiný.“ Zmínila se Cindy o té analogii se sochou z ledu na večeři na Havaji. „On má rád užitečné praktické věci, já jenom samé bezcenné tretky. On je pořádný, já ne. On všechno plánuje s hodinkama v ruce, já jsem spontánní a raději improvizuju. Já věci začínám, a on dokončuje. On musí mít ve všem řád, a mně je dobře v chaosu.“ Zvláštním způsobem ji utěšovalo vyjmenovat důvody, proč mezi nimi není možné opravdové manželství. Ale kupodivu, rozdíly mezi nimi jí nijak nevadily. Tomu by ze začátku nevěřila. Michaelova svědomitost a praktický přístup k životu vnesl určitým způsobem do jejího života potřebný řád. Začala si víc vážit pořádku a systematičnosti. K jejímu překvapení se navzájem vhodně doplňovali. V něco takového ani nedoufala. „Promiň, teď se mi o tom nechce nějak mluvit,“ obrátila se k Cindy. „Uvidíme se pozítří.“ Jen co vstoupila do ztichlého domu, rozezněl se telefon. „Haló?“ řekla bez velkého zájmu do sluchátka. „Stýská se mi po tobě.“ Přitiskla si sluchátko rozrušeně k uchu, zprudka se posadila a čekala, až se jí srdce trochu uklidní. „Mně se po tobě taky stýská.“ „Zvláštní, co?“ „Jo. Někdy jsi mě pěkně naštval, když ses do mě navážel kvůli nějaké hlouposti a je mi jasné, že byly okamžiky, kdy jsi mě musel mít zase plný zuby ty.“ „C. J… nepřipadáš si divně?“ Překvapeně zvedla obočí. „Jak to víš?“ „Protože já si tak taky připadám. A nevím proč,“ povzdechl si. Jako by ho viděla, teď si určitě prsty pročísl vlasy. „Jsem z toho tak na dně, jako kdyby ten zatracený rozvod byl opravdový.“ „Já taky. A vůbec tomu nerozumím. Opravdu se k sobě nehodíme,“ vzpomněla si na všechny rozdíly mezi nimi, které před Cindy vyjmenovala – ani jeden z nich si nevymyslela. „Jsme v každém ohledu odlišní. Přesto se mi po tobě moc stýská.“ „Mně taky. Nechápu, jak může jedna malinkatá ženská udělat za tak krátkou dobu tak veliký zmatek. Pořád mám před očima tu změť věcí na stole v obýváku, jako části nikdy nedokončené skládačky tam leží od té doby, co jsme se vzali. Dokážeš vůbec někdy něco dodělat?“ Rozesmála se, a potom jí najednou vhrkly slzy do očí. „Ach, Michaeli, byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že to bude tak snadné. Říct mámě, že se rozvádíme, bylo to nejtěžší, co jsem kdy musela udělat. Nemohla jsem ji utišit. Připadala jsem si jako ten nejbídnější tvor na světě.“ „Susan taky brečela,“ řekl přidušeným hlasem. „U Billa jsem už víc klesnout nemohl.“ „Ještě nikdy jsem se necítila tak provinile. Každý mi chce pomoct a soucítí se mnou.“ Podívala se na stmívající se nebe v mezeře mezi závěsy. „A přitom to byl celou dobu podfuk.“ Potom mu najednou neměla co říct. K tomu, aby mu řekla to nejpodstatnější, se pořád nedokázala odhodlat. Zoufale mu toužila říct, že ho miluje a ať se k ní vrátí domů. „Co se dá dělat,“ řekl po chvíli, když už se ticho táhlo nepříjemně dlouho. „Jen jsem tě chtěl pozdravit. Promluvit se svou starou kamarádkou.“ Rvalo jí to srdce, že ani jednoho nenapadlo nic, co by mohl tomu druhému říct. „Michaeli?“ zeptala se ho plaše. „Myslíš, že to naše přátelství přežije?“ Nemohl za to, že ji nemiluje, že ji považuje jen za svou přítelkyni. Co jiného taky mohla čekat. Tak zněla jejich úmluva. Neměla by se kvůli tomu na něj zlobit, nebo se cítit příliš zklamaná a na dně. Ale přesto se tak cítila. Každý dostal, co chtěl. Michael vyplatil firmu z dluhů. Její matka se poté, co jí zařídila nádhernou svatbu, odstěhovala na Floridu. Ale C. J. skončila se zlomeným srdcem a nevěděla, co dál. A nejhorší ze všeho bylo, že se zařekla, že už nikdy nechce Michaela vidět. Bude to pro ni bolestné, ale cítila, že to jinak nepůjde. Takže navzdory tomu, co si řekli, přes všechny nejlepší úmysly to dopadlo jinak. Kromě toho, že ztratila milovaného muže, přišla o přítele. Slzy se jí kutálely po tvářích, když tiše zavěsila. Pokaždé, když zahlédl za letadlem typickou kondenzační čáru, vzpomněl si na C. J. Čmáral si její jméno na okraj podkladů pro stavební projekty. Nejméně dvakrát za den vzal do ruky sluchátko, že jí zavolá a řekne jí něco, co ho právě napadlo. Zdálo se mu o ní v noci, probouzel se s myšlenkou na ni. Ještě nikdy se necítil tak bídně. „Michaeli, slyšel jsi, co jsem říkal?“ Nepřítomně zamrkal na svého bratra. „Nevím. Promiň, unikla mi ta poslední věta.“ „Řekl jsem, že je to ten nejhorší rozvod, co jsem kdy měl. Ty vracíš věci C. J. a ona ti je neustále vrací zpátky.“ Podíval se na texty na svém stole. „Trvá na tom, abych se držel vaší dohody před svatbou. Což je podle mého názoru správné. Nechce nové auto, nechce, abys za ni vyplatil její dům, nejeví zájem o to, abys jí založil nějaké konto. Chce se jen rozvést, nic víc.“ To ho nejvíc deptalo. C. J. chce rozvod. Pokaždé, když zazvonil telefon, modlil se, aby to byla ona a řekla mu, aby se k ní vrátil. Ale nebyla to nikdy ona. „Michaeli, promluvme si o tom.“ Bill sepnul ruce nad hromadou papírů. „Proč se ksakru chcete se C. J. rozvést?“ „Na tom jsme se dohodli.“ „Otázka zní proč? Žádnou zášť k sobě nechováte. Oba dva jste slušní, féroví a jde vám to spolu výborně. Je očividné, že se máte rádi, tak o co jde? Pokusil ses s ní dohodnout na jiné, příjemnější alternativě? Každý jsme přece trochu jiný. Ale to ještě nemusí být důvod k rozvodu. Třeba by se to dalo všechno ještě urovnat.“ „Nemiluje mě,“ vyrazil ze sebe impulzivně, potom zčervenal rozpaky. „Nikdy mě nemilovala.“ „To je ta nejhloupější věc, kterou jsem kdy od tebe slyšel. Pokaždé, když se na tebe podívala, bylo mi jasné, že tě miluje.“ Michael na něj překvapeně zíral a v srdci mu začala klíčit naděje. Ne, C. J. jen dobře zahrála svou roli nevěsty. Nemiluje ho. Byli nejlepšími přáteli, ale nic víc. „A myslím si, že ji stále miluješ.“ „Samozřejmě, že ano,“ vyhrkl bez přemýšlení. „Vždycky jsem ji miloval.“ Najednou se prudce narovnal a chytil se opěradla židle. Ach bože. Vždycky ji miloval. Vždycky. „Víš, bratříčku, mám takový podezření… Michaeli, určitě jsi… Řekl jsi jí to vůbec někdy, že ji pořád miluješ?“ Bill na něj udiveně vytřeštil oči, potom si povzdechl. „Neřekl jsi jí to.“ Samozřejmě že ne. Kdyby C. J. přiznal, že ji miluje, byl by se stal daleko zranitelnějším, a pak by pro něj bylo nesmírně bolestné, kdyby ho odmítla. A kdyby jí to řekl, jejich přátelství by vzalo za své. Jeho vyznání by pak čnělo mezi nimi jako obrovitý balvan. Bill zavrtěl hlavou, potom zamračeně zvedl hlavu ke stropu. „Jak se může tak inteligentní chlap chovat tak hloupě? Teď mě dobře poslouchej. Že jsi to ty, dám ti jednu radu. Ty a C. J. jste pro sebe jako stvoření. Proboha, řekni jí, že ji miluješ. Řekni jí, že odmítáš podepsat rozvod, dokud to vy dva ještě jednou nezkusíte.“ Miluje ji, tohle si už konečně musí přiznat a něco s tím udělat. Vždycky ji miloval a pořád bude. Chová se jako blázen. Klidně tu bratrovi přizná, že miluje C. J., ale jí by to říct nedokázal. Vyskočil ze židle a vyrazil ke dveřím. „Michaeli?“ „Máš pravdu,“ prohlásil rozhodným hlasem. „Nepodepisuj ten rozvod, dokud ti neřeknu.“ „Kam jdeš?“ zeptal se Bill a obdařil ho širokým úsměvem. „Zítra má narozeniny. Ještě musím zařídit spoustu věcí.“ „Hlavně jí nekupuj nic, co se strká do zásuvky.“ Michael se rozesmál. „Víš, co je zvláštní, že jsme spolu vlastně nikdy nechodili. Ale teď to napravím. Budu se jí dvořit líp než nejlepší kavalíři renesance a nepřestanu dokud…“ Jeho slova zanikla v hluku zavíraných dveří. Miluje ji a nikdy se jí nevzdá. Bude o ni bojovat tak dlouho, dokud ji nezíská. C. J. byla ještě v posteli, když se od dveří ozval zvonek. Popíjela kávu a nepřítomně sledovala ranní zprávy v televizi. Už jí telefonovala Cindy Wheelerová. Popřála jí všechno nejlepší k narozeninám a nabídla jí, jestli by s ní nechtěla vyrazit po nákupech, a že by si potom zašli někam do restaurace, ale ona to odmítla. Tento rok neměla na nějaké oslavy ani pomyšlení. Nevěděla proč, ale pořád v sobě živila představu, že ji o jejích třicátých narozeninách potká něco výjimečného, co přinese významnou změnu do jejího života. Co to bude, jen tušila, ale nepochybovala, že to bude něco úžasného. V nejskrytějším koutku své mysli doufala, že se vdá a přemýšlela o tom, že si pořídí vlastní rodinu. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Místo toho se právě měla rozvádět s tím nejskvělejším mužem, kterého znala. Mužem, kterého tolik milovala, že při pomyšlení, že ho definitivně ztratí, ji zabolelo u srdce. Rozhodla se, že zůstane celý den v posteli, bude si lízat staré rány a litovat se. Vůbec se nebude bránit melancholickým úvahám o tom, že už začíná stárnout, že se cítí osamělá a jak se jí stýská po Michaelovi. Existoval jen jeden člověk, kterého chtěla vidět, a se kterým byla ochotna mluvit, ale ten by teď nestál u jejích dveří, a tak dál ignorovala neodbytné vyzvánění. Ale to nepřestávalo. Ať už to byl kdokoliv, projevoval obdivuhodnou vytrvalost. Teď se ke zvonění ještě přidal tlukot na dveře. „Sakra.“ Odhrnula prostěradlo, vklouzla do přezůvek a řítila se ze schodů, rozhodnutá si to vyřídit s tím bezohledným individuem stůj co stůj. Nejspíš půjde o dítě ze sousedství, pomyslela si rozlícené. „Už jdu!“ Zhluboka se nadechla a přemlouvala se ke klidu. Potom otevřela dveře a zůstala stát s ústy dokořán. „Nic neříkej,“ vyhrkl Michael rychle. „Jen mě chvíli poslouchej.“ U chodníku stál zbrusu nový zářivě se lesknoucí červený Cadillac. Po obou stranách cesty vedoucí k jejím dveřím stály keramické nádoby s květinami. Po celé ploše trávníku ležely roztroušené rozmanité dárky a nebyly zabalené. Podle Michaela samé tretky a hlouposti. Čokoládové bonboniéry, luxusní dámské spodní prádlo, parfémy a pudřenky, různé panenky, osušky a spousta jiných věcí. Ani je nedokázala identifikovat. „To se mi snad jenom zdá.“ „C. J., já se nechci rozvést. Vím, že jsme se na tomhle nedohodli,“ řekl jí Michael skoro prosebně. „Ale já si tě chci vzít a zůstat s tebou do konce života. Budu tě tak dlouho dobývat, až mi podlehneš. Nikdy to nevzdám, kdyby mě to mělo trvat bůhvíjak dlouho a…“ „Michaeli, co je tohle?“ „To je tvoje nové auto, přesně to nepraktické fáro, jaké sis přála,“ prohlásil s potěšením a hltal ji očima. „A ten zbytek…“ a rozmáchl se rukou okolo sebe, „pokud vím, neexistuje nějaký zákon, který by přikazoval, kolik smí manžel koupit dárků své manželce k narozeninám. C. J., miluju tě. Vím, že mě máš ráda jen jako svého přítele, ale budu se ti tak dlouho dvořit, až se do mě zamiluješ. Když chci, dovedu být trpělivý. Rozhodl jsem se jednou provždy a nic mě neodradí. Nehnu se odtud, dokud se nade mnou neslituješ a pustí? mě zpátky domů. Budu po tobě celý život uklízet a nikdy neřeknu ani popel, dokončím všechno, co jsi začala, jen když se budu moct probouzet každé ráno vedle tebe. „Ty mě miluješ?“ zašeptala nevěřícně. Srdce se jí na okamžik zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod. „Celá ta léta jsem si něco nalhával, abych nakonec pochopil, že jsem tě vždycky miloval.“ Náhle zaostřila do dálky a spatřila ten nejpřesvědčivější důkaz, že mluví pravdu. Na trávníku stálo srdce vytesané z ledu a pomalu jí tálo před očima. Dobře si pamatovala, že tyhle ledové sošky považoval za nejmarnotratnější plýtvání peněz. Když už se jí tedy rozhodl něco takového koupit… „I kdyby mezi námi byly sebevětší rozdíly, vždycky se dokážeme nějak dohodnout,“ pokračoval dál vemlouvavě a se zájmem si prohlížel noční košili, kterou jí koupil na Maui. „Prosím tě, dej mi ještě šanci. Slib mi, že se pokusíš mě mít ráda nejen jako svého přítele, ale jako svého manžela a milence. Dej mi, prosím, alespoň trochu naději.“ „Ach, Michaeli, ty můj roztomilý hlupáčku!“ Vrhla se dopředu, objala kolem krku a tiskla ho k sobě, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. „Milovala jsem tě od prvního okamžiku, co jsem tě viděla.“ „Opravdu?“ podíval se na ni ohromeně. Potom ji k sobě přitiskl tak silně, že si myslela, že ji rozdrtí. Cítila, jak se chvěje. Vroucně a vášnivě ji líbal a bylo mu úplně jedno, že se sousedé zastavují na chodníku a potutelně se usmívají. Když se od sebe odpoutali, C. J. se zhluboka nadechla a roztouženě zašeptala. „To bylo něco.“ „Ty mě asi opravdu miluješ,“ utrousil spokojeně. „A chci si tě vzít.“ Celá se roztetelila blahem a tělo měla jako v jednom ohni. „Michaeli? Mám z těch dárků velkou radost, ale ještě bych od tebe chtěla jeden dárek.“ Kousla ho něžně do rtu, a pak k němu zvedla rozzářené oči. „Budeš mít radost, ten tě nebude stát ani cent.“ Rozesmál se a přivinul ji k sobě do náruče. „Jak jednou vejdu těmito dveřmi a odnesu si tě do ložnice, už mě odtud nikdy nedostaneš. Tak si to dobře rozmysli. Určitě to chceš?“ zeptal se jí smyslně sametovým basem a zastavil se očima na jejích rtech. „Chci tě víc než cokoliv na světě.“ Když už s ní chtěl překročit práh, všimla si dvou krabic – jedné a druhé větší – u dveří. „Toastova a vysavač?“ „Ten tvůj potřebuje vyměnit jako sůl,“ šelmovsky se na ni zazubil. C. J. k sobě přitáhla jeho tvář a políbila ho. Dala do toho celé srdce a duši. Potom s ní v náručí vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou kopnutím dveře. Obávala se, že když se s Michaelem dlouho neviděli, bude si s ní chtít dlouho povídat, vykládat jí své plány do budoucna a podobně, ale kdepak. S blaženým úsměvem mu položila tvář na rameno a držela se ho jako klíště, když ji svižně nesl do schodů. Spíš utíkal, vždyť na to tak dlouho čekali. „Michaeli?“ zapředla mu spokojeně na krku. „Zajedeme do Las Vegas, seženeme Elvise a uděláme pořádnou svatbu.“ Rozesmál se a pustil ji kousek nad postelí z náruče. Potom se vedle ní položil a objal ji. „A tentokrát to bude naostro, žádné podvádění.“ Jedinými, koho podvedli, byli oni sami. Ale s tím už byl konec. Před nimi se teď otvíral nový život. A ta odvěká magie mezi mužem a ženou mohla opět provádět svá kouzla. A čarovala tak fantasticky, že o něčem takovém nesnili ani v nejbujnějších představách.
Report this ad
Report this ad
First blog post December 19, 2016December 19, 2016 dispubocarimLeave a comment This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post (https://wordpress.com/post). If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.
Blog at WordPress.com.
